Volyňský román

20. 4. 2014 / Josef Brož

Jak to řekl inteligentně ministr vnitra Milan Chovanec? "Žádné drama!" Ano, na Volyni je naprostý klid. Na západní (volyňské) frontě klid. Ministr Chovanec si k tomu na tiskové konferenci 24. března po zasedání vlády pořídil kapesníček, který mu ladil s kravatou. "Žádné drama!" Jistě, osud volyňských Čechů tady zajímá téměř tak mnoho, ne-li méně lidí, než osud Romů nebo bezdomovců, že?

Nic se neděje, ničemu nejsou vystaveni, máme na to experty, pravil ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, jsou to vlastně jen ekonomičtí a sociální emigranti. Fuj.

Opravdu? K tomuto tématu ale neudělají sociologové politického mínění - ani Jan Hartl, natož Jan Herzman - žádný výzkum. Kdo by ho také platil, že? Každý se musí nějak živit...

Přesto je příběh volyňských Čechů jedním z těch příběhů, který by nás měl zajímat. Je to dlouhý příběh: celé tři generace to jsou (připomněl mi to Varhan Orchestrovič Bauer), a nejsem v tom sám.

Navzdory aroganci moci, navzdory ignoranci většiny médií -- a těch veřejnoprávních, bohužel, o to více - že se tu otevírá propast, jež nemůže nikdo zaplnit ničím jiným, kromě své vlastní dobré vůle. Ne, tohle opravdu nebude zpráva z žádné folklórní slavnosti, kde se pije do rána. Ani vodka, ani slivovice. Jen čistá voda...

Navzdory pohrdání, ideologickým schématům boje (kdysi studené války), ocitáme se na bojišti zcela jiném: vypovědět příběh lidí, jichž si dnes nikdo neváží méně, úměrně tomu, co považujeme za vlastní lidskou hodnotu.

Češi se v posledních dvaceti pěti letech naučili být poslušní, více, než to po nich někdo chtěl. Více možná než v tom prokletém protektorátu, více než za normalizace.

"Už nejste sami," psal na billboardech zvolený prezident Miloš Zeman. Vskutku?

Lidé stále mlčí, když jim vláda šlape po krku, mlčí, když se lže a falšuje (je jedno, zda jsou to zprávy o stavu země nebo jen obyčejné zpravodajství), je jim zcela jedno, že ve vládě byli (a podezřelí zůstávají) zločinci, protože všichni ti mocní mají dost nástrojů, jak je stále zničit.

Pochopil jsem to na vlastní kůži. A je to bitva o přežití v tomhle českém kapitalismu, mít vlastní názor. A ne, že ne... Co si myslíte? Promiňte, že se vůbec nahlas ptám. Kolik exekucí už máte na krku?

***

Před několika dny jsem napsal do Českého rozhlasu Plus komentář, zdánlivě nevinný komentář, který se zabýval osudem volyňských Čechů. Stále si ho snad můžete přečíst - jmenuje se: Koho zajímá osud volyňských Čechů? - doufám, že ho ještě nestáhli, bylo to do rubriky Názorů a komentářů, kam jsem převážně přispíval s tématy o Francii. Mnoho lidí to možná nesledovalo -- koho taky zajímá, Francie, že? - ale nikdo mne necenzuroval, nikoho to nezajímalo, takže, o nic vlastně nešlo.

Někdy mne ale přepadlo, že bych mohl se vyjádřit rovněž k dění ve vlasti -- i to proběhlo víceméně (s několika opomenutími spíše provozního zmatkářského charakteru) svobodně -- nikdo mne necenzuroval. Až přišla minulý týden akce, kterou jsem víceméně zaznamenal náhodou, dotkla se mne ale velice. Volyňští Češi si stěžují, se k nim vláda nechová přiměřeně s jejich požadavky na vystěhování do vlasti. Ukrajina je neklidná.

Moje matka patřila k těm šťastným v únoru roku 1947, kteří se vystěhovali. Jeli s ní její rodiče -- Josef i Marie Pelcovi, matka se jmenovala Tamara. Byl to okamžik, na který všichni ještě po letech vzpomínali jako na zázrak. Doslova zázrak boží, byť Ježíš u toho patrně nebyl, ale určitě u toho byla československá vláda, na čele s prezidentem Edvardem Benešem, co to s Josifem Visarionovičem Stalinem dohodla. Je to už dávno, všichni jsou dávno mrtví...

Přesto je to důležité stále dnes. Tamara, moje matka, to jméno dostala podle gruzínské princezny, a moje babička to křestní jméno nikdy neskloňovala. Vždy říkala: "Tamara!". A matka se vždy otočila jako baletka, aby vyhověla ženě, která se rozhodla s ní rozhodla odjet "zpět do vlasti" ve věku padesáti dvou let. Mé matce bylo devatenáct, mému dědečkovi, jehož jsem nikdy nepoznal, bylo přes šedesát. Zemřel v Bezdružicích deset let před mým narozením. Býval kdysi řídícím učitelem na Volyni, hrával na housle...

Babička vždy říkala, že si děda přál vnuka. A tak, drahý Josefe, dědečku, píšu ti tímto prostřednictvím o velikonočních svátcích, abys věděl, že tvoje památka nezůstala jenom v rukou těch dvou popů, které najednou rychle našli v těch vzdálených západních Čechách, aby na tebe hodili hlínu.

Jejich modlitby jistě nebyly marné. Nikdy jsme se neviděli, že? Nevadí, mám tvoji krev.

Matka měla reemigrační průkaz číslo: 2213. Podepsala ho stejná ruka, jako mnoho jiných průkazů v Košicích toho února roku 1947. V černobílém dokumentu, co promítala někdy tehdy Československá televize, říkával potom můj otec, viděl prý moji matku. Nevím, zda to nebyla jen pozdní koketérie...

