Malý český člověk a jeho velký prezident

2. 8. 2013 / Veronika Sušová-Salminen

Myslím, že je velmi symptomatické, že se dnes ohledně jednání Zemana většinově obracíme k analogiím nebo paralelám putinského Ruska. Ukazuje to na naší nevyřčenou nejistotu ohledně naší demokracie a naše obavy o to, abychom zase neuklouzli východním směrem. Tyto obavy ukazují i na to, že naše postavení v rámci Evropské unie a NATO není pro nás zárukou ničeho. Podléháme pořád pocitu, že "nepřítel" pracuje proti nám nehledě na všechny tyto struktury. Je to jasná upomínka na hloubku mnichovského traumatu.

Prezident jako ideál

Než se stručně zaměřím na možné domácí analogie mezi prezidentskou politikou Masaryka ve 20. a 30. letech a politikou Zemana, myslím, že stojí za zmínku studie českého antropologa Ladislava Holého Malý český člověk a skvělý český národ (2. vydání Praha 2010), která se zabývala antropologickými kontexty české postkomunistické transformace ve vztahu k české národní identitě. Pojem "malý český člověk" není u Holého vůbec nadávkou, ale konkrétní analytickou kategorií, která nás upozorňuje na některé nelichotivé rysy národní povahy.

Holý si všiml toho, že prezident Masaryk získal ve vnímání českého národa postavení hrdiny, někoho, kdo se obětoval za národ a zosobňuje ideál oné velikosti českého národa jako národa demokratického, civilizovaného, kulturního a západního. Jak dodává, velmi podobně byl vnímán i prezident Havel po roce 1989. Holý shrnuje: "Skrze uctívání svých hrdinů se autokratický, netolerantní, závistivý a často i nekulturní a nevzdělaný malý český člověk může stále považovat za příslušníka demokratického, kulturního a vzdělaného národa." (s. 166) Myslím si, že tento citát dobře vyjadřuje obecnou situaci, ve které se české společnost ocitla po první přímé prezidentské volbě. Máme totiž prezidenta, který najednou v očích mnoha nepředstavuje konkrétní ideály, které si sami o sobě jako každý jiný národ projektujeme. Zeman je prostě jenom český politik, jehož kariéra je rámována realitou české politiky po roce 1989. Neschopnost naplnit si taková očekávání a nemožnost projektování ideálů na Zemana, vede k tomu, že se ke slovu čím dál tím častěji dostává onen "autokratický, netolerantní, závistivