O strategii politické demobilizace

14. 12. 2016 / Karel Dolejší

Do značné míry lze říci, že se jedná o tradiční konzervativní strategii. Konzervativci jsou dlouhodobě skeptičtí k tomu, zda mobilizace lidí, kteří se sami o politiku nezajímají a nemají sklon účastnit se jí bez nějaké té koblihy, je pro společnost přínosná. Oba autoritářské extremistické režimy 20. století konzervativní intelektuálové spojují právě s hnutími, která programově mobilizovala apolitické davy a manipulovala jimi ve prospěch kultu vůdce.

Lakonicky řečeno: Nejen, že se mnozí lidé normálně o politiku nezajímají a nesnaží se v ní zodpovědně orientovat. Jejich mentalita je navíc i taková, že by pro sebe i pro společnost udělali zdaleka nejlépe, kdyby se v den voleb místo k urně odebrali do prodejny sportovních potřeb a zakoupili zde boxovací pytel, fackovacího panáka, případně se vydali s rychlopalnou zbraní na střelnici. Protože pokud k volbám půjdou, budou jednat motivováni potřebami, které si normálně spojujeme právě s uvedenými pomůckami.

Konzervativci tvrdí, že lidé zmíněné charakterové konstituce nejsou žádní "zdivočelí sociální demokraté" - a pokud za běžných okolností k volbám nechodí, jelikož od politiků nic nečekají, je to jedině správně. Protože politika není žádný instantní spasitel, s nímž by si kdokoliv mohl po právu spojit vykupitelské fantazie, ani fackovací panák, na němž si vybijete zlost a jdete na čtyři roky zase nadávat k televizi.

Angela Merkelová postupuje podle právě popsaného konzervativního výměru. Takřka neustále redukuje očekávání, která potenciální voliči s politikou spojují, a tím určitý typ lidí "posílá domů". Až do této chvíle ji strategie vycházela, protože tvrdé jádro voličů CDU/CSU je výrazně pevnější než u konkurenční SPD, která má za sebou těžkou krizi, včetně personálních sporů ve vedení a opětovného odštěpení levého křídla. Jestliže tedy "vlažní" odpadají, konzervativní koalice CDU/CSU dostává obyčejně výrazně více hlasů než středolevá SPD, a to tím spíše, že tandem Merkelová - von der Leyenová po léta programově posouval CDU více vlevo - čímž udělal z vlastní strany "konzervativně zakotvenou sociální demokracii" v mnohem větší míře, než to byla pravda kdykoliv v poválečném období.

S politickou demobilizací malkontentů to ovšem zdaleka není tak jednoduché, jak se to alespoň v Německu v posledních letech ještě stále zdá. Příkladů z minulosti je dost, a kromě jiného je zajímavé, že ukazují úplně jiným směrem, než klasické marxistické nebo jakékoliv jiné ekonomizující hypotézy ohledně politického rozhodování.

Téma v historické perspektivě na stránkách listu Die Zeit znova otevřel Gero von Randow ZDE. V článku nazvaném "Der Trick mit der Gefühlsbefreiung" (Trik s osvobozením citů) shrnul studie Theodora W. Adorna o autoritářském charakteru.

Adorno těsně po válce v americkém exilu podle některých kontroverzním způsobem empiricky ověřoval hypotézu o existenci autoritářského charakteru. Mohl přitom odkázat na takové "autority", jako byl třeba Benito Mussolini, který sám otevřeně prohlásil, že fašismus je především jevem psychologickým, teprve potom až politickým. Co tedy Adorno tvrdil?

Fenomén autoritářského charakteru není podle něj otázkou myšlení, ale pocitů. Nenávist, zloba, frustrace, starosti a soužení patří k charakteristickým rysům moderní individualizované společnosti a slévají se dohromady v obrovskou nespokojenost. Je chybou pokoušet se racionálně vyvracet "názory" autoritářských frustrátů s pomocí rozumu, protože tyto "názory" jsou pouze uspokojením hlubinných psychických potřeb vyrůstajících ze struktury charakteru takových lidí. Tito lidé nedrží své "názory" proto, že by o nich byli intelektuálně přesvědčeni v nějaké rozpravě; chovají je z toho důvodu, že jim umožňují uspokojit nutkavé psychické potřeby. Jednou z klíčových potřeb autoritáře je dopracovat se uklidňující iluze, že někdo ukončí veškerý moderní stres s jeho neustálými změnami.

Adorno ukázal, že předsudky vůči menšinám se utvářejí nezávisle na sociálním postavení. Jednoduše není pravda, že "chudí" se obávají konkurence té či oné menšiny a proto se k ní staví nepřátelsky; to co rozhoduje je charakterová struktura, nikoliv naditost peněženky. Dalším zjištěním je zmatení vyplývající z obvyklého konformismu autoritářů. Pokud ve společnosti dosud existuje tlak na neautoritářskou normu, chovají se konformně a dotazníky obyčejně vyplňují podle toho, jak odhadli očekávání tazatelů. Teprve za jiných okolností, když tlak k normě zmizí, dávají najevo skutečné názory, často patologické fantazie o nadřazenosti, případně - zdravíme Konvičku - vlastní nepřiznané sexuální touhy, které subjekt připsal skupině vybraných menšinových otloukánků a vzápětí ji za to odsoudil.

