Apokalypsa v Bapske: 17.-18.10.2015

24. 10. 2015 / Anica Jenski

V Bapske nemáme tekoucí vodu. Máme jen tu, kterou koupíme. Vodu, kterou ve velkých barelech koupíme, převařujeme na čaj pro uprchlíky. Máme krabici sunaru. Jedinou a poslední. A ta jediná a poslední je už otevřená. Není v ní dávkovací lžička. A není čas.

Kojenecké mléko pro dvě děti, přibíhá dobrovolník z předních linií. Jak jsou staré? Neví. Dělám ve výdeji oblečení, který je propojen s polní kuchyní. Řeknu mladé dívce u kuchyně, jak by se dalo improvizovat. Jak to prakticky udělat, jak nadávkovat a do čeho, kdyby došly lahvičky. Vím, kde je mléko. A vím, že je ho málo. Běžím pro něj. Ptám se, mají vlastní lahvičky? Nemají. Dívka připravuje mléko provizorně do kelímků původně určených na čaj. Myslím, že už došly kojenecké lahvičky. Pak mě napadá, že vyleji vodu z maličkých lahviček od vod s náustí a vleji do nich mléko. Nakonec něco najdu. V krabici s kojeneckými potřebami leží poslední kojenecká lahvička ve špinavém papírovém obalu, to nevadí. Je to zvenku, je to jen obal, říkám si. Beru ji do rukou. Najednou zaváhám. Je opravdu poslední... Rozhoduji se. Vše probíhá strašně rychle. Dám jí jen miminku.

Přibíhá otec dětí. Ptám se, kolik jim je? Ukazuji do šíře a pak do výšky. Umí anglicky. Tři a čtyři. Roky, ptám se trochu zklamaně. Ano. Musím být tvrdá. Říkám dívce, tak nic. To už jsou děti, které přežijí bez kojeneckého mléka. Dáme kravské. Dívka ukáže na hotová mlíčka v kelímcích. Tak dobře, co se dá dělat. Pomůže jim to, jsou vysílené. Říkám si, příště dostane kojenecké mléko už jen miminko. Opravdu je ho málo.

Později dávám onu poslední kojeneckou lahvičku matce s miminkem. Alespoň tak. Ještěže jsem ji v tom stresu bezmyšlenkovitě nedala dřív. Matka chce dítě hned nakrmit. Zdá se zoufalá. Miminko nechce pít. To bude dobrý, bude dobrý, opakuji si. Po všech těch hodinách beze spánku si začínám povídat pro sebe. A ani mi to nevadí. To bude dobrý.

Ono se určitě za chvíli napije.

Běžím do nitra skladu pro teplou bundičku. Velikost na jednoleté, sotva chodící dítě. Dítě, bundička, jeden rok...opakuji si, protože v hloubce stanu je džungle a v množství žádostí občas vypadne, co jste chtěli. Malinkých bundiček máme zrovna poskrovnu, vlastně mám pocit, že už tam není žádná. Děsí mě to, ale prostě doufám a běžím. Běžím ve tmě. Ve skladu je právě odstávka světla z jediných dvou halogenů. Zapínám čelovku a ve tmě dodržuji úzkou linii cestičky mezi haldami oblečení a bot. Přeskakuji jednu krabici s oblečením. Zoufale hledám tu jednu bundičku a utíká čas. Za stolkem výdeje oblečení čeká malé prochladlé dítě, které má jen tričko s dlouhým rukávem. To není dobrý. Je brzo ráno a je zima.

Přebírám a hledám. Začínám být zoufalá. Měla bych už být zpátky u dítěte. Měla bych už pomáhat prokřehlé matce vsunout jeho ručky do rukávů. Bývají tak ztuhlé. Měla bych už zapínat zip, usmát se na oba a naznačit, že je to oukej. Že všechno bude oukej. Ale není. Měla bych být rychlejší. Ale já ani s tou čelovkou pořádně nevidím. Je to závod s časem a cenou za úspěch je přežití člověka. Často dítěte a miminka. Stále doufám, že tam ještě bude, až vyběhnu ze skladu ven. Že tam bude to maličké, pro něhož je už bundička v mé ruce a můj vnitřní jásot, že se našla. Doufám, že už neodešli, že neodběhli směrem k hranici. Někdy k tomu dojde pár sekund po tom, co vběhnu do skladu, a když se pak vrátím, nacházím jiné lidi a jiné natažené ruce.

Začíná přituhovat. Jsem tu sama. Je ráno a každý je potřeba v liniích k hranici. Situace se stává šílenou. Lidí přibylo tak, že se úzká cesta úvozem naplnila a slyším křik. V davu to doutná. Začínám automaticky rozlišovat v žádostech lidí, rozlišovat, komu něco dám a komu ne. U výdejního stolku se tlačí jeden na druhého. Rovnou přecházím k dětem, a mezi dětmi k miminkům. Upřednostňuji, aniž by mi někdo určil, jak se to má dělat. Upřednostňuji podle schopností k přežití.

