Skutečně, ať již autor stojí na jedné či druhé straně anebo se snaží o nezaujatost, základní přístup je vždy stejný: EU/NATO/Washington versus Moskva. Samotná Ukrajina je kus hadru, o který se Západ s Východem přetahují. Výsledek tomu odpovídá -- přetrhli ho. Jenomže se obávám že přehlédli, že se oběma vývoj vymkl a že další směr nebude určovat ani tak NATO a Putin, ale dynamika samotné Ukrajiny.

>

Vím o ní pramálo. Historicky je jednou z možných pravlastí Slovanů. Velkomoravská říše a Kyjevská Rus byly prvními slovanskými státy, od Kyjevské Rusi se odvíjí kontinuita Ruska dodnes. Do 20. stol. Ukrajina jako stát neexistovala, o její dnešní území se přetahovaly a trhaly si je Rusko, Polsko, Osmánská říše, Rakousko, Rumunsko, Maďarsko a Československo. Nakrátko 1917 vyhlášená Ukrajinská lidová republika byla 1921 opět rozdělena mezi Polsko a SSSR a 1939 polskou část obsadil Stalin. V průběhu války bojovala v západní části Ukrajinská povstalecká armáda (Banderovci) na straně Hitlera proti SSSR a partyzánům, ve východní části partizánské jednotky na straně Stalina proti Německu a Banderovcům. Po válce zůstala Ukrajina včetně polské, rumunské a československé části v SSSR, nicméně v OSN měla status samostatného státu. Krym Ukrajině přidělil v r. 1954 Chruščov. Václav Klaus označuje Ukrajinu za umělý celek, jaké on s oblibou rozbíjí na celky přírodní.

Hranice Ukrajiny vyhlášené v prosinci 1991 tak zahrnují řadu latentně konfliktních zón, od Krymu a rusky dominované východní části přes bývalá polská území na Západě, Bělorusko na severu, Moldávii a Transnistrii na jihu až po Podkarpatskou Rus, o kterou před časem projevil zájem Miroslav Sládek. Dalo by se to říct i tak, že relativně stabilní hranice směrem na východ končí Českou republikou, Rakouskem a Slovinskem. Všechny další na sever, východ a jih jsou zatíženy historickými resentimenty i otevřeně či skrytě vyslovovanými očekáváními a nároky. Při budoucích historických turbulencích je jejich další průběh nejistý a současná ukrajinská krize snadno může být počátkem.

V Budapeštském memorandu se v prosinci 1994 USA, Rusko a Velká Británie s Ukrajinou gentlemansky (= nezávazně) dohodly, že za zřeknutí se atomových zbraní jí zaručí respektování nezávislosti a suverenity v rámci existujících hranic. Zajištění hranic je ovšem pouze vnější podmínkou stability. Vnitřní podmínkou je existence společenské koheze, neboli společně sdílené identity, které si občané cenní výše, než identit rozdělujících. To je ovšem při zcela protichůdných historických narativech západní a východní části, překrývajících se s rozdílnou identitou etnickou (jazykovou) a sociální (západ hospodářsky zaostalý, východ rozvinutý) již samo o sobě výzvou.

Ne neřešitelnou. Pokud jsme do roku 2004 mohli v médiích zaznamenat, rivalita nepřekročila míru ohrožující společnou ukrajinskou identitu. Příspěvek Všichni jsme Rusové do ní ostatně poskytuje hluboký vhled, dalece vzdálený trivialitě konfrontačních obrázků západních médií.

Mohli bychom pro ni mít pochopení na základě vlastní zkušenosti. Přes nešťastný začátek s násilným obsazením Sudet a Slovenska, padesátkou postřílených demonstrantů v březnu 1919 a přes české hegemonistické snahy se v průběhu 20. let společná československá identita skutečně utvořila. Dokonce poměrně robustní. I přes fatálně se vyhrocující konflikt v průběhu 30. let byla programem Henleinovy SdP autonomie Sudet v rámci Československa, nikoli jejich odtržení. Heslo Heim ins Reich se objevilo až v létě 1938 pod vnějším tlakem Hitlera a nebylo zdaleka všeobecně přijímáno, zářijový puč Freikorps odrazili z velké části právě sudetoněmečtí sociální demokraté. Stejně tak vyústila secese Slováků v pročeskoslovenské Slovenské národní povstání a rovněž Rusíni tvořili podstatnou část československé zahraniční armády v SSSR.

