Kapitalismus končí

18. 7. 2015

Namísto toho se za poslední čtvrtstoletí rozložil projekt levice. Trh zničil plánování. Individualismus nahradil kolektivismus a solidaritu. Obrovské množství pracovních sil vypadá jako "proletariát", ale už se jako proletariát nechová.

Jenže mezitím technologie připravila nové východisko, které musejí zbytky levice přijmout, anebo zahynout. Kapitalismus nebude zlikvidován násilím. Bude zrušen vytvořením něčeho daleko dynamičtějšího, něčeho, co existuje zprvu téměř neviditelně uprostřed starého systému, ale ono se to prosadí a promění to ekonomiku zavedením nových hodnot a nového chování. Říkám tomu postkapitalismus, píše Paul Mason.

Tak jako při kolapsu feudalismu před pěti sty lety, nahrazení kapitalismu postkapitalismem bude zrychleno externími šoky a bude utvářeno vznikem nového typu člověka. A už to začalo.

Postkapitalismus je možný v důsledku tří hlavních změn, které přinesla za poslední čtvrtstoletí informační technologie. Zaprvé, informační technologie omezila potřebu práce, zamlžila hranice mezi prací a volným časem a uvolnila vztah mezi prací a mzdou. Přicházející vlna automatizace, která se v současnosti záměrně odkládá, protože naše sociální infrastruktura si neporadí s jejími následky, dramatickým způsobem zmenší množství práce.

Zadruhé, informace ochromují schopnost trhu utvářet správně ceny. Je to proto, že trhy jsou založeny na nedostatku, zatímco informací je přebytek. Obranným mechanismem systému je vytvářet monopoly - obrovské technologické firmy - v měřítku, jakého jsme 200 let nebyli svědky. Jenže ty obří firmy nepřežijí. Budováním podnikatelských modelů a oceňováním akcií založených na uchvácení a privatizaci všech společností vyprodukovaných informací vytvářejí takovéto firmy křehkou podnikatelskou konstrukci, která je v rozporu s nejzákladnější potřebou lidstva, totiž používat myšlenek svobodně.

Zatřetí jsme svědky spontánního vzniku kolaborativní výroby. Vznikají zboží, služby a organizace, které už nereagují na diktát trhu a na manažerskou hierarchii. Největší informační produkt na světě - Wikipedie - vznikla z příspěvků dobrovolníků, napsaných bez honoráře. Vedlo to k likvidaci podnikání v oboru encyklopedií a připravilo to reklamní průmysl o 3 miliardy dolarů příjmů ročně.

Téměř bez povšimnutí, v mezerách a v dutinách tržního systému se začínají pohybovat celé plochy ekonomického života jiným rytmem. Šíří se paralelní měny, časové banky, družstva a prostory řízené samosprávou. Profese ekonomů si toho skoro vůbec nepovšimla, přestože tyto nové struktury často vznikly jako přímý důsledek rozbití starých struktur v krizi po roce 2008.

Najdete tuto novou ekonomiku, když ji intenzivně hledáte. Když v Řecku mapovaly nevládní organizace tamější potravinová družstva, alternativní výrobce, paralelní měny a místní systémy výměny zboží, nalezly více než 70 velkých projektů a stovky menších iniciativ od squatů až po sdílení automobilů a školky zadarmo. Mainstreamová ekonomika takové věci skoro vůbec nezaznamená jako hospodářskou činnost - ale o to právě jde. Tyto projekty existují, protože obchodují, i když váhavě a neefektivně, s měnou postkapitalismu: s volným časem, se zesíťovanou činností a věcmi, co jsou zadarmo. Zdá se toho být málo a je to neoficiální, ale tak to vypadalo i s penězi a s úvěry v éře anglického krále Edwarda III.

Nové formy vlastnictví, nové formy půjčování, nové právní kontrakty. Za posledních deset let vznikla celá podnikatelská subkultura, kterou média označují "ekonomika sdílení".

Jsem přesvědčen, píše Paul Mason, že to nabízí východisko z nynější situace - avšak jen pod podmínkou, že tyto mikroprojekty budou podporovány a ochraňovány zásadní změnou toho, co dělají vlády. A to musí být vedenou změnou v našem myšlení: o technologii, o vlastnictví a o práci. Takže když vytváříme prvky nového systému, můžeme si říci a říci i druhým: "Tohle už není prostě jen mechanismus pro mé individuální přežití, můj útěk z neoliberálního světa, je to nový způsob, jak žít v procesu formování."

