Po konzumní společnosti se nám ještě bude stýskat
3. 3. 2016 / Bohumil Kartous
Nový den začnete sexem a Angelinou Jolie. Nato se v mžiku přemístíte na pláž nějakého polozapomenutého tichomořského ostrova a budete pozorovat ojedinělou místní faunu. Za nějakým pět minut vás to přestane bavit, takže navštívíte Jurský park, případně si dáte přestřelku s militanty Daeš. To už ale bude čas dobře se usadit a sledovat velký třesk a celý vývoj vesmíru směstnaný do půl hodiny. Večer si zajdete převzít Oskara, kde se do vás bláznivě zamiluje Scarlett Johanssonová. Párty vás přestane bavit asi po deseti minutách, tak se raději přemístíte na daleký sever za polární září. Vítejte ve světě virtuální léčby společenské frustrace, podle něhož bude konzumní společnost obrazem ideálního stavu věcí.
Nevěřícně jsem sledoval mediální hádku o tom, zda by měly být regulovány otevírací hodiny obchodních center v dobách státem uznaných svátků, Na jedné straně jakési neoliberální kecy o tom, že prodavačky a prodavač v supermarketech, pomyslní otroci konzumní společnosti, přece nemusejí pracovat, pokud se jim podmínky nelíbí. Těmi podmínkami je myšlen nuzný plat, který nestačí ani na pokrytí základních nákladů na život a donekonečna se vlekoucí monotónní činnost, přímo vyzývající k robotizaci. Na straně druhé poněkud licoměrná argumentace o tom, že díky čtyřem volným dnům za rok se těmto lidem snad nějak uleví a skutečně zábavná představa, že když budou o svátcích zavřená nákupní centra, lidé budou pravděpodobně kontemplovat nad Aristotelem, psát básně nebo tužit tělo a vyplavovat tuk z krevního řečiště.
Skutečně je úplně jedno, jestli budou obchody na Velikonoce zavřené, nebo ne. Zákonodárná iniciativa podobného druhu je jen plýtváním cenné zákonodárné iniciativy a patří na nějaké legislativní pískoviště, nikoliv do sněmovny. Jestli budou čtyři dny zavřené supermarkety, nebo nikoliv, nebude mít žádné hmatatelné následky. Doslova žádné. Chápu, je jednoduché prosazovat čtyři volné sváteční dny a hrát morálbuznu (č. 8 ve výkladovém slovníku) apelující na solidaritu se zaměstnanci obchodů, kteří musejí valit svůj vlastní sisyfofský kámen i na Štědrý den. Je naopak dost těžké prosadit, aby tito lidé brali více a neměli pocit naprosté zbytečnosti, ve které musejí žít a nemít pořádně ani na inkaso.
Fakt, že si snad někteří jedinci myslí, že je možné tímto způsobem bojovat s konzumním založením současné společnosti, je vpravdě kulervoucí (č. 16 ve výkladovém slovníku). Skutečně, ta postotalitní, materiálně nenaplněná společnost, kde stále ještě většina lidí má hluboko v hlavě zasunutý pocit nedostatku a zároveň úžas nad tím, co nemůžu mít, jenom čeká na podobný signál, aby svůj habitus odhodila a vyloupla se z ní eticky maximálně vyspělá, výhradně intelektualitou se obírající společnost. Buhehe...
Existuje něco jako falešný gnozeologický princip, který nám říká, že když budeme bojovat už dávno prohranou válku, přinese to kýžený návrat do stavu rovnováhy světa. Mezi tím se odehrává úplně jiný střet, o němž většinou nemáme páru, protože s nadějí na návrat do starých dobrých časů hledíme na opakující se film pro pamětníky. Bojovat v současnosti s konzumním kódem je stejně smysluplné jako střílet kulovnicí na Měsíc. Před téměř sto lety, v době, kdy se formovala Frankfurtská škola, to jistě byl progresivní pohled na věc. Frankfurtská škola byla jedinečná a vizionářská. Zaobírat se stejnými tématy a navrhovat zmatená řešení skutečně není výrazem ničeho jiného, než zoufalého zaostávání za skutečnou podstatou světa.
Dnes skutečně nejde ani v nejmenším o to, jestli budou mít prodavači v hypermarketech o pár stovek a pár hodin ročně více či méně. Jde o to uvažovat, jakým způsobem budou lidé s konzumním nastavením schopni snést prudký střet s možností, kdy bude naprosto jednoduché získat všechny vytoužené symboly úspěchu, dnes vysoce materiálně nákladné, bez jakékoliv potřeby se kdekoliv prostituovat. Bude stačit pouhý občanský plat.
Představte si život dennodenně deprivovaného člověka, který se ve světě okázalého přebytku a normalizované dekadence zaobírá pouze řešením těch nejbazálnějších potřeb. A představte si, že najednou získá možnost prožít jakýkoliv další den podle následujícího scénáře:
"Nový den začnete sexem a Angelinou Jolie nebo s jinou, v té době oblíbenou popmůzou. Ostatně, budete mít v tomto směru neomezený výběr. Nato se v mžiku přemístíte na pláž nějakého polozapomenutého tichomořského ostrova a budete pozorovat ojedinělou místní faunu. Za nějakým pět minut vás to přestane bavit, takže navštívíte Jurský park, případně si dáte přestřelku s militanty Daeš. To už ale bude čas dobře se usadit a sledovat velký třesk a celý vývoj vesmíru směstnaný do půl hodiny. Večer si zajdete převzít Oskara, kde se do vás bláznivě zamiluje Scarlett Johanssonová. Párty vás přestane bavit asi po deseti minutách, tak se raději přemístíte na daleký sever za polární září."
Vítejte ve světě virtuální léčby společenské frustrace, podle něhož bude konzumní společnost obrazem ideálního stavu věcí. "“One day, we believe this kind of immersive, augmented reality will become a part of daily life for billions of people,” pravil zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg v roce 2014. Ví, co říká. Lidé, kteří pracují pro současné technologické giganty, a zároveň si kladou poněkud hlubší společenské otázky, se netají obavou z toho, co takový svět přinese. Zuckerbergem volený termín "immersive", tedy v pravém slova smyslu "pohlcující", není zvolen vůbec náhodně. Je to přesně vystihující pojmenování.
Není třeba čekat na to, až budou za pár dolarů k dispozici technologické prostředky, které vás odstřihnou od reality a nechají vás uskutečnit jakoukoliv vaši iluzi. Už dnes existují miliony dětí pohlcených digitálním světem, nikoliv snad v důsledku jeho existence samé, ale v důsledku nějaké frustrace a nedostatku (přijetí, pochopení či jen prosté přítomnosti někoho) v reálném světě. A co děti, řada dospělých dnes léčí svou deprivaci tím, že se raději ponoří (immerse) do prostředí nějaké hry či digitálních vztahů, než aby se museli vyrovnávat s nesnesitelností světa obestírajícího jejich fyzično. A to jsme stále jen na začátku. Zanedlouho přijde okamžik, kdy nebude možné realitu a virtualitu lidskými smysly rozeznat. Ideální útočiště pro všechny, kterým realita z nějakého důvodu nevyhovuje. Zejména proto, že si v ní připadají neskonale zbyteční.
Jestli se film Matrix v něčem zásadně mýlil, tak v tom, že lidé budou žít virtuální realitu nevědomě. Naopak, bude tu masa těch, kteří si rádi vrazí "kabel" do hlavy budou doufat, že nedojde na výpadek.
Diskuse