Marek Řezanka: Nebudu od nynějška publikovat v Britských listech

7. 9. 2014 / Marek Řezanka

Těšilo mě, že Britské listy podporují dialog a že umožňují pestrou škálu názorů.

Trápí mě, že v poslední době jsem z Britských listů spíše rozpačitý. Místo kritického pluralitního média se stávají jednostranným zastáncem jestřábího kursu Západu vůči Rusku a jeho představitelům (tak aspoň situaci v posledních měsících subjektivně vnímám). Pokud se objeví názor opačný, je upozaděn, nebo zamítnut jako "lživý", "neobhajitelný" či založený na "vlastních faktech autorů". (Například tento text dlouho na očích čtenářů nebyl. Prý se uchyluje k obdivu Orbána a Putina, s čímž však po jeho důkladném přečtení nelze souhlasit).

Žijeme ve světě, jenž je z hlediska bezpečnostní situace mimořádně rizikový. Jsme svědky celospolečenských otřesů na severu Afriky, na Blízkém a Středním východě. Do toho došlo k eskalaci násilí na Ukrajině.

Domnívám, že k těmto všem konfliktům je třeba přistupovat s maximální obezřetností. Že je třeba rozebrat příčiny těchto konfliktů -- a hlavně hledat cesty k míru dříve, než bude rozpoutána další světová válka. U takovýchto rozborů není možné zaměřit se pouze jedním směrem, ale je důležité brát v úvahu všechny hráče na velmocenské šachovnici -- a v neposlední řadě se zabývat stavem politických a ekonomických systémů jednotlivých aktérů.

Jsem znepokojen skutečností, že Britské listy se prezentují jako mainstream -- a co hůř -- že o své "pravdě" nepochybují. V době, kdy je třeba informace jak ze západu tak z východu pečlivě analyzovat a snažit se dopátrat reálných faktů, vystupují Britské listy jako obhájce politiky USA a EU -- a viníka nacházejí toliko v Rusku a v Putinovi. Britské listy ani na okamžik nepřipustily, že by za sestřelení civilního letadla nad Ukrajinou mohl odpovídat někdo jiný než Rusko (Brzy by měla být odhalena další fakta -- počkejme na ně). Nepřipustily, že víření válečných tamtamů s pokřikem "Hrrr na Rusa" je hrou s ohněm. Nepřipustily fakt, že oficiální zapojení ruské armády do války by znamenalo obsazení Ukrajiny během několika málo dní. Například prezident republiky, Miloš Zeman, poukazuje na fakt, že kdyby Rusko podniklo invazi na území Ukrajiny, neprovádělo by invazi s pouhou tisícovkou vojáků. Britské listy tvrdošíjně odmítají hypotézu, že krizí zmítaný Západ touží své problémy řešit konfrontací s Ruskem, klidně vojenskou. Je to jedna z hypotéz, nemusí být správná -- ale dokud nevíme na řadu zásadních otázek odpovědi (a my je neznáme), měli bychom s ní také pracovat.

Je rozhodně dobře, že Britské listy zmínily, že se s touto hypotézou na Západě pracuje a zároveň dodaly, že ruský systém není obdivuhodný: ZDE.

Jsem velmi rád, že se Britské listy vymezují vůči jednoduchému pohledu na složitou situaci. Jsem rád, že neadorují v dnešní době již překonaný panslavismus či že oprávněně poukazují na hnědnutí Evropy a na to, že podpora Orbána či Putina není východiskem z krize. Jsem rád, že zdůrazňují, že Majdan byl projevem vůle lidí proti autoritáři.

Jsem rád, že Britské listy otisknou sem tam i nějaký ten kritický postoj vůči mainstreamu ZDE. Toto je ovšem kritický pohled zprava, který nebude brát příliš v úvahu potřebu větších práv občanů a který nebude hledat příčiny tohoto konfliktu v samé podstatě současného neoliberálního systému -- a to doslova na obou stranách barikády. Jsem rád, že Britské listy se neoliberální doktríně neklanějí.

Již ovšem nejsem rád, jak tento svůj postoj prezentují. Ty, kdo se k výše uvedenému upínají, nálepkují a zesměšňují je. Nazývají je pomýlenými a pomatenci. Ne, takto nelze nikoho přesvědčit. Takto se debata nevede. Stejně tak nejsem rád, že opomíjejí, jakým způsobem byl Majdan narušen -- a v co se zvrtl. Tam už nebyla patrná vůle lidí. Tam již eskalovalo násilí a rozbíhal se kolotoč současných běsů. Slyšíme, jak máme podporovat "naše přátele na Ukrajině", ale za své přátele rozhodně nepovažuji fašistickou vládu, která se pučem dostala k moci. Za své přátele mohu pokládat ukrajinské občany, a to bez ohledu, kde na Ukrajině se nacházejí. Těm je třeba pomoci, jejich situaci je třeba řešit. Řešení však v žádném případě nenacházím v importu zbraní ze Západu. Takto se jenom otevírají brány přímé konfrontace Západu a Ruska. Což se v České republice nenajde politik, který by na toto upozornil? Pochybnosti, které byly vždy páteří Britských listů -- se najednou nepřipouštějí.

Jsem poslední, kdo by chtěl obhajovat Putinův politický kurs. Mám k němu celou řadu výhrad. Odmítám ovšem generalizaci a paušalizaci. Odmítám líčení Putina jako Hitlera, který stupňuje své nereálné požadavky a zabírá území za územím. Takovéto vidění neodpovídá skutečnosti. Mohu Putina vinit z autoritářství, nikoli však z absence racionality. Putin je reálpolitik, ne fanatik. Na to koneckonců několikrát upozornil i bývalý ministr zahraničí USA, H. Kissinger. V roce 2008 mj. napsal: "Je důležité porozumět tomu, co Putin představuje. Putin není Stalin, který by měl pocit, že musí zničit každého, o kom by se domníval, že by s ním v budoucnu nesouhlasil. Putin je člověk, který chce soustředit moc, aby dosáhl svého bezprostředního cíle. Proto nevidíme žádný všeobecný útok na lidská práva. Vidíme omezování občanských práv u skupin, které podle jeho názorů ohrožují režim. Tento proces ale není všude stejný.

Televize je pod kontrolou, ale noviny jsou v podstatě svobodné. Názory, že by mohla Amerika změnit domácí strukturu Ruska, by ale byly základem pro stálou krizi. Amerika má stát za demokratickými hodnotami. A měla by podporovat lidská práva. Jenže musí dát tyto cíle do vztahu k jiným zájmům." ZDE. Kissingera nelze vinit z nějaké putinofilie, a také ho nelze brát za mírotvorce -- ale nelze přehlédnout, že tvrdě vystupuje proti démonizaci ruského prezidenta. To samozřejmě neznamená, že ho máme adorovat či mu stavět pomníky.

Některé články v Britských listech jsou však na první pohled iracionálně protiputinovsky zaměřené či jinak jednostranně zaujaté ZDE ZDE ZDE, ZDE ZDE. Nepřipouštějí dialog či jinou hypotézu než tu "jedině správnou". Vykládají současné dění tak, že oficiální ruská armáda bojuje na Ukrajině, že agresorem je zde jednoznačně Rusko, že padlí dobrovolníci na straně Ruska jsou nutně pomýlení, aniž se zde bere na zřetel určitá empatie k pozůstalým těchto padlých a k jejich skutečným motivům. Volají po ostřejší reakci proti Rusku, zatímco vůči kyjevské vládě žádný tlak nepožadují.

Vadí mi způsob, jakým čelné tváře Britských listů vedou dlouhodobě "diskuse" na sociálních sítích. Názorovými odpůrci na nich evidentně opovrhují. Nesnaží se s nimi debatovat, vysvětlovat své postoje, ale nálepkují je různými etiketami (např. jako "levicové fašisty"). Domnívám se, že neméně důležité jako dobírat se pravdy (hledat pravdu, protože těžko kdokoli z nás může v souvislosti s pohledem na svět říkat, že pravdu má), je sdělování svých stanovisek a jejich vysvětlování.

