26. 5. 2015 / Jan Čulík
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy plánuje na 9. června jednodenní konferenci na téma "Proč jsme Západ". Účastníci bohužel zastávají relativně jednotný směr myšlení, jsou jimi Martin Putna, Václav Bělohradský, Jiří Pehe, Štefan Füle, Dalibor Balšínek (!) a další, takže si zřejmě budou všichni notovat, že "Západ jsme".
Má to nějaký význam? Už název konference je výrazem dosti podstatného komplexu méněcennosti. Kdyby bylo Česko skutečně neproblematicky součástí Západu, takovéto konference by se nekonaly. Dovedete si představit podobnou konferenci na téma "Je Francie součástí Západu?" - Je to nemožné, že protože Francie součástí Západu právě je...
Nejcharakterističtějším rysem "Západu" je, že má co nejširší kontakty s vnějším světem. Jedna moje studentka kdysi strávila erasmovský rok v Praze a pak další erasmovský rok v Berlíně. Její verdikt: Němco se snaží do své konverzace zatáhnout co nejusilovněji lidi zvnějšku, Češi hovoří jen sami mezi sebou.
V tomto smyslu je pozoruhodné, že konference má jen české účastníky.
To, zda je Česko "Západ", nebo ne, především přece závisí na tom, co si o Česku "Západ" myslí. Obávám se, že si většinou nemyslí nic, protože o něm skoro nic neví, a pokud si něco myslí, tak v žádném případě to, že by bylo Česko součástí "Západu".
Všichni známe ony historky, jak Angličanka uvádí do domu českou aupairku a ukazují jí splachovací záchod, nebo mikrovlnku nebo je překvapena, že i v ČR mají lidi mobilní telefony.
Hlavní problém je, že Česko se v západních zemích ani nikde jinde po světě dostatečně kulturně neprofiluje. Skoro nikdo dnes nezná současnou českou literaturu, drama (jsou nějací dramatici?) film.
Pětimilionové Dánsko za poslední tři čtyři roky proslulo globálně svými vynikajícími televizními seriály na bázi thrilleru se sociálními a morálními aspekty. To je, co ve veřejné mysli celosvětově potvrzuje příslušnost kultury jako součást Západu.
I když se současná česká kultura v zahraničí neprosadí, dalo by se argumentovat, že ČR by měla a mohla daleko více mezinárodně prosazovat své starší kulturní dědictví - například klasickou hudbu z 19. a 20. století či literaturu a film ze šedesátých let.
Většina menších zemí světa si je plně vědoma významu tzv. měkké, kulturní diplomacie. Vlády zemí světa proto financují na klíčových univerzitách v zahraničí kulturologická centra studia svých zemí, aby v klíčových zemích světa vytvořili informované sympatizanty v místních populacích, vlivné jedince, kteří skončí jako decision makers a v době případných krizí (jaká se zjevně blíží) budou schopni na mezinárodním fóru lidi upozorňovat, že
1. Česko existuje,
2. je to kulturní země s dlouhou tradicí
3. a je důležité ochraňovat její zájmy.
Diskuse