Je tu oprávněný hold velkému jazykovědci Chomskému, anebo jde jen o mediální bublinu kolem "levicového" komentátora politiky?

13. 6. 2014 / Miloš Dokulil

Samozřejmě že se ve druhé polovině 20. století v jazykovědné oblasti citovalo jméno Chomského stále častěji. Víme všichni "jaksi obecně", že v každém jazyce se gramatika zabývá charakteristikou slovní zásoby (její "lexikální" stránkou); dále způsoby, jak dochází k tvorbě slov (tedy "morfologií"); a samozřejmě tím, jak správně formulovat věty, neboť myšlenky vyjadřujeme ve větách (jedná se o "syntaxi"). Ne že by se gramatiky jednotlivých jazyků vzájemně kryly nebo aspoň přibližně sobě na první pohled podobaly. Čeština např. má, jako tomu je v řadě dalších jazyků, předložky; maďarština naopak uplatňuje příložky (takže třeba "do Prahy" bude maďarsky "Prágabam"). Obojí plní stejnou funkci. V čínštině nic předložkám podobného přitom neexistuje. Tolik předběžně a úvodem.

Chomsky hned v 50. letech 20. století si vytýčil jako úkol poznat gramatiky běžných jazyků, charakterizovat je, a dospět případně k zobecnění takto získaných poznatků: vytvořením univerzální gramatiky (k roku 1957). V této činnosti důsledně pokračoval celá čtyři desetiletí (1965, 1980, 1995). Teď není nutné zabývat se podrobnostmi. Samozřejmě že se musel Chomsky zabývat problematikou významu jazykových výrazů, spolu s tím, jak dojde k jejich zvukové reprezentaci. Přičemž dospěl k závěru, že při uplatňování jazyka (při sdělování informací) se paralelně podílejí dvě struktury, hloubková a povrchová. Podkladové logické schéma těchto struktur se v Chomského pojetí stále měnilo. Co zůstávalo "standardní", byla u Chomského jeho jistota, že lidský mozek disponuje jako jedním ze svých subsystémů jazykem; ovšem tak, jako kdyby lidé měli při svém vyjadřování k dispozici jakousi vrozenou univerzální gramatiku. (I když ten poslední závěr není zatím průkazný, je to zřejmě většinové stanovisko.)

Jen na jeden odstaveček odbočme do Jižní Ameriky; a k Dan(iel)u Everettovi. Tento zprvu misionář žil od roku 1978 s domorodci užívajícími jazyk pirahá. Tehdy tito lidé ještě žili bez vlivu okolní kultury. Neznali čísla, neměli výrazy pro barvy. Nerozlišovali jednotné a množné číslo. Jazykově všechno pro ně tkvělo výlučně v přítomnosti. Přitom bez nějaké formálně zjevné syntaxe. Tato zjištění byla okatě ve sporu s Chomského vizí o geneticky (a kulturně) předurčené jazykové struktuře. Když se posléze Dan Everett chtěl roku 2011 do oblasti své životní zkušenosti ještě na poslední chvíli vrátit, dříve než tam vtrhne elektřina a televize (už tam vtrhly; spolu s dalšími misionáři), už-- údajně "zásluhou" a vlivem akademického zázemí -- mu byl návrat znemožněn. Chomsky nakonec Everetta nazval šarlatánem. Everett totiž naopak než Chomsky počítá dnes s tím, že jazyk je pouze nástrojem komunikace (jako "luk a šíp"), bez vrozené struktury. (Roku 1983 Everett psal svou analýzu jazyka pirahá ještě naopak jako "chomskyánskou" gramatiku!) Dnes Everett zastává stanovisko, že pravidla pro jazyk vrozená nejsou, a vyplývají z vnější nutnosti a z daných okolností. (Zajímavý rozhovor s Everettem zveřejnil před časem Guardian, už tomu budou dva roky ZDE. --- Informace tohoto odstavce nechť každý zkusí bez emocí, ale zodpovědně posoudit sám. Další informace ZDE ZDE ZDE)

Zbývá zmínit se (opět letmo, ne-li "letměji") o Chomském jako interpretu politiky. Především ale ještě jeden odkaz na jazykovědu (jako "vědu"): v ní by měly místo osobních urážek z úst akademických či jiných autorit platit věcné argumenty. Jediný spolehlivý argument proti nějaké obecně formulované hypotéze zpochybňuje její platnost jako teorie. Pokud jde o politiku, tam jde o lidské preference, které nemají automaticky nějaké jediné možné jedno, zcela neoddiskutovatelné a autoritativně nezpochybnitelné řešení. I když může být ten, kdo to či ono stanovisko vysloví, uznávanou (či problematickou) autoritou v jiném oboru. K běžné "tradici" v politických debatách připomenu jen to, že každý z nás si jsme jisti "svou pravdou", ať jde o Krym, anebo o EU, či o zavedení eura; případně o roli Moskvy či Washingtonu ve světové politice, o té domácí politice teď nemluvě.

Návštěva Chomského v ČR by měla význam, kdyby byla orientována na jazykovědu. Že se Chomskému stala v posledním čtvrtstoletí "hadem z ráje" zrovna politika, by nemuselo být automaticky ničím senzačním, zvláště když jsou Chomského politické postoje za ta léta dobře známy (a jsou přinejmenším "nevyvážené"; anebo jen "levicové"?)... Takže se moc nedivme, jakou rezonanci ta návštěva nakonec získala... (No comment.)