Multikulturalismus a právo

14. 8. 2016 / Boris Cvek

Sečtělému liberálnímu křesťanovi může být kulturně mnohem bližší sečtělý liberální muslim než negramotný křesťanský fundamentalista. Ty kulturní propasti jdou právě tímto způsobem, po stránce vzdělání, výchovy, socializace. Po stránce způsobu myšlení, používání jazyka, představivosti, nikoli po stránce barvy kůže, biologických předků, příslušnosti k nějaké velice široké, a tedy nic neříkající, skupině lidí, jako jsou muslimové, křesťané, Američané apod.

Osobně jsem přesvědčen, že musí být jedno právo platné pro všechny, ale toto právo může mít naprosto vhodně ustanovení, že např. povinnou vojenskou službu lze odmítnout z důvodu svědomí. Právo mi naopak nesmí nutit, abych slavil Vánoce nebo abych poslouchal metal. Právo není žádné ideologické dogma, vyvíjí se v reakci na praktické problémy společnosti a má sloužit k tomu, aby fungovala, vzkvétala. Ta klíčová otázka je: jaké problémy reálně tuto společnost ohrožují a jak je reálně, účinně řešit.

Proto chrání jednotlivce, slabšího, před většinou, tedy jak před jeho vlastní komunitou, pokud by mu chtěla ubližovat, tak ale také před většinovou společností, pokud by ho chtěla na základě příslušnosti k nějaké komunitě perzekvovat. Konkrétní otázky mohou být obtížně rozhodnutelné, např. otázka potratů, a mívají svou setrvačnost, která se může časem vytratit (kdo by dnes legalizaci rozvodů bral jako kontroverzní věc?).

Podstatná je praktická evidence, příběhy z reálného života, konkrétní praktické dokazování. Právo nelze stavět na hysterické představě nějaké jedné kultury, kterou musíme všichni bezpodmínečně mít, jinak jsme podlidé.

Mezi společenské jevy, které prakticky, nesmírně vážně podrývají stabilitu západních společností, samozřejmě nepatří nošení šátků, nýbrž paušalizování a nenávist, která nás tahá zpátky do mentality Hitlerova nacistického režimu, a zejména neschopnost politiků zajistit ekonomickou prosperitu a bezpečnost.

Pokud má někdo starosti o právní stát, a já právní stát považuji za základ demokracie mnohem více než hlasování a rozhodování většiny, pak jeho skutečným ohrožením – a tak tomu bylo také v minulosti – není multikulturalismus, ale bída, nezodpovědné drancování společnosti mnohými ekonomickými elitami a zneužívání této situace populisty pro získání politické moci a osobních výhod.

Osobně mám velmi v oblibě pohled na společnost, kterým se už dávno v 17. století proslavili tzv. francouzští moralisté (slovo „moralista“ tu neznamená kazatel morálky, ale naopak bystrý pozorovatel reálných mravů a lidských pohnutek, slabostí, předností, tedy celé „mechaniky společnosti“), mezi nimi i Paul de Gondi, kardinál de Retz. Jeho monumentální Paměti líčí složitou dobu šlechtické vzpoury (Frondy) proti vládě královny Anny Rakouské a kardinála Mazarina ve Francii kolem roku 1650 (mladý Ludvík XIV. tehdy dosahoval plnoletosti).

De Retz byl jedním z hlavních frondérů a po porážce Frondy utíkal ze zajetí přes Španělsko do Říma. Už tehdy si všiml, ve španělském městě Tudelle, jak vzniká nacionální nenávist (díky hoaxu, který reagoval na povstání venkovanů, reálně způsobené zákazem lovu zvěře, a který tvrdil, že de Retz jakožto Francouz do města přišel, aby povstání vyprovokoval):

„Vesničané z okolí se vzbouřili, protože jim bylo zakázáno lovit zvěř. Vnikli do města, nadělali tam mnoho násilností a dokonce vyplenili několik domů. (...) O půlnoci vešel do mého pokoje jistý dom Martin s velmi dlouhým mečem a dlouhou halapartnou v ruce. Řekl mi, že je syn hostinského a že mě přichází upozornit, že lid je velmi pobouřen; věří se prý, že jsem Francouz (BC: což byl), který přišel pobuřovat vesničany... (...) Tak jsme strávili celou noc a jako serenádu jsme slyšeli hlomozné hlasy, které zpívaly nebo spíše řvaly písničky proti Francouzům.“

O něco dále, při pobytu v Zaragoze, už ale líčí fungující mnohonárodní společnost (za doby, kdy mezi Francií a Španělskem de facto probíhala válka, v půlce 17. století):

"Byl jsem svrchovaně překvapen, když jsem viděl, že na ulicích kdekdo mluví francouzsky. Skutečně také je tam spousta Francouzů, zvláště řemeslníků, kteří jsou Španělsku víc oddáni než tamější rodáci. Vévoda de Monteleone, Neapolitán z rodu Pignatelli, aragonský místokrál, mi poslal na čtyři míle vstříc šlechtice...."

(Citováno dle knihy: Paul de Gondi, kardinál de Retz, Paměti, Odeon, 1973, str. 676-677).