Přehlédnu skupinu lidí a vyberu miminko, zeptám se matky, co potřebuje. Po miminku jdou na řadu děti. Sahám jim na ruce, nohy, vyhrnuji nohavice, abych zjistila, že jsou bosé. Z dětí upřednostňuji menší. Obstarám rovnou i matku, aby mohli odejít od stolku a udělali místo ostatním. Po menších dětech ty větší. Tak do osmi, devíti let. Mezi ně mi mysl vsouvá staré, zbídačelé ženy. Postižené, nemocné. Juniory a samotné ženy. A pak už nic. NIC. Jsem tu sama. Nedá se jinak. Muži jsou na řadě až poslední. A v některých chvílích ani jako poslední. Ale teď byl vyhlášen stop stav. Nestíhá se. Prosazuji si, abych mohla alespoň obstarat děti a miminka. Beru si to na vlastní triko. Takhle vydržím asi hodinu.

Situace za výdejním pultem už se ale netýká oblečení. Lidé jsou namačkáni jeden na druhého. Pohlíží směrem k hranici. Slyším další křik. Slyším křičet i dobrovolníky. Volají na rozvášněný dav: Myslete na své děti! Máte tu děti! Je to nebezpečné pro vaše děti. Mohou zemřít! Klid. Zklidněte se prosím. Myslete na děti. Matky s dětmi, přejděte do pole prosím. Je to tam bezpečnější. Zavírám sklad. Dozvídám se, že se má uhájit alespoň sklad jídla, který je za ním. Uzavírám opticky gafou vchod ke skladu jídla a zůstávám odříznutá za stany na jednom metru mezi stany a kovovým plotem ohraničeným ostnatým drátem. Klepou se mi ruce. Brečím. Kouřím. Brečím a kouřím a jsem naštvaná na lidi. Ne na uprchlíky, kteří podléhají davové psychóze, která je v davu přirozená. Jsem naštvaná na srbské řidiče, kteří najednou otevřeli 20 nebo 30 autobusů a vypustili na 1500-1800 uprchlíků do úzké cesty úvozem. Jsem na ně naštvaná, protože to dělají pro kšeft, aby se mohli otočit pro další lidi a zinkasovat je. Odrat je a vypustit jako zvěř. Nestarat se o nic, než o výdělek. Pokud ti lidé nevylezou přes úvoz do pole, mám strach. V tu chvíli mám pocit, že zahynou. Že to nemůže dopadnout jinak. Stále přicházejí od autobusů noví a noví a tlačí na ty před nimi, kteří se už ale nemohou pohnout. Pořád jen slyším křik rozvášněného davu. Go, go, go. Dělám si únikovou cestu skrze keř na druhou stranu pole, odklízím balíky vody stojící v této pěšince. I já mám strach. Ale vůbec se nebojím jednotlivých lidí, bojím se jen ušlapání, bojím se vlézt do stanu s oblečením, protože kdyby došlo k vyrabování, není z něj jiná úniková cesta, bojím se prostě jen ušlapání. Trvá to nějakou chvilku. To, že jsem paralyzovaná. Pak převáží to ostatní. Protože se bojím o ně, bojím se o lidi, že se vzájemně ušlapou.

Bojím se hlavně o ty děti.

Prosím.

Přikládám k sobě dlaně, předkloním hlavu a v prosebném gestu je přibližuji k ústům. Něco jako prosit a rovnou děkovně líbat ty, jež vyslechnou mou prosbu. Nevím ani jak, ale ocitám se před poslední linií. Vlastně už to není linie, je to neuspořádaný nápor lidí na mě a v okrajích cesty úvozem. Poslední řada, do které přicházejí další a další lidé od autobusů. Zprvu jich je tak padesát. Přicházím sem spolu s druhým dobrovolníkem. Už tu stojí ještě jeden, ale ten odbíhá do pole zastavit lidi, kteří jdou mimo řady a předbíhají tak ostatní. Je to důležité, každý špatný i dobrý pohyb, každé rozhodnutí je důležité. Cokoli může rozpohybovat rozvášněný dav a způsobit katastrofu. Každé dítě, které překročí linii, kterou svým tělem dělám, může způsobit, že se dav rozeběhne a ušlape je. I nás. Dav má sílu. Cítím ji na svých pažích.

