Kdyby nebylo Miloše Zemana, museli bychom si jej vymyslet

31. 10. 2016 / Daniel Veselý

čas čtení 4 minuty

Tuzemské politické kauzy mi vždy přišly ryze maloměšťácké, neboť vypouštějí dezinformační mlhu, jež pohlcuje skutečně závažná témata. Ovšem aktuální kauza, kdy se podle jedné verze hovoří o ohrožení polistopadového vývoje a podle druhé zase o osnování českého Majdanu proti lidovému prezidentovi, už vstoupila na Parnas českého politického bizáru. Záplavu surrealistických trapasů z hradního Mordoru dokázal se stejnou mírou nevkusu vyvážit recitál spřátelených celebrit v televizním pořadu Jana Krause, aby nám připomněl atmosféru politických častušek na podporu aristokratického simulakra. Čeští umělci v těchto dnech povstávají proti domnělému tahu na autoritářský Východ ze Zemanova popudu, konala se truc-demonstrace s účastí kasinového selfmademana a pochybných politických subjektů, a to pod záštitou veřejnoprávní televize (sic). Vše se točí ve stále stejném bludném kruhu. Zdá se, jako by tato země poslední dobou neřešila nic jiného než vrtochy ješitného staříka na Hradě, jehož rumrajch v podhradí zjevně udržuje při životě.

Celá tahanice o předání a nepředání státního vyznamenání Jiřímu Bradymu poukázala na jednu zásadní skutečnost: Ačkoli hradní osazenstvo nějaký ten čas praktikuje volný pád, který ne a ne skončit, a obecně vzato symbolizuje fašizující odpověď na neoliberální dogmata a ignorantství povýšených elit, tedy nežádoucí posun od neblahého statu quo, jeho protivníci se za tu dobu ze svých chyb pranic nepoučili. Jestliže jsou starosti obyčejných lidí českému prezidentovi z hloubi duše ukradeny, totéž lze prohlásit i o nich, neboť fenomén Zemanova prezidentství těmto lidem jednoduše rostl a bobtnal pod rukama.

Jak dnešní hlasití odpůrci českého prezidenta, tak Miloš Zeman se zásadně podíleli na devalvaci polistopadového politického vývoje, a tedy na institucionalizaci stávající mizérie. Rozhořčení mas, jimž Hradem oceněný politolog Robejšek propůjčuje bianko šek k realizaci jejich zloby a frustrace, dlouhá léta narůstalo a hutnělo, aniž by byly pojmenovány a adresně řešeny jeho příčiny. Deziluze z euforických 90. let minulého století, kdy se nadšeně zhaslo, se po čase proměnila v ošklivou kocovinu, kterou umocnila další nálož neoliberálních reforem, a to za neskrývaného aplausu dnešních antizemanovských bojovníků.   

Redukce těchto problémů se v podání aktivizujících se umělců a politiků zúžila na strašení „komunistickou“ Čínou a autokratickým Ruskem, do jejichž náruče díky Zemanovi údajně směřujeme, a obavy o samostatnost ČR. Tito horliví aktivisté zjevně nechápou, že ačkoliv až po uši vězíme v západních strukturách, jsme jen pouhou západní kolonií a nikoli skutečně nezávislou a suverénní zemí. Tento nemilý fakt skutečné podhradí dlouhodobě pociťuje na vlastní kůži a nepotřebuje k tomu příliš velkou erudici. „Bitý lid“ má sloní paměť a dobře si pamatuje, kterak dnešní rebelující elity podporovaly podivné simulakrum, potažmo nečasovský soumrak nad sociálním státem, a nemá proto důvěru v jejich proklamovanou ušlechtilost.       

Na Zemanovo prezidenství lze nahlížet jako na agresivní chemoterapeutickou léčbu zhoubného bujení v české společnosti; léčbu, která se míjí zamýšleným účinkem a stav chorého nezlepšuje, ba naopak. Chirurgický řez navrhovaný Zemanovými odpůrci, tedy nahrazení jedné nefunkční léčebné metody jinou, dozajista k uzdravení české společnosti také nepovede.

Jinak řečeno, aplikace starých neúčinných „pravd“ z dílen provařených politických štábů za asistence veřejnoprávní televize se rovněž míjí účinkem. Řešení nežádoucího stavu musí být komplexní, musí jít ke kořenům tohoto neladu, a proto není možné donekonečna prodávat vzdušné zámky – jak to ostatně i nyní předvádí umělecká scéna v symbióze s politiky, s nimiž se mluví.

Ti, kdo nyní apelují na demokratické hodnoty uzurpované Hradem, navíc svému nepříteli prokazují náramnou službu, když nechápou, v čem spočívá lidová frustrace a zároveň fascinace Milošem Zemanem. Jenže nelze očekávat reflexi jejich počínání, a proto má Miloš Zeman, rozhodne-li se znovu kandidovat, druhé volební období téměř jistě v kapse.

0
Vytisknout
8583

Diskuse

Obsah vydání | 2. 11. 2016