* * *

Krize z roku 2008 zlikvidovala 13 procent globální výroby a 20 procent globálního obchodu. Globální růst začal být negativní. Na Západě vznikla deprese delší než v letech 1929-33 a i nyní, uprostřed chabého oživení, jsou mainstreamoví ekonomové zděšeni, že dojde k dlouhodobé stagnaci. Dodatečné otřesy v Evropě trhají tento kontinent na kusy.

Řešením je politika škrtů plus finanční přebytky. Ale ono to nefunguje. V nejhůře postižených zemích byl zničen důchodový systém, odchod do důchodu se zvyšuje na 70 let, vzdělání se privatizuje, takže absolventi škol nyní čelí celému životu vysoké zadluženosti. Ruší se služby a infrastrukturní projekty se odkládají.

Stále ještě mnoho lidí nechápe skutečný význam slova "austerity", politiky škrtů. Není to osm let vládních škrtů, jako v Británii, anebo sociální katastrofa vnucená Řecku. Austerity znamená snižovat mzdy, sociální platy a životní úroveň na Západě po dobu dlouhých desetiletí, až se vyrovná s životní úrovní střední třídy v Číně a v Indii, která je tam na vzestupu.

Mezitím protože chybí jakýkoliv alternativní model, vznikají podmínky pro novou krizi. Reálné mzdy klesají nebo stagnují v Japonsku, v jižní eurozóně, v USA a v Británii. Stínové bankovnictví bylo nyní zrekonstruováno a je teď větší než v roce 2008. Nové předpisy, vyžadující, aby banky měly větší rezervy, byly rozmělněny anebo odloženy. Mezitím, jsou bohatí zavalování vlnou peněz a nejbohatší 1 procento lidí ještě víc zbohatlo.

Neoliberalismus se tedy proměnil v systém, který je naprogramován tak, aby vyvolával opakovaná katastrofální selhání. A je to ještě horší: Rozbil dvě stě let starý vzorec průmyslového kapitalismu, kdy hospodářská krize vždycky vyvolala nové formy technologických inovací, které přinesly prospěch všem.

Je to proto, že neoliberalismus byl první hospodářský model za 200 let, podmínkou jehož úspěchu bylo potlačení mezd a likvidace sociální moci a odolnosti dělnické třídy. Studujeme-li období rozvoje - padesátá léta devatenáctého století v Evropě, léta 1900-1910 a 1950-1960 po celém světě, byla to moc organizované dělnické třídy, která donutila podnikatele a korporace, aby přestali oživovat zastaralé podnikatelské modely snižováním mezd a aby inovovali k nové formě kapitalismu.

Výsledkem je, že v každém období rozvoje nalézáme syntézu automatizace, vyšších mezd a spotřeby vyšší hodnoty. Dnes však pracovní síly nevyvolávají žádný tlak a technologie v jádru dnešní inovační vlny nevyžaduje vytvoření vyšších spotřebitelských výdajů, anebo přesunutí starých pracovních sil do nových pracovních míst. Informace se staly mašinérií pro snižování ceny věcí a k redukci pracovního času, kterého je zapotřebí k podpoře života na této planetě.

V důsledku toho se velká část podnikatelů stala neoluddity. Když mají možnost založit laboratoře, kde by se analyzovala genetická struktura života, namísto toho zakládají kavárny, provozovny na lakování nehtů a soukromé uklízečské firmy. Bankovní systém, plánovací systém a pozdní neoliberální kultura odměňují především osoby, které vytvářejí málohodnotné pracovní příležitosti, kde se musí pracovat po mnoho hodin.

K inovacím dochází, ale dosud nevyvolaly páté velké oživení kapitalismu, které očekává teorie dlouhých cyklů. Důvod spočívá v specifických vlastnostech informační technologie.

***

Jsme obklopeni nejen inteligentními stroji, ale novou vrstvou reality, založené na informacích. Vezměme si letadlo: Letadlo řídí počítač. Bylo zkonstruováno, podrobeno stresovým testům a "virtuálně vyrobeno" milionkrát. Posílá výrobcům v reálném čase o sobě obrovské množství informací. Na palubě se dívají lidé na obrazovky, které jsou v některých zemích připojeny na internet.