Spolu s dalším dobrovolníkem stojíme vedle sebe a tvoříme živou závoru. Rozpažené ruce a prosby a prudké příkazy. Stop. Please. Stop now! To když chce někdo rychle přejít přes nás, využít moment, narušit živou závoru. Snažíme se sedat, ukázat jim to na sobě, děláme srandičky, přidřepujeme. Rozmělňujeme jejich zlobu. Jsou na to jistě i nějaké vědecké postupy, jak zklidnit rozvášněný dav, dav, který chce projít. Ty ale neznám, nestudovala jsem je a nedělala jsem v liniích. Jsme v poli. Jsme ve středu apokalypsy. Ale nějak to jde. Přirozeně. Využíváme naše úsměvy, naše opičárny, naše přidřepování. Jdeme příkladem. Prosíme, sedněte si. Myslete na své děti. V prvních řadách tohoto chumlu lidí, který už vystoupal tak na 150 lidí, jsou muži s dětmi, ženy a ve třetí, čtvrté řadě ode mě i nějací staří lidé. Prosíme lidi s dětmi, aby vylezli přes úvoz do otevřeného prostoru pole. Na poli už jsou kroužky lidí posazených s dobrovolníky. Vypadají na dálku tak klidně. Tady to ale pořád vře. Přede mnou stojí mladík, tak 16 let. Anika, mám tam rodiče. Ukazuje. Anika, musím dopředu. Anika, prosím. Nejde to. Dav je strašně napjatý. Napjatý jak strunky. Nemůžu to povolit. Stačí špatný pohyb a dav se přese mne přeleje. Přes děti a miminka. Děti umřou první. Jsem si tím jistá. Musím je udržet. Jeden z uprchlíků si sedá. Říká, Anika, podívej! Sedí i se svým dítětem a s přítelem a jeho dvěma dětmi. Sedí. Mám radost. Směji se na ně. Jsou skvělí. Dávám jim oba palce hore a ukazuji je ostatním. Takhle je to dobrý. Takhle je to pro vaše děti bezpečné. Prosím, sedněte si také i vy. Nedělám si legraci, když půjdete dál, když se rozeběhnete, zemřou vaše děti. Myslete na vaše děti. Na tyhle děti. Ukazuji na ně. Vidím jim do krásných hnědých očí. Nic netuší. Jsou tak malé. Myslete na vaše děti. Tuhle větu pořád slyším v hlavě. Vidím lidi, jak mi nevěří, usmívají se. Ale já mám nadhled, ze své pozice vidím, že za tímto davem přicházejí další a další a jejich počet stoupá tak na 200.

Druhý dobrovolník vyrazil do pole zadržet skupinu lidí, která předbíhá. Najednou jsem tu sama. Je malá holka ve mně, je malé dítě ve mně. Je ve mně dospělá žena. Tlačí se, přetahují, klepou strachy, opírají o vnitřní schránku mého těla. Vyhrabu ženu a dítě. Mluvím s lidmi tu důrazně, tu blbnu, tu bavím děti, tu bavím muže a děti opičkami. Ženy moc nereagují, vášně jsou tu spíše u mužů. Ty zlé je potřeba zkrotit. Anika, proč ti lidé chodí přes pole. Proč oni můžou předbíhat. Anika, podívej se na ně. Proč nemůžeme my. Vím to. Vím o tom. A bojím se, že se můj dav rozeběhne, rozteče. Bojím se, že je neudržím. Každá chyba se počítá. Má, i ostatních. Říkám jim pravdu. Nevím. Nevím, ale určitě je zadrží. To není dobře. Není dobře, že předbíhají. Ti hodnější mi chtějí udělat radost, už jsme napojeni. Anika, my bychom si sedli, ale na zemi je bláto. Anika, je tu stará žena, sedla by si, nemáš židli? Anika, nemáš vodu, máme žízeň. Anika, podívej, sedíme. Jste skvělí. Dávám víc a víc palců hore a začínám věřit, že to dobře dopadne.

Sepnu ruce a modlím se. Modlím se k jakékoli vyšší moci. Modlím se za ty děti. Má modlitba je beze slov.

Dala by se verbalizovat jako: Prosím.

Za víkend v Bapske jsem spala pouhé čtyři hodiny. Hodinu před odjezdem z místa se mi už regulérně podlamovala kolena a párkrát jsem sebou málem sekla o zem. Nedostatek spánku však nebyl jedinou příčinou toho, že na zpáteční cestě do Čech mi při zavření očí a upadání do spánku opakovaně vyvstával mnohahlavý zoufalý dětský pláč. Sílil. Až tak, že jsem nedokázala propadnout do hlubokého spánku a procitla. Zmateně jsem se rozhlížela a viděla posádku auta. Zdálo se mi to tak neskutečné. Jakobych pořád ještě v rukou držela promočené děti, strhávala z nich mokrá trika, pomočená kaťata, ponožky a polorozpadlé botičky a nacházela pod nimi ledovou kůži deformovanou vlhkem a poškozenou chůzí v rozpadlých botičkách. Kde jsou. V jakých podmínkách jsou děti, kterým jsem dýchala na prokřehlá chodidla? A jak jsou na tom ty, kterým jsem stihla vyrobit kojenecké mléko v polních podmínkách do plastikových lahviček od vody bez jakéhokoli přeměřování? Všechny matky prostě nemohou kojit. Při vysilující cestě ztrácí mléko. Kde je šesti týdenní miminko, kterému jsem našla náhradní oblečení za jeho vlhké a teplou kojeneckou deku? V jakých podmínkách jsou děti, kterým jsem oblečení a boty nevyměnila, nepřinesla, nepřebalila plíny, a kterým jsem nestihla připravit mléko? Protože tam už nejsem.