Pod rouškou "vznešených hodnot", kterými se ohánějí manipulátoři pracující s autoritáři, se ve skutečnosti skrývá regrese k pudům, čili trik, jak legitimizovat a uvolnit nezkrocené pocity.

Fašismus žije z nedostatku emocionálního uspokojení v průmyslové společnosti, tvrdil Adorno. Fašistický vůdce nabízí jako model chování, které v jádru není civilizované, ale regresívní. Vyzývá svým příkladem, aby lidé dali zcela volný průchod všemu, co mohou cítit, jakkoliv se za to dosud styděli, protože to odporuje civilizačním normám. Tyto normy ale už neplatí, tvrdí idol autoritářského davu. Vždy, když je porušeno nějaké civilizační tabu - kunda sem, kunda tam - autoritáři jásají, jak to vůdce té zatracené civilizaci natřel. Oproti tomu klasikové demokratické politiky nabízeli skoro samé frustrující rady. Například sociolog a historik Max Weber studentům v době Výmarské republiky důrazně doporučil: "Kdo chce prožívat, ať jde do kina." Civilizace, tvrdil Freud už na počátku I. světové války, je vždy založena na určité formě askeze a hrozí jí proto pohlcení tím, co bylo potlačeno. Takové riziko nikdy nezmizí, žádný "pokrok" je nezruší.

Moderní masová kultura, které se Adorno děsil, pracuje právě s kompenzačním uvolněním toho, co civilizační proces normálně potlačuje. V návaznosti na ni vznikla však po válce řada teorií usilujících o to dokázat, že moderní člověk už vyvinul metody odporu proti civilizačnímu potlačení, které nemají s fašistickou mobilizací nic společného. Naposledy ještě teoretik české avantgardy Robert Kalivoda těsně před listopadem 1989 považoval rockovou hudbu za důkaz, že moderní člověk údajně objevil ventil, jímž se dovede osvobozovat z civilizačního tlaku bez toho, aby proto směřoval k politickým koncům, k nimž to přivedlo předchozí generace. Tváří v tvář oblibě skupiny Ortel či fenoménu těsného soužití skandinávské či ruské metalové hudby s ultrapravicovým extrémismem těžko držet takovýto optimismus i dnes. Již dlouho jsou ultrapravicové politické preference vyjadřovány i v "hlavním proudu" současné pop music zcela otevřeně - a pro ČR s jejím Ortelem je typická snad jen nepokrytě neonacistická forma, k níž se místní "vlastenci" dopracovali. Jinde se nabízejí produkty mnohem sofistikovanější - ačkoliv nikoliv nutně jen proto s jiným obsahem. Takto si například i u nás oblíbená nizozemská metalová Epica zaplakala nad smrtí ultrapravicového politika Pima Fortuyna.

Fňuk.

To je ovšem produkce určená pro stále ještě svým způsobem náročný tip ultrapravicového publika. Abychom se přiblížili k samotnému tajemnému jádru lidové kultury  umožňujícímu odložit civilizační slupku, musíme postoupit dál ZDE.

Pro fašistického vůdce je typická záliba ve žvanění o vlastní osobě. Nejde přitom jen o jeho narcismus, ale nohsledům tak nabízí jakýsi údajný vzor autonomního charakteru, jakým oni sami rozhodně nejsou a nikdy nebudou. Sebeláska i otevřeně manifestovaná nenávist se v jejich očích stávají atributy "pořádného chlapa".

Autoritáři se tak náhradně, symbolicky "osvobozují", když v identifikaci se svým vůdcem prožívají to, co jim navždy zůstane upřeno, a během procesu odreagování nelibých pocitů upadají do fatální závislosti na idolu, jenž jim dovolil zbavit se civilizačního stresu.

Zdá se, že i když konzervativní CDU dokáže udržet přízeň určitého procenta autoritářů mnohem spíše než středolevicová SPD a způsobuje, že jich značný počet zůstává konformních, proces štěpení již začal. Část někdejších příznivců německých křesťanských demokratů přešla k AfD a Kreml udělá vše proto, aby rozchod tohoto segmentu s Angelou Merkelovou co nejvíce podpořil.

Pokud se chce spolková kancléřka udržet navzdory autoritářské revoltě a ruskému vměšování do německé politiky, v době nepříliš vzdálené bude muset svou dosavadní strategii demobilizace opustit a usilovat naopak také o přízeň těch, které dosud nepřímo posílala k boxovacím pytlům a fackovacím panákům.

Opravdu netuším, zda právě Angela Merkelová takový obrat zvládne.