Díváme-li se ze země, letadlo vypadá stejně jako vypadala letadla v éře Jamese Bonda. Ale letadlo je dnes inteligentní stroj a uzel na síti. Má informační obsah a poskytuje světu "informační hodnotu" i fyzickou hodnotu. Přeplněný let plný podnikatelů, kteří pracují s excelovými tabulkami a s powerpointem, lze považovat za továrnu na informace.

Avšak jakou mají všechny ty informace hodnotu? Odpověď na to nenajdete v účetnictví. Intelektuální majetek se v moderním účetnictví hodnotí jen podle odhadu. Studie SAS Institutu r.2013 zjistila, že při snaze finančně ohodnotit data nelze řádně vypočítat ani náklady na jejich získání, ani jejich tržní hodnotu ani budoucí příjem, plynoucí z nich. Něco je rozbitého v logice, kterou používáme k hodnocení nejdůležitějších věcí v moderním světě.

Velký technologický pokrok jednadvacátého století nespočívá jen v nových předmětech a procesech, ale i ve starých, které byly učiněny inteligentními. Znalostní obsah výrobků začíná být cennější než fyzické věci, které se používají k jejich výrobě. Ale je to hodnota, měřená jako užitečnost, nikoliv jako výměnná či kapitálová hodnota. V devadesátých letech začali ekonomové a technologové uvažovat o téže věci: že tato nová role pro informace vytváří nový, "třetí" druh kapitalismu - tak odlišný od průmyslového kapitalismu, jako se průmyslový kapitalismus odlišuje od kupeckého a otrokářského kapitalismu 17. a 18. století. Avšak neumějí popsat dynamiku tohoto nového "kognitivního" kapitalismu. A to z dobrých důvodů. Jeho dynamika je totiž hluboce nekapitalistická.

Během druhé světové války a těsně po ní vnímali ekonomové informace prostě jako "veřejné dobro". Americká vláda dokonce určila zákonem, že se na patentech nesmí vydělávat, jen ze samotného procesu výroby. Pak jsme začali začínat rozumět intelektuálnímu majetku. V roce 1962 řekl Kenneth Arrow, guru mainstreamové ekonomiky, že ve volnotržní ekonomice je účelem vynalézání věcí vytvářet práva k intelektuálnímu majetku. Poznamenal: "Přesně do míry, že je to úspěšné, dochází k nedostatečnému využívání informací".

Lze vysledovat pravdu tohoto tvrzení v každém modelu e-byznysu, jaký kdy byl vytvořen: zmonopolizujte a chraňte svá data, sbírejte sociální data, která jsou k dispozici zadarmo a která vznikají interakcí uživatelů, vtlačte komerční síly do oblasti vzniku dat, která byla dříve nekomerční, analyzujte existující data pro jejich prediktivní hodnotu - zajistěte, aby výsledky nesměl používat nikdo jiný než vaše korporace.

Když přeformulujeme Arrowův princip obráceně, jeho revoluční význam je zjevný: Jestliže volnotržní ekonomika plus intelektuální majetek vede k "nedostatečnému využívání informací", pak ekonomika, která je založena na plném využívání informací, nemůže snášet volný trh absolutního práva na vlastnictví intelektuálního majetku. Podnikatelské modely všech našich současných digitálních gigantických podniků jsou vytvořeny tak, že brání šíření informací.

Jenže informace jsou k dispozici všude. Informační zboží je volně kopírovatelné. Jakmile se něco vyrobí, lze to kopírovat donekonečna. Složíte-li hudební skladbu nebo vytvoříte-li obří databázi ke konstrukci letadla, stojí to něco, avšak náklady na zkopírování těchto informací jsou v podstatě nulové. A proto, jestliže normální cenový mechanismus kapitalismu během času převládne, cena těchto informací poklesne také na nulu.

Za posledních pětadvacet let zápolí ekonomika s tímto problémem: veškerá mainstreamová ekonomika vychází z podmínky nedostatku, avšak nejdynamičtější síla v našem moderním světě existuje v přebytku a jak to jednou řekl hippiesovský génius Steward Brad, "chce být svobodná".