Shrneme-li naši zkušenost, existuje pro společnou identitu heterogenního celku několik předpokladů. Prvním je existence jakéhosi substrátu, na kterém ji lze kultivovat. Za druhé musí existovat fungující ochrana menšin. A za třetí je důležitý pocit stability a hospodářské prosperity, zejména v porovnání s okolními zeměmi. V průběhu konjunktury dvacátých let to bylo právě srovnání s Rakouskem, Německem, Maďarskem, co naše menšiny s Československem smiřovalo a co dnes smiřuje slovenské Maďary se Slovenskem. A konečně, nežijeme ve vzduchoprázdnu. Menšinové identity bývají potenciálním cílem vnější manipulace, která si z nich může snadno vytvořit svou pátou kolonu. Zneužití německé identity Hitlerem k anexi Rakouska, Sudet a následně celého Československa bez jediného výstřelu bylo exemplárním příkladem.

Pokřik o ruských expanzivních záměrech vůči Ukrajině vyvrací fakt, že se Rusko v průběhu uplynulých dvou desetiletí nikdy nepokoušelo ruskou menšinu takto zneužít. Mělo by to přitom značně jednodušší, než Hitler v případě sudetských Němců, které s Říší nikdy nespojovaly ani společná historická a regionální identita, ani společné válečné resentimenty vůči Čechům.

Současný strategický význam Ukrajiny vyplývá z připravovaného Eurasijského svazu po vzoru EU, který má být založen v příštím roce. Zda se Ukrajina přikloní k EU nebo Eurasii je ovšem pro budoucí vývoj Evropy i Asie velmi podstatné. Vzhledem k historickým, hospodářským a etnickým rozdílům je pochopitelné, že západ Ukrajiny je přitahován spíše EU, východ Eurasií. Ukrajina tak měla šanci tvořit jakýsi přechodový stát mezi nimi se zvláštním postavením na obou stranách -- a profitovat z něj.

Ukrajina je ostrovem chudoby. EU na západě, Bělorusko na severu i Rusko na východě vykazují dvakrát až třikrát vyšší HDP na hlavu, pouze Moldavsko a Rumunsko na jihu jsou na tom podobně. Jak výše zmíněný dopis uvádí, Ukrajina ztratila 6 milionů obyvatel, kteří odešli za prací do EU i do Ruska, ztráty srovnatelné s válečnými. Problém je nejen v kvantitě, ale i kvalitě. Zpravidla si práci v zahraničí dokáží zařídit ti podnikavější a orientovanější, kteří pak v zemi chybí. Řada z našich ukrajinských zedníků má akademické tituly. Podobně odcházeli ve 30. letech naši Němci za prací ze zbídačelého pohraničí do prosperujícího Německa.

Historicky ale byla Ukrajina vždy bohatá, byla obilnicí Ruska i Evropy. Západní podnikatelé i dnes hovoří o značném lidském potenciálu včetně hi-tech oborů jako raketové a jaderné technologie, IT atd. Chudoba je způsobena v první řadě nesmírnou korupcí, ještě podstatně horší, než v ČR. Dokud však sociální nerovnost neobsahuje etnickou komponentu, jako v případě Rakousko-Uherska či dnes Romů v ČR, pro společenskou kohezi nemusí být destruktivní a může naopak působit integrativně, jak ukazuje poslední vývoj v Bosně.

Zjevně tomu tak bylo i po roce 2000, kdy se po vraždě investigativního novináře Grigorije Gongadze občanská společnost v západní i východní části země společně začala formovat k protestům proti korupci, které naplno vypukly po prezidentských volbách v říjnu 2004. Výbuchy nashromážděného napětí ovšem mívají podobnou dynamiku. Poskytují jednotlivcům a seskupením, sledujícím vlastní cíle, nejrůznějším okrajovým radikálním skupinám i zahraničním aktérům příležitost k převzetí iniciativy, etablování, k manipulaci. Trockého Zrazená revoluce ani česká Ukradená revoluce nejsou výjimkami, ale pravidlem.

Polarizaci představovali již oba hlavní kandidáti, dosavadní premiér Viktor Janukovič s podporou ve východní a bývalý premiér a vůdce opozičního hnutí Viktor Juščenko s podporou v západní částí země. S tím také přehledné dělení na dobré bojovníky za svobodu a proti korupci a na špatnou autoritativní zkorumpovanou vládou končí.

Na Juščenka byl v září podniknut dioxinový atentát, v říjnu bylo zatčeno (a vzápětí propuštěno) šest mladých radikálních opozičních aktivistů hnutí Pora! Vladimír Putin otevřeně podporoval Janukoviče, před volbami dvakrát navštívil Ukrajinu a ještě před zveřejněním výsledků mu gratuloval k vítězství. Které ovšem, jak tvrdili stoupenci Janukoviče a někteří mezinárodní pozorovatelé, mohlo být výsledkem volebních podvodů.

Na druhé straně se řada pozorovatelů shoduje, že opoziční oranžové hnutí bylo předem manipulováno podle scénáře připraveného Západem, poprvé ozkoušeného v Srbsku 1997 proti Miloševičovi a pak v Gruzii 2003. Jeho aktivistům se dostalo materiální podpory, profesionálního výcviku v taktice nenásilného odporu a politické organizace i široké mediální prezentace od západních vlád, v první řadě USA a Německa i západních nevládních organizací. Podle některých zdrojů podporovala Bushova administrativa ukrajinskou opozici částkou až 65 milionů USD. Stejný scénář se později opakoval v několika dalších zemích bývalého SSSR.

Ukrajinský vnitřní vývoj se tak stal zástupným objektem nové konfrontace mezi Západem a Východem, podobně jako předtím Korea, Kuba, Vietnam, Afghánistán. Zatímco pohnutky ruského vměšování si vedle těch eurasijských dovedeme vysvětlit celou řadou etnických, historických, hospodářských, strategických i bezpečnostních motivů, pro vměšování USA v této části světa, se kterou je nikdy nic nespojovalo a o kterou dosud nikdy zájem neprojevovaly nenalezneme jiné vysvětlení, než agresivní snahu o získání strategické pozice proti Rusku a budoucímu Eurasijskému svazu. To méně překvapí u takového G. W. Bushe, ale budí vážné obavy při pokračování za Obamovy administrativy a podpory EU -- a zejména tváří v tvář aktuálním následkům.

22. listopadu 2004, den po volbách, propukla na kyjevském Majdanu Nezaležnosti oranžová revoluce, demonstrace statisícových davů proti výsledku voleb a Janukovičovi. Zároveň začaly ve východní části země demonstrace na jeho podporu. Polarizaci ilustruje, když 28. listopadu mělo proti demonstrantům zasáhnout 10 000 příslušníků jednotek ministerstva vnitra, zásah byl však odvolán po intervenci SBU (ukrajinské rozvědky), která stála na straně demonstrantů.

V nových volbách 28. prosince byl prezidentem zvolen Juščensko, ale oranžový blok se vzápětí rozpadl a vnitřní situace Ukrajiny se namísto zlepšení spíše zhoršovala. V parlamentních volbách 2006 zvítězila Strana regionů, Janukovič se opět stal premiérem a východ i západ Ukrajiny byly - i přes všechny animozity -- na správě země zastoupeny společně pod společnou ukrajinskou identitou. Perspektiva asociace s EU rozhodně nebyla tím, co by je rozdělovalo, byla sdílená na západě stejně jako na východě. Spíše to byla její rychlost, vyžadovaná ekonomická opatření a především zachování vztahů s Ruskem a budoucí Eurasií. V únoru 2005 podepsal Juščenko s EU akční plán o přiblížení Ukrajiny západoevropským standardům, v dubnu 2008 přistoupila Ukrajina k WTO a v květnu 2009 k Východnímu partnerství EU.

Následující prezidentské volby 2010 přesvědčivě vyhrál Janukovič. 5,5% hlasů pro Juščenka ukazují, že důvody jeho prohry ležely docela jinde, než v otázce EU. Konec oranžové noční můry, vyjádřil to jeden z Janukovičových přívrženců. Další naopak dokazovali, že se demokratické ideály Oranžové revoluce mohou uskutečnit teprve nyní. Janukovič se pro asociační dohody s EU opakovaně vyslovoval, zároveň se ale snažil nenarušit vztahy s Ruskem, vedle všech ostatních vazeb reprezentující třetinu ukrajinského zahraničního obchodu. V dubnu 2010 s ním prodloužil dohodu o ruské černomořské flotile na Krymu a Západ se začal hrozit možnosti ukrajinského příklonu na Východ. Z hlediska Ukrajinců toto období znamenalo hospodářský růst v prvních dvou letech, změnu ústavy ve prospěch prezidentských pravomocí, avšak málo pozitivního pokud jde o všudypřítomnou korupci. Podle USA a EU se naopak zhoršila situace v oblasti svobody tisku a lidských práv.

USA vyvíjely na Německo tvrdý nátlak na urychlené přijetí Ukrajiny do EU a NATO i bez předpokládaných procedur. To naráželo na výhrady některých evropských zemí kvůli procesu proti Julii Timošenkové. Nicméně aby se udržela ve hře, rozhodla se EU koncem března 2012 podepsat pod podmínkou propuštění Tymošenkové asociační dohody, které ovšem od Ukrajiny vyžadovaly opatření za reálného stavu ukrajinské správy ztěží realizovatelná a neslibovaly žádnou pomoc pro bankrotující ukrajinské hospodářství.

V květnu 2012 navštívil Ukrajinu prezident Putin a nabídl finanční půjčku 15 miliard