Říká mi ale nyní Radko Kubičko, vedoucí rubriky komentářů Názory a argumenty Českého rozhlasu Plus, že jsem citově zaujatý, abych psal komentáře k tomuto tématu. Má pravdu.

Ale já jsem přísahal při památce své matky, že se o to budu snažit. Být korektní: to neznamená být nezaujatý, přece! Je to málo? Je to těžké. Byl můj komentář opravdu zaujatý? Ne, jen si stěžovala po telefonu (ta zbabělá, co mi to nedokázala říct) mluvči zamini...

Je to jako kdysi, že? Někdo telefonuje, ale po mailu vám (kdysi to byly dopisy) nikdo nereaguje?

A redaktor začne mít strach...

Co se to tu, proboha, stalo?

Nejsem v tom ale sám. Stejně těžké to musí mít rozhlasový matador, jehož tatínek byl komunistickým papalášem na komunistické československé ambasádě v Moskvě. Ten ale není vystaven v Českém rozhlase žádné kritice. Proč taky? Nikdo u něj nenaznačuje, že se tím vlastně vyrovnává se svým otcem!

On přece drží linii. Drží tu kampaň proti Rusku, které se přece chová jako u nás v roce 1968, že? Málokdo se tomuto ideologickému schématu vzepře, málokdo...

Výjimky ale jsou, že by je ale člověk moc nehledal... a na prstech jedné ruky spočítal.

***

Zdá se mi ale jinak, že v poslední době se ptáci v parku, u něhož bydlím, probouzejí stále časněji. Změna nálady? Obvykle je zaslechnu stejně časně jako první tramvaje, jež vyjíždějí z vozovny, s takovým temným hlomozem, jenž otevírá nový kalný den. Včera se počali první ptáci ozývat kolem půl páté. Přesně ve 4:35 spustili svůj ranní koncert, jako kdyby je někdo všechny rázem vyzval neviditelnou taktovkou.

Probudilo mne ale přece ťukání na okno již mnohem dříve. Na mobilu byly tři hodiny ranní. Možná i něco předtím.

Ptáky ale za oknem nekrmím, jak to dělávala v mém dětství paní Hanzlíková, co za protektorátu (tu a tam, domnívám se) hrávala v dětských představeních Divadla Anny Sedláčkové, co sídlívalo v pražském Mozarteu -- zjistil jsem to relativně nedávno, když jsem o tomhle divadle sbíral materiály k připravované knize o zapomenuté slavné herečce, jíž její publikum neřeklo jinak než Andula -- herecké manýry paní Hanzlíkové byly dokonce ještě ke stáru -- ale proč vlastně "dokonce", vždyť s časem se návyky neztrácejí, spíše se jaksi prohlubují, že? -- kdy mne měla některé ty volné víkendy na starosti; ty její manýry byly tak neskonale teatrální, že za sebou musela mít každopádně nějakou hereckou průpravu.

Herectví... ne, to se neztrácí, a při procházkách na Vyšehrad, si občas i vzpomněla na nějaké ty taneční figury, nebo snad i zasuté dialogy, a občas mi je s oblibou ve vyšehradském parku, poblíž hřbitova, s nádherným výhledem na Vltavu, ráda předváděla -- bývala to i pěkná předtančení.

Chodili jsem potom zpátky úzkými uličkami k řece, přes šraňky u viaduktu chvíli podél železničního mostu, a potom zpátky na Nové město pražské.

Když jsem se tam ještě ráno probouzíval, pod okny hučely těžké kamiony na Nuselák, jemuž se tehdy říkalo oficiálně Most Klementa Gottwalda (stejně jako stanici metra Gottwaldova), a já zřetelně slýchával, i přes ty několikery stěny pokojů s vysokým stropem, že k ní holubi přilétali ráno velmi časně. Bylo to, jako kdyby jim chystala snad snídani... i když to bylo zřejmě jen pár drobků. Mluvívala s nimi, nedělala žádná takové to "ná-puti-puti" (to bay asi bylo stejně hlavně pro husy) a měla pro ně i nějaká vymyšlená jména, nepamatuji si to již přesně. Vzbuzovalo to ve mne pocity nejistoty, obav, a předtuchy podobné, jako v posledních dnech.

Ale tentokrát, před několika dny, v nichž jsem začal přemýšlet o cestě na Volyň, jsem měl skutečně dojem, že jeden z nich, jeden z těch holubů teatrální paní Hanzlíkové, přiletěl až ke mně po tak dlouhém čase, aby se mi připomněl.

Přes matnou roletu okna vypadal opravdu jako nějaký zmatený šedivý holub, který si spletl cestu: třikrát mi zaťukal na okenici. Byl to ale patrně jen nějaký zaplašený sen, jenž se prolnul do vzpomínek a matného svítání nového dne -- a zase zmizel.

Řekl jsem si, že tomu nebudu přikládat význam. Zaplašená předtucha cesty? Možná. Jako z nějakého románu, v němž náhle cokoliv, co se přihodí, bude mít už jen a jedině povahu symbolického sdělení: každé ťukání, klepání, kroky i štrachání za stěnou.

A co potom hlasy?

Tenhle Volyňský román, co já vím, jenž tu začínám nad ránem vyťukávat do klávesnice, možná to bude mít později opravdu nějaký význam, nebo to bude jen nějaký marný pokus, naprosto zoufalý pokus, jak se přimět k tomu -- zjistit, polapit, zachytit ty poslední stopy dávných osudů, jež se člověku v duši ozývají, nechá-li je k sobě přijít, a probudí ho nad ránem.

"Probudila se v tobě nějaká anima?" napsala mi na Facebooku Lucie.

(pokračování příště)