Zastávám názor, že diskusi nelze vést pomocí nálepek ani urážek, ale jedině trpělivým vysvětlováním svých argumentů.

Je například pro mě naprosto nepřijatelné, když je za "fakt" vydáván výrok, že "v ukrajinské vládě mají fašisti minimální vliv". Tento výrok (Jan Čulík v debatě na Facebooku) pokládám za velmi nešťastný a mj. mě vede k nelehkému rozhodnutí nepublikovat na Britských listech do té doby, dokud se opět nestanou vyváženým médiem.

Bagatelizaci a relativizaci fašistů v kyjevské vládě považuji za zhoubnou. Pokud hodnotím důsledky jakékoli politiky, je třeba rozebírat její příčiny. Požadujme vyšetření střílení na Majdanu, požadujme vyšetření sestřelení civilního letadla. Jinak bychom nebyli konzistentní sami se sebou. Je pochopitelné, že Západ, který nevolenou - pučem dosazenou vládu - legitimizoval a podporuje ji jako svého spojence, bagatelizuje a relativizuje její fašistickou povahu. Já osobně toto pokrytectví tolerovat nehodlám. Ve "hře" je totiž příliš. Nechtějme vyvolávat válku s Ruskem. Nechtějme svévolné přibližování paktu NATO k ruským hranicím -- pod nejrůznějšími záminkami, které zní na první pohled nanejvýš ušlechtile.

Chtějme, aby náš hlas byl slyšet a aby byl součástí debaty o řešení stávajících rizik. Ne aby byl degradován a umlčován.

Onou pověstnou poslední kapkou je pro mě obvinění blíže nespecifikované levice, aniž byly dodány nějaké konkrétní informace, o koho se má jednat a co vlastně tato "skupina" sleduje: ZDE V diskusi pod tímto článkem na Facebooku jsem byl obviněn, že jsem snad jedním ze "spiklenců". Nejsem. Opravdu žádné intriky proti Britským listům nevedu -- a spojení mého jména s něčím podobným mě pohoršilo. Nechci, aby někdo byl upozaděn či nahrazen. Volám pouze po větší pluralitě a větší reflexi při sestavování obrazu dění na Ukrajině, který by neměl být černobílým.

Myslím si, že když někdo proti někomu vystupuje, měl by uvádět konkrétní fakta -- a ne vytvořit kouřovou clonu, že je zde nějaká podvratná síla, která ohrožuje "naši pravdu". Všichni máme právo vědět, co se přesně děje, kdo je viněn a co dotyčného k jeho jednání vedlo. Měli bychom si ale všichni, kdo požadujeme diskusi, uvědomit, že vzájemné osočování a pohrdání druhými nám neprospívá. Dialog nelze vést z pozice síly či nadřazenosti. Síla dialogu spočívá v trpělivosti diskutujících a v jejich snaze pochopit se navzájem. Vůli k takovémuto dialogu v dnešních Britských listech postrádám.

Proto hodlám dočasně publikovat jen v jiných médiích (Literární noviny, aj.). Považuji za adekvátní toto své stanovisko -- i co mě k němu vedlo -- sdělit jak svým čtenářům, tak vedení Britských listů. Někdy je totiž kritika cennější souhlasného pokyvování. Pevně doufám, že se tato stať nestane předmětem sporů a hašteření -- ale že vyústí v konkrétní debatu, která může pomoct i Britským listům.

Jak píši, je mi to líto. Jiný krok však pro mě v tuto chvíli neexistuje. Děkuji svým čtenářům za přízeň i pochopení a děkuji též vedení Britských listů, jež mi umožnilo mé názory publikovat a kterého si stále vážím a oceňuji jeho úsilí o vytvoření prostředí, kde je kritické myšlení základem -- a kde se tabu boří. Pevně věřím, že to budou i Britské listy, které budou nadále takovéto prostředí hájit a přispějí k jeho rozvoji.