Vedle světa zmonopolizovaných informací a policejního dohledu, který provádějí korporace a vlády, vzniká kolem informací jiná dynamika: informace jako sociální dobro, volně k dispozici každému k použití, informace, které nikdo nemůže vlastnit, vykořisťovat nebo oceňovat. Zkoumal jsem pokusy ekonomů a podnikatelských guru vytvořit rámec, jehož prostřednictvím by bylo možno porozumět dynamice ekonomiky založené na přebytku společensky vlastněných informací. Avšak představoval si to jeden ekonom z devatenáctého století ve věku telegrafu a parního stroje. Jak se jmenoval? Karl Marx.

***

Scéna je Kentish Town, Londýn, únor 1858, asi čtyři hodiny ráno. Na Marxe je v Německu vydán zatykač a v Londýně tvrdě pracuje, zapisuje si poznámky a myšlenkové experimenty. Když si nakonec prostudovali, co Marx té noci psal, levicoví intelektuálové z šedesátých let dvacátého století přiznali, že to "zpochybňuje všechny dosavadní vážné interpretace Marxe". Jmenuje se to "Fragment o strojích".

V tomto "Fragmentu" si Marx představuje ekonomiku, v niž je hlavní rolí strojů vyrábět a hlavní rolí lidí je na ně dohlížet. Bylo mu jasné, že v takové ekonomice by hlavní produktivní síla byly informace. Výrobní síla takových strojů, jako je automatický tkalcovský stroj, telegraf a parní lokomotiva nezávisela na množství fyzické práce, jíž je zapotřebí k jejich výrobě, ale na stavu společenských znalostí. Organizace a znalosti, jinými slovy, jsou důležitějším faktorem výrobní síly než výroba strojů a jejich řízení.

Vzhledem k tomu, co se z marxismu stalo - teorie vykořisťování založená na krádeži pracovního času - je to revoluční výrok. Ukazuje, že jakmile se znalosti stanou samostatnou výrobní silou, která překoná práci potřebnou k výrobě stroje, velkou otázkou přestane být otázka "mzdy kontra zisky", ale kdo ovládá to, co Marx nazval "silou vědomostí".

V ekonomice, kde stroje dělají většinu práce, musí být podstata znalostí, uzavřených do strojů, být "společensky vlastněná". Ve svém konečném nočním myšlenkovém experimentu si Marx představoval konečný bod této trajektorie - vytvoření "ideálního stroje", který trvá navždycky a nestojí nic. Stroj, který by se dal sestrojit zadarmo, by výrobnímu procesu nepřidal žádnou hodnotu a rychle by, během několika účetních období, omezil cenu, profit i pracovní náklady všeho, čeho by se ten stroj dotkl.

Jakmile si uvědomíte, že informace jsou hmotné a že software je stroj a že cena úložného prostoru, šířky pásma a zpracování informací klesá exponenciální rychlostí, začne být jasná hodnota Marxova uvažování. Jsme obklopeni stroji, které nestojí nic, a mohly by, kdybychom chtěli, trvat navždycky.

V těchto úvahách, které vyšly tiskem až v polovině dvacátého století, si Marx představoval, že budou informace ukládány a sdíleny v něčem, co se bude jmenovat "všeobecný intelekt" - bude to mozek všech lidí na Zemi propojený sociálními znalostmi, kdy mají všichni lidé prospěch z každého upgradu. Krátce řečeno, představoval si něco velmi podobného informační ekonomice, v níž dnes žijeme. A, jak napsal, existence této informační ekonomiky "vyhodí kapitalismus vysoko do povětří".

***

Vzhledem k tomu, že se terén změnil, stará cesta překonání kapitalismu, kterou si představovala levice v dvacátém století, je ztracena.

Avšak otevřela se nová cesta. Kolaborativní výroba, využívání síťové technologie k výrobě zboží a služeb, které fungují jen, když jsou zadarmo, anebo když jsou sdíleny, definuje cestu jak se dostat pryč z tržního systému. Bude zapotřebí, aby stát vytvořil rámec - přesně tak, jak vytvořil rámec pro práci v továrnách, pro pevnou měnu a pro volný obchod začátkem 19. století. Postkapitalistický sektor bude s tržním sektorem koexistovat po dlouhá desetiletí, ale už nyní dochází k podstatné změně.

Sítě vytvářejí "granularitu" postkapitalistickému projektu. Mohou být základem netržního systému, které se dokáže kopírovat a který nemusí být každé ráno vytvářen znovu na počítačové obrazovce nějakého komisaře.

Na přechodu se bude podílet stát, trh a kolaborativní výroba mimo trh. Má-li se to však uskutečnit, celý projekt levice, od protestních skupin až po maistreamové sociálnědemokratické a liberální strany, bude muset být rekonfigurován. Jakmile lidé pochopí logiku postkapitalistické změny, takové myšlenky už nebudou jen majetkem levice - ale daleko širšího hnutí, pro něž budeme potřebovat nová jména.

Kdo to dokáže uskutečnit? Ve starém levicovém projektu to byla průmyslová dělnická třída. Více než před 200 lety varoval radikální novinář John Thelwall muže, kteří postavili anglické továrny, že vytvořili novou a nebezpečnou formu demokracie. "Každá velká dílna a manufaktura je svého druhu politickou asociací, kterou žádný zákon parlamentu nedokáže umlčet a žádný soudce ji nedokáže rozehnat."

Dnes je touto továrnou celá společnost. Všichni se podílíme na utváření a znovuvytváření značek, norem a institucí, které nás obklopují. Zároveň jsou komunikační sítě, životně důležité pro každodenní práci a zisk, přeplněny sdílenými znalostmi a nespokojeností. Dnes je to globální síť - jako to byla ta dílna před 200 lety - kterou oni "nedokážou umlčet ani rozehnat".

Jistě, státy mohou v době krize zakázat Facebook, Twitter, nebo dokonce i vypnout celý internet a mobilní sítě, čímž by naprosto ochromily ekonomiku. A mohou ukládat a špehovat každý kilobyte informací, které produkujeme. Ale nemohou nám vnutit hierarchickou a nevědomou společnost, založenou na propagandě, jaká existovala před padesáti lety - leda v Číně, v Severní Koreji či v Íránu - anebo tím, že se vědomě vyloučí z klíčových součástí moderního života. Bylo by to, jak to vysvětlil sociolog Manuel Castells, jako pokus deelektrifikovat nějakou zemi.

Tím, že vytvořil miliony lidí, spojených sítěmi, kteří jsou finančně vykořisťováni, avšak mají na dosah prstů veškerou lidskou inteligenci, informační kapitalismus vytvořil v historii nový katalyzátor změny: vzdělanou a globálně propojenou lidskou bytost.

***

Tohle bude něčím daleko víc než jen hospodářskou změnou. Existují samozřejmě naléhavé paralelní úkoly dekarbonizace světa a řešení demografických a fiskálních časovaných bomb. Ale já se soustřeďuji na ekonomické změny, které jsou vyvolávány informacemi, protože, až do nynějška, zůstávaly mimo pozornost lidí. Peer-to-peer je označováno jako specializovaná obsese pro vizionáře, zatímco významní aktéři levicové ekonomiky dál jen kritizují austeritu.

Avšak v zemích, jako je Řecko, jde odpor proti politice škrtů a vytváření "sítí, které nemohou zbankrotovat" ruku v ruce. Postkapitalismus jako koncept je o nových formách lidského chování, které konvenční ekonomika ani neuzná jako relevantní.

Takže jak si máme představit změny, které přicházejí? Jedinou srozumitelnou paralelou, kterou máme k dispozici, je nahrazení feudalismu kapitalismem. A díky práci epidemiologů, genetiků a analytiků dat víme o té změně daleko více, než jsme věděli před 50 lety, kdy se jí zabývaly jen společenské vědy. První věc, kterou musíme uznat, je: Různé typy výroby se strukturují kolem různých věcí. Feudalismus byl hospodářský systém, strukturovaný zvyky a zákony týkajícími se "povinností". Kapitalismus byl strukturován něčím čistě ekonomickým - trhem. Z toho můžeme předpovědět, že postkapitalismus - jehož základní podmínkou je přebytek - nebude prostě jen modifikovanou formou složité tržní společnosti. Avšak jsme v současnosti schopni jen naznačit pozitivní vizi toho, jaké to bude.

Jestliže bude tato společnost strukturována na základě principu lidského osvobození, nikoliv ekonomiky, budou ji formovat nepředpověditelné věci.

Například, nezjevnější věcí pro Shakespeara, který psal v roce 1600, bylo, že trh vytvořil nový způsob chování a novou morálku. Analogicky, nejzjevnější "ekonomickou" věcí pro Shakespeara v roce 2075 budou radikální změny ve vztahu mezi pohlavími, v sexualitě či ve zdraví. Možná už nebudou žádní autoři divadelních her - možná se změní samotná podstata médií, která používáme ke sdělování příběhů - tak, jak se to změnilo v alžbětinském Londýně, když byla postavena první veřejná divadla.

Pomyslete na rozdíl mezi Horaciem v Hamletovi a postavou, jako je Daniel Doyce v Dickensově Malé Dorritce. Obě postavy jsou vyjádřením charakteristické obsese jejich doby. Horatio je posedlý humanistickou filozofií, Doyce je posedlý potřebou patentovat si svůj vynález. Tak, jak si Shakespeare nedokázal představit Doyceho, ani my si nedokážeme představit, jaké lidi bude produkovat společnost, jakmile ekonomika už nebude centrální pro život. Vidíme ale náznaky budoucích životních forem v životech mladých lidí po celém světě, kteří rozbíjejí bariéry z 20. století vytvořené kolem sexuality, práce, kreativity a lidské osobnosti.

Feudální model zemědělství se střetl nejprve s ekologickými hranicemi a pak s obrovským vnějším šokem - morovými epidemiemi. Pak následoval demografický šok - příliš málo pracovníků v zemědělství, což vedlo k zvýšení jejich platů a způsobilo to, že starý feudální systém povinností už bylo nemožné vynucovat. Nedostatek pracovních sil si také vynutil technologické inovace. Nové technologie, které přivodily vznikl kupeckého kapitalismu, stimulovaly obchod (tisk a účetnictví), vytváření obchodovatelného bohatství (doly, kompas a rychlé lodě) a produktivity (matematiky a vědecké metody).

V celém procesu bylo přítomno něco, co ve starém systému vypadalo zcela náhodné - peníze a úvěr - ale ono se to stalo základem nového systému. Za feudalismu bylo mnoho zákonů a zvyků vytvořeno tak, že ignorovaly peníze - za vysokého feudalismu se úvěr považoval za hřích. Takže když peníze a úvěrování prorazilo hranice a vytvořilo tržní systém, působilo to jako revoluce. A to, co dalo novému systému energii, bylo objevení téměř neomezeného zdroje volného bohatství v Severní a Jižní Americe.

Kombinace všech těchto faktorů umožnila celé řadě lidí, kteří byli za feudalismu marginalizováni - humanistům, vědcům, řemeslníkům, právníkům, radikálním kazatelům a bohémským autorům divadelních her, jako byl Shakespeare - aby se postavili do čela společenské změny. A v klíčových momentech, i když zprvu váhavě, stát přestal změnám bránit a začal je podporovat.

Dnes jsou informace to, co podvrací kapitalismus, a čeho si mainstreamová ekonomika skoro vůbec nevšímá. Většina zákonů týkajících se informací definuje právo korporací informace hromadit a právo států k nim získávat přístup, bez ohledu na lidská práva občanů. Ekvivalentem vynálezu knihtisku a vědecké metody je informační technologie a její přesah do všech dalších technologií, od genetiky ke zdravotnictví, přes zemědělství až po kinematografii, kde všude to rychle snižuje náklady.

Moderním ekvivalentem dlouhé stagnace pozdního feudalismu je zpožděný začátek třetí průmyslové revoluce, kdy namísto toho, abychom rychle zavedli automatizaci a zlikvidovali práci, jsme nuceni vytvářet "špatné pracovní příležitosti" za málo peněz. A mnoho ekonomik stagnuje.

Ekvivalent nového zdroje bohatství zadarmo? Není to vlastně bohatství - jsou to externality - věci zadarmo a stav pohody, které vytváří síťová interakce. Vzestup netržní výroby, šíření nevlastnitelných informací, sítí sobě rovných lidí a podniky bez manažerů. Internet, říká francouzský ekonom Yann Moulier-Boutang, je "jak loď, tak oceán", když jde o moderní ekvivalent objevování nového světa. Internet je jak loď, tak kompas, tak oceán i zlato.

Vnější šoky moderní doby jsou jasné: vyčerpávání energetických zdrojů, klimatické změny, stárnoucí populace a migrace. Proměňují dynamiku kapitalismu a činí jej dlouhodobě nefunkčním. Zatím neměly tak strašlivý dopad jako morové epidemie - ale jak jsme viděli v New Orleansu roku 2005, ve finančně složité a zchudlé společnosti není zapotřebí morové epidemie k zničení společenského pořádku a funkční infrastruktury.

Jakmile porozumíte změnám tohoto druhu, bude zapotřebí projektu, jehož cílem musí být rozšiřovat ty technologie, podnikatelské modely a způsoby chování, které rozpouštějí tržní síly, socializují znalosti, odstraňují potřebu práce a posunují ekonomiku směrem k přebytku. Říkám tomu Projekt nula - protože cílem je energetický systém založený na nulové spotřebě uhlíku, výroba strojů, výrobků a služeb s nulovými marginálními náklady a omezení nutné práce pokud možno skoro až na nulu.

Většina levičáků z 20. století byla přesvědčena, že nemá luxus řízených změn: věřili, že nový systém nemůže existovat v rámci systému starého. Jakmile zmizela možnost vytvořit změny sovětského stylu, moderní levice se prostě začala jen stavět do opozice: proti privatizaci zdravotnictví, proti rušení odborářských práv, proti frackování - seznam je dlouhý.

Logický cíl pro stoupence postkapitalismu je vytvářet alternativy uvnitř systému, používat vládní moci radikálním a podvratným způsobem a směřovat veškeré akce ke změnám - nikoliv k obraně náhodných prvků starého systému. Musíme se naučit, co je naléhavé a co je důležité, a ty věci nejsou vždycky stejné.

***

Nesmírně důležitá bude síla imaginace. V informační společnosti není plýtváním žádná myšlenka, debata ani sen.

Stejně jako při virtuální výrobě při přechodu k postkapitalismu může práce vykonaná v teoretické etapě omezit počet chyb spáchaných v realizační etapě. A konstrukce postkapitalistického světa, stejně jako software, může být stavěna po modulech. Různí lidé na tom mohou pracovat v různých místech, různou rychlostí, v relativní vzájemné autonomii.

Hlavním rozporem dneška je konflikt mezi možností přebytku zboží a informací zadarmo a systémem monopolů, bank a vlád, které se snaží udržet věci soukromé, nedostatkové a komerční. Všechno je nakonec boj mezi sítí a hierarchií - mezi starými formami společnosti utvořené kolem kapitalismu, a novými formami společnosti, které ukazují, co bude v budoucnosti.

***

Je utopické dospět k názoru, že jsme na pokraji evoluce mimo kapitalismus? Žijeme ve světě, v nichž homosexuální muži a ženy mohou uzavírat sňatky a v němž antikoncepce za posledních 50 let učinila průměrnou dělnickou ženu svobodnější než byl nejšílenější libertin z bloomsburyské éry. Proč tedy je pro nás tak těžké si představit ekonomickou svobodu?

Jsou to elity - odříznuté ve svém temném světě limuzín - jejichž projekt vypadá tak ztraceně jako projekt mileniálních sekt koncem devatenáctého století. Demokracie pořádkové policie, zkorumpovaných politiků, tisku, ovládaného magnáty a dohližitelského státu vypadá tak falešná a tak křehká, jako vypadalo před třiceti lety Východní Německo.

Všechny interpretace lidské historie musejí počítat s možností záporného výsledku. Avšak proč bychom si nemohli utvořit obraz ideálního života, založeného na přebytku informací, nehierarchické práci a oddělení práce od platů?

Miliony lidí si začínají uvědomovat, že jim byl vnucen sen, který je v konfliktu s tím, co může nabídnout skutečnost. Jejich reakcí je hněv - a ústup k národním formám kapitalismu, které učiní jediné - roztrhají svět na kusy. Když sledujeme, jak tyto národní formy kapitalismu vznikají - od levicové frakce Syrizy, které požaduje odchod Řecka z eurozóny, až po francouzskou Front National a izolacionismus americké pravice, je to jako když sledujeme, že se realizovaly noční můry, které jsme měli v době krize banky Lehman Brothers.

Potřebujeme víc než jen hrst utopických snů a malých horizontálních projektů. Potřebujeme projekt, založený na rozumu, důkazech a testovatelných konstrukcích. A musíme s tím co nejrychleji začít.

Kniha Paula Masona Postkapitalismus vychází v nakladatelství Allen Lane dne 30. července 2015.

Kompletní text v angličtině ZDE