Kde se najednou bere ta solidarita
6. 10. 2015 / Bohumil Kartous
V ranním pořadu televize veřejné služby moderátorka přemlouvala diváky, aby přispěli na charitativní akci podporující postižené děti v ČR, Na stránce Britských listů na Facebooku umístil jeden čtenář odkaz na článek o případu malého českého dítěte, na jehož léčbu údajně nejsou peníze a k tomu doplnil dotaz, jak je možné, že máme peníze pro uprchlíky a ne pro české děti. Ve večerním diskusním pořadu ČT Hyde park položila "divačka z Prahy" dotaz Ivanu Gabalovi, jak to, že chceme vynakládat peníze na cizí, když v ČR žije tolik lidí na hranici chudoby. S evidentní potřebou zdůraznit to dodala, že rozhodně není žádná levičačka. Kde se najednou v těchto lidech, kteří problém světa okolo sebe více méně ignorují, bere tak silná vlna solidarity s bližními?
V ČR se zdvihla vlna odporu pomoci lidem z válkou či terorem postižených zemí, aby zároveň připomenula, že tu máme vlastní bezprizorné a potřebné. Není to nepochopitelné? Nikoliv, je to jen zajímavý paradox, který poukazuje na českou (středoevropskou) mentalitu zformovanou jednak přetrvávajícím pocitem, že nám bylo ublíženo, a jednak významně dlouhou dobou izolace od světa okolo, způsobenou jednak vývojem z 20. století a následným handicapem spočívajícím zejména v neschopnosti utvářet si obraz os světě jinak než z čistě vlastních, národních informačních zdrojů.
Není jistě pravda, že by Češi nebyli schopni empatie. Podle některých informací je ochota Čechů věnovat své prostředky na pomoc potřebným srovnatelná s evropských průměrem. Problém tedy nespočívá v tom, že by Češi nechtěli pomáhat, dokonce se to netýká jen pomoci "svým vlastním", ale např. i tehdy, dojde-li k živelné katastrofě na druhém konci světa.
Jen se potřební nesmí přiblížit příliš blízko. Češi rádi pomáhají těm, které v podstatě nemusí vidět, kteří jsou buď daleko, nebo se o ně postará ten, kdo prostředky dostane. V tomto smyslu funguje česká charitativní angažovanost dobře. V okamžiku, kdy někdo "projde okolo", tato ochota mizí. Dokonce ani nemusí klepat na dveře, ani nemusí chtít žádat zde někoho o pomoc, jak to vidíme u uprchlíků, kteří touží ČR pouze projít, pokud se jim nepodaří najít jinou cestu. I tehdy naplno propuká hysterie, která okamžitě popírá jakoukoliv potřebu pomáhat a u těch skutečně hloupých dokonce vyvolává potřebu tupě útočit proti neexistujícímu nepříteli.
Nápor solidarity s těmi bližními, kteří jsou onou košilí bližší kabátu, je umělý. Nejde o potřebu řešit nelehkou situaci postižených dětí, důchodců, nezaměstnaných či nemocných, jde o snahu hledat co nejserióznější výmluvu, prostřednictvím které je možné odmítnout pomoc uprchlíkům. V okamžiku, kdy v hlavách těchto lidí odezní panika a potřeba ochraňovat "to své", odezní i potřeba starat se o bližní, jelikož Parlamentní listy, ani TV Nova nebudou vyvolávat podobné masové vášně články a reportážemi o tom, že někde na ulici umírají bezdomovci, kteří nemají co jíst, nebo že některé matky samoživitelky musejí svým dětem rozpůlit pomeranč, neboť si nemohou dovolit dát každému z nich celý.
Je zcela signifikantní, že lidé, jako je Václav Klaus junior, kteří zcela otevřeně a agresivně odmítají rovnost v přístupu ke vzdělávání, prokazatelně porušovanou českým vzdělávacím systémem, a neštítí se přitom používat zcela demagogických argumentů, jsou zároveň zapřísáhlými odpůrci pomoci uprchlíkům. U pana Klause je to pochopitelné, neboť si pravděpodobně nikdy nedovolil nesouhlasit v něčem zásadním se svým otcem. Ale co ti, kdo se naučili samostatnému uvažování? Anebo je 90 % této společnosti z hlediska kritického uvažování negramotných?
Empatie vyvolaná xenofobií není empatie, ale racionalizace xenofobie. Pro všechny, kdo přejí lidem smrt ve Středozemním moři a poté s dojetím sledují, jak si jejich pes hraje na louce se psem od sousedů...
Diskuse