Sirotci pravdy, dezertéři lásky – V. část

18. 5. 2015 / Josef Brož

To mne opravdu uklidnila... V minulé části cyklu Sirotci pravdy, dezertéři lásky, ZDE jsem zachytil seznámení s dívkou Lucií, která mi připomněla literární Odettu. K dnešnímu dni mám od toho okamžiku na svém displeji přes padesát krátkých, ale i rozsáhlejších svědectví o myšlení mladé ženy, jež budí převážně dojem, že se dostala na „pokraj nervového zhroucení“. To přece víme, již od spisovatelky Obermannové, že „šílené ženy dělají šílené věci“, že? Důvodem, proč jsem tak učinil, nebyl žádný osobní motiv, neřku-li snaha někoho zostudit, pokusil jsem se pouze v krátkých průhledech (anfiládách času) zachytit „hnutí mysli“ a „citové okamžiky“, jež tak proměnily naši současnost po dvaceti pěti letech. Zajímavé bylo, jak rozdílné názory se mi na tento text dostalo. Některým se budu věnovat níže.

(Dotyčná dívka Odetta ve skutečnosti neexistuje, natož dívka jménem Lucie – protože to by se musela cítit podvedena každá Lucie - jde toliko a jedině o inspiraci, jež se mi dostalo ze současnosti; nebylo tu navíc uvedeno ani její příjmení, aby to bylo na žalobu, nebo aby snad někoho nenapadlo dotyčnou hledat; veškeré úvahy a situace zde nejsou tedy ničím jiným, než zcela úmyslným „vytržením z kontextu“, variací na pomezí „reality a fikce“, jimž nehodlám demonstrovat ani konkrétní intelekt kohokoliv, ani snad případnou citovou labilnost a posedlost žádné konkrétní ženy.)

Je květen, pozdní večer, mohl to být lásky čas. Její esemesky jsou půvabně divoké, naprosto iracionální (i když jistou logiku samozřejmě mají): mísí se v nich panenské zděšení, zajíkavá úzkost a nastavovaná nejistota ze skutečnosti, že se jí mohlo něco takového stát. Jsme dnes snad více nejistí, zranitelní – a vlastně nazí? Je to jímavé a silně hysterické (kdo to kdy řekl, že hysterické ženy vyvolávají u mužů největší touhu? A která není?). Místy ty zprávy působí jako takové koktání, ne-li snad přímo i dávení: „To co je, todle?!“ Netušil jsem ještě před pár týdny, jakou pohromu jsem tím na sebe svolal, jak dalece se to dotyčné frisé dívky dotkne – patrně to zapůsobilo (pro zjednodušení) jako „nějaká pomsta“ za to, že „mi nedala“, jak se delikátně vyslovila. Občas bylo zajímavé sledovat, jak se vyjadřovala v termínu „za všechny ženy“, což mi bylo jako argument jaksi povědomé již z dřívějších let – ještě se k tomuto rysu vrátím. Musel jsem se ale nejprve zamyslet nad tím, zda některá rozhodnutí člověk opravdu sám nečiní zcela iracionálně, bez většího rozmyslu.

V její práci to ale všichni pochopili jako jako jeden muž (a patrně všechny ženy), tedy jako: genderový triumf nad „zamindrákovaným debilem“ (i když „docela milým“ a v zásadě i „vcelku chytrým“).

„Myslí si to všichni, na Prousta každej sere!“ vykřikla expresivně, když jsme se minulý týden sešli, aby dodala váhy svému názoru, „Takový cancy!“

„Ale třeba je to ke čtení Prousta přivede!“ namítl jsem školometsky.

„To tedy sotva! To teda vůbec! Na Prousta každej sere.“

Jelikož jde o jednoho z nejvíce překládaných francouzských autorů, jehož nedávno opět souborně vydal i jinak velmi opatrný český nakladatel Michal Rybka ZDE - trochu mne tenhle její rezolutní názor rozesmutnil. Odetta ale měla alespoň tolik vkusu, že se – i přes neznalost Proustova díla, s čímž se netají dosud – informovala, o čem vlastně Swannova láska je, a to až překvapivě dosti důkladně. Neunikl jí ani jemný důraz, který najdeme v závěru Proustova textu, jenž je svého druhu vyjádřením Swannova konce. Vzal si totiž Odettu, tu dívku, o níž se kdysi v časech Verdurinova „malého klanu“, mluvívalo jako o ženě z nechvalně proslulého „demi-monde“, což režisér Schlöndorff ve své filmové adaptaci vtělil do závěrečné sekvence, kdy Ornella Muti (Odette) přijíždí ve fiakru k Vítěznému oblouku u Tuillerských zahrad. „Ecco, Odette!“ říká Charlus v podání Alaina Delona (mám k dispozici italskou verzi filmu). V uplynulých dvou týdnech jsem si dal na plochu počítače screen-shot s Ornellou Mutiovou (čerstvě jsem ji o víkendu vyměnil za Claire Bloomovou z Chaplinova filmu Limelight neboli Světel ramp – ještě vysvětlím proč).

Kdybych si přál pouze satisfakci, mohl jsem být spokojen. Neměla to ale být ale opravdu žádná pomsta. Odetta se mi zdála být půvabná, veselá a drzá, jak se na její věk – ráda o sobě mluví jako o „mladé ženě“, a o mně jako o „starším muži“ - prostě, jak se „sluší a patří“. Už jí ale také není sakra dvacet, má dokonce dceru (podobně jako Proustova Odetta), a snad neprozradím příliš, když tu ještě dodám, že nechybí ani manžel. To by mohlo být vlastě na celé věci snad nejpikatnější, kdyby mi zároveň neprozradila, že onen dotyčný dokonce i text četl. Nevím, jestli se mu líbil, ale bude to patrně manžel tolerantní a žádný hlupák. „Myslím, že tě zná!“ V Praze zná nakonec každý každého. Vlastně se mi zdá, že se Odetta tím portrétem, s nímž zásadně nesouhlasí, vlastně všude chlubila.

Učinila z celé věci maximální triumf vlastní marnivosti. Sama s tím ale spokojená není. „Ženy jsou obvykle velmi marné, a to ve smyslu marnosti-vanitas, kterou si samy nejlépe uvědomují,“ napsal mi Stanislav Červenka v e-mailu, „prostě - jak jim ubývá času.“ Nevím, kolik žen text četlo, ale těch málo, kterých jsem se zeptal, si o něm jinak „nic zvláštního“ nemyslí. Možná to bude tím, že dnes se čte čím dál tím méně, posílají se zajíkavé esemesky, nikdo nikoho moc nevnímá, neposlouchá, každý se zabývá vlastně jen sám sebou. Je to výraz bezmoci?

Ale do vlastních řad, a trochu feministicky. Sám si uvědomuji, a příběh s Odettou je tím zářným dokladem, že mne unavuje, když se pořád dokola něco rozebírá, složitě konstruuje, prostě se „probírají vztahy“; vím, že to vypadá, jako kdybych si tu protiřečil, ale už jenom se sejít podruhé s Odettou byla taková „nová lekce z psychoanalýzy“. Tří esemesky denně k tématu. „Neměl bys mne vlastně do kavárny zvát ty?“ zeptala se v jedné z nich. Já od jisté doby ani nekupuji květiny, nepomáhám do kabátu, abych nebyl snad za nějakého peroutkovského gentlemana „starého střihu“. „Ale mně by se to líbilo,“ řekla. Aha. „Tak proč píšeš, že kromě některých genderových odlišností jsme si dost podobní?“ Kdo je tady vlastně Odetta?

Románská proustovská dekadence a snobismus (ty tolik proslavené „dějiny citů“) tu opravdu asi „nikoho nezajímají“. Dnes frčí anglo-saská věcnost. Filozofie pragmatismu. Přesto bych se tu ještě rád dospustil dvou krátkých citací ze Swannovy lásky. Je to o „kráse a srdci“, neboť i o tom by tu měla být řeč - než budeme mluvit o felaci.

Proust píše o „setkání srdcí“. Odlišuje ale blízkost srdcí a důvody, pro něž je člověk zamilovaný. Ve věku, v něž se ocitl Swann, mu dělala radost už samotná skutečnost, že může být „zamilovaný, aniž by vyžadoval příliš reciprocity“. Láska může vzniknout i bez předběžné touhy po ní. Potřebuje být ale vedena – po paměti, nápovědou. Musí tam být ta vnitřní hudba, nebo alespoň píseň. V originále: „Autrefois on rêvait de posséder le coeur de la femme dont on était amoureux; plus tard sentir qu'on possède le coeur d'une femme peut suffire à vous en rendre amoureux. Ainsi, à l'âge où il semblerait, comme on cherche surtout dans l'amour un plaisir subjectif, que la part du goût pour la beauté d'une femme devrait y être la plus grande, l'amour peut naître l'amour le plus physique sans qu'il y ait eu, à sa base, un désir préalable.“

Láska sama doznává v čase proměny, originál:

„A cette époque de la vie, on a déjà été atteint plusieurs fois par l'amour; il n'évolue plus seul suivant ses propres lois inconnues et initiales, devant notre coeur étonné et passif. Nous venons à son aide, nous le faussons par la mémoire, par la suggestion. En reconnaissant un de ses symptômes, nous nous rappelons, nous faisons' renaître les autres. Comme nous possédons sa chanson, gravée en nous tout entière, nous n'avons pas besoin qu'une femme nous en dise le début rempli par l'admiration qu'inspire la beauté — pour en trouver la suite. Et si elle commence au milieu — là où les coeurs se rapprochent, où l'on parle de n'exister plus que l'un pour l'autre nous avons assez l'habitude de cette musique pour rejoindre tout de suite notre partenaire au passage où elle nous attend.““

Un amour de Swann, s. 18 (Gallimard, 1919)

Ano, bývaly časy, kdy láska byla zloděj, gangster, snad dokonce i takový terorista, jenž požaduje výkupné, když to ještě nesouviselo s Blízkým východem; unese vás, uchvátí, zacloumá s vámi – bez diskuse, najednou. Jako blesk z čístého nebe. Již tehdy jsem si ale všiml, že některé zkušenější dívky (nejen, ale převážně na fakultě) dokáží využívat svých předností – k otření ňadrem o rameno, přitisknutí jakoby omylem na správné místo. Ještě to ale nebylo to rychlé a nekompromisní rozepínání poklopců, bylo to spíše jenom náhodné mačkání v přeplněné tramvaji nebo metru. Chyběla tomu ještě ta věcnost, s jakou píše Philip Roth o felaci nebo o lačném polykání menstruační krve. Roh byl v Praze populární hlavně kvůli The Prague Orgy (1985). Ale láska a zamilovanost může vypadat i jinak – pokud tam nechybí - ta hudba, ta píseň.

Na ženy se člověk vydrží dívat celé hodiny: některé ale k tomu, aby byly krásné, neměly by příliš mluvit („soit belle et tais-toi!“). Je to od muže mrzké? Žena může být projekční plátno, na které si muž promítá svůj film. Záleží na povaze muže, zda jde o film dobrodružný, psychologický, thriller - či snad nedejbože - horor. Pro ženu to může být lichotivé, v poslední době ale ženy touží, aby je muži přestaly ovládat jako otrokyně svých představ, když už se kdysi osvobodily od zotročení finančního i fyzického (dokonce i politického). Mohou být nakonec představy zraňující? Jistě, že mohou...

Možná proto touží Lucie po přátelství, což v ústech ženy neznělo mi nikdy právě bezpečně. Lásku bych očekával, ale přátelství? Tak jako historická postava femme fatale je oxymoronem, „přátelství ženy v sobě ukrývá zradu“ (tohle je asi nějaký ozvuk Nietzscheho). „Měls pravdu,“ napsala, „a já se spletla. Bylo ode mne pravděpodobně drzé, že jsem se k Tobě chovala, jako kdybychom se znali a byli přátelé, a tak jsem si to nesporně zasloužila. Mrzí mě to, už si podobné chování nedovolím. Neuvědomila jsem si, že jakožto žena opravdu nemohu mít stejné kvality, jakými oplýváte vy muži, a neměla jsem tedy právo očekávat od Tebe respekt.“

Konec citů? Jenom smutek? Laskavý čtenář jistě zachytí i více... já tu jen podotýkám, že Odetta nedostala ani facku.

***

Seděli jsme po půlnoci ve zvolna se vyprazdňujícím „muzeu piv“ a Odetta polykala kouř z poslední cigarety, která jí ještě zbyla. Moc si už ten konec nepamatuji. Patrně brečela, nebo spíše nějak tklivě štkala, takhle nějak ta scénka vypadala, a snažila se mne patrně i nenápadně dotknout. Potom zmizela, pohltila ji tma za neúprosných úderů věžních hodin kostela sv. Ludmily. „Podařilo se Ti mě rozbrečet a urazit mě, jak se to dlouho nikomu nepodařilo – máš radost? Seš spokojenej?“ (bez podpisu, čas: 3:43 hod). Nevím, necítím se spokojeně.

Dívám se nyní do tváře Claire Bloomové, screen-shot z první části z časů, z těch „starých časů“, když hrála roli baletky s Charliem Chaplinem - v roce 1952 ve filmu Limelight (Světla ramp) ZDE. Pustil jsem si ho, abych se „útěkem do estetiky“ vyléčil z toho otřesu. Mladičká Claire, ta její touha, zajíkavé a melodramatické odhodlání, síla postavit se opět na své nohy: „I am walking!“ - sebeobětování a ryzí cit k starému muži, jenž pomalu, ale jistě jako komediant odchází ze scény. Spisovatel Roth se do Bloomové zamiloval poprvé, když film viděl. Prožili spolu v manželství čtyři roky. Ona o něm ve svých pamětech Leaving a Doll´s House ZDE (1996) napsala, že byl vždy především „sebestředný misogyn“.

Chaplin ve svém filmu jako starý klaun Calvero, v okamžiku, kdy umírá, pronese větu, jíž předeurčil osud Therezy, směrem do náruče mladého skladatele: „A v elegantní melancholii soumraku, řekne, že vás miluje.“ - „Ale já miluji vás,“ říká Thereza. - „Srdce a duše, jaká záhada!“ zašeptá, než vydechne naposledy.

Tohle vyprávění ale není o lásce. Tohle je o útěku od ní. - Ve válce se za dezerci vždy střílelo, někdy přímo do zad. Válka už ale skončila?

(pokračování příště)