Statistická naděje na dožití a skutečná úmrtnost jsou dvě rozdílná fakta

Budeme opravdu žít déle?

14. 7. 2016 / Miroslav Žáček

Délka lidského života je neustále předmětem diskusí, neboť počet důchodců stoupá a náklady na důchody se tím zvyšují. Téma věk odchodu do důchodu proto řeší už několik vlád, přicházejících s různými návrhy řešení počínaje hranicí odchodu do důchodu v 70 letech, přes „nekonečný“ věk odchodu do důchodu (tj. neexistuje žádný horní limit), po poslední návrh „dočasně 65 let a pak se uvidí“. Údajnou příčinou snah o řešení věku odchodu do důchodu je tvrzení, že střední délka života se neustále prodlužuje. S ním se můžeme opakovaně setkat v různých médiích, nedávno zrovna v Právu od autora článku Jiřího Vavroně „Stárnutí v Česku se začíná prodražovat“ kde hned v úvodu píše:

Šance, že budeme žít déle, se v Česku zvyšuje. Průměrný věk dožití se za posledních 15 let u mužů prodloužil o 4,2 roku na současných 76 let, u žen vzrostl o 3,4 roku na 82 let, uvádějí statistici. Ekonomové ale upozorňují, že jak společnost stárne, je třeba s tím také počítat při výdajích státního rozpočtu a reformě systému zdravotní a sociální péče.“

Je to opravdu tak? Opravdu budeme žít déle? Odpověď můžeme nalézt na stránkách Českého statistického úřadu, které jsou veřejně přístupné (www.czso.cz). Tam lze nalézt i odpověď na to, co se vlastně prodlužuje. Co vlastně v sobě skrývá termín průměrný věk dožití? Dle definice ČSÚ je to „průměrný počet let, který ještě prožije osoba daného věku, pokud po zbytek jejího života zůstala stejná úmrtnost jako v roce výpočtu“.

Statistici tento parametr oficiálně nazývají střední délka života, nebo jinak naděje dožití. Už samo slovo naděje ukazuje, že se nejedná o skutečnou délku života, o věk, ve kterém lidé umřou, ale o pravděpodobnost a to ještě za podmínky „pokud po zbytek jejího života zůstala stejná úmrtnost jako v roce výpočtu.“ A jak jsme tedy na tom s tou úmrtností? Odpověď opět najdeme na stránkách Českého statistického úřadu.

Musíme však hledat úmrtnostní tabulky a ne naději dožití. Úmrtnostní tabulky mimo jiné udávají absolutní počet zemřelých podle věku (x) v ČR během daného období (parametr D_x). A to je to, co vlastně hledáme - v jakém věku umíráme a jaký je trend. Najdeme zde údaje od roku 1920 do roku 2014. Věk úmrtí je v tabulkách uveden po 5letých věkových skupinách s výjimkou prvních dvou (0 a 1 - 4 roky).

Když se podíváme blíže na údaje pro mužskou populaci za posledních uváděných 10 let, tj. 2005 - 2014, téměř u všech skupin je v tomto časovém intervalu evidentní pokles počtu umrtí v čase. Výjimku představují čtyři věkové skupiny, u nichž je naopak trend rostoucí, tj. v daném věkové skupině umírá čím dál více lidí.

Tyto skupiny jsou prezentovány v níže uvedeném grafu, kde jsou doplněny pro ilustraci i věkové skupiny sousední. Dvě z těchto 4 skupin patří lidem umírajícím ve věku od 85 do 89 let a ve věku 90 - 94 let. Druhé dvě skupiny tvoří lidé, kteří umřeli mezi 65 - 69 rokem života (!) a od roku 2010 i lidé, kteří umřeli mezi 70 - 74 rokem.

U prvních dvou skupin se jedná o občany narozené mezi roky 1922 a 1931, tj. před druhou světovou válkou, ve druhém případě to jsou občané narození za války (ročník 1942) a především po válce (ročník 1947 a mladší).

Podíváme-li se na úmrtnostní tabulku mužů s údaji o úmrtí v jednotlivých letech, pak zjistíme, že například v roce 2013 nejvíce mužů zemřelo ve věku 81 a 83 let a hned za nimi následuje úmrtí ve věku 66 let! V roce 2014 dokonce umřelo nejvíce lidí ve věku 67 let (!) a až na druhém místě je věk 83 let.

Obr. č. 1: Úmrtnostní graf pro Českou republiku za roky 2005 až 2014.

Co z těchto výsledků vyplývá? Že naděje dožití sice zatím roste, ale současný trend ukazuje, že dochází k obratu a začíná se umírat dříve. Až tedy vymře předválečná generace, pak při současném trendu vývoje poklesne i sama naděje dožití, neboť o současné prodlužování střední délky života mají zásluhu právě tyto předválečné ročníky.

Bude-li tedy hranice odchodu do důchodu stanovena na 70 let, pak se jí nezanedbatelná část občanů při stávajícím trendu nedožije. Pro stát výhodné, pro občany nevýhodné. O tom, jak by mohl výše uvedený trend v budoucnu pokračovat, by mohla napovědět znalost příčin, proč se občané, kteří zažili útrapy 2. světové války, dožívají tak vysokého věku, zatímco poválečné ročníky umírají dříve.

Nebylo by asi žádným překvapením, kdyby hlavním faktorem byl trochu paradoxně životní styl - žádné přejídání, pohyb na zdravém vzduchu a hlavně poctivé nezávadné potraviny, jejichž složení bylo dáno normami. Válečné a poválečné generace sice měly zpočátku podobný životní styl, v posledních desetiletích je však poznamenává stres ze ztráty zaměstnání, přecházení nemocí ze stejného důvodu, nedostatek pohybu a především potraviny plné náhražek a chemikálií. A tak vidíme často kolem sebe umírat lidi v mnohem mladším věku, než nám naděje dožití uvádí.

A že by se tento trend v blízké době zásadně změnil nelze pravděpodobně očekávat. Můžeme spíše předpokládat, že muži budou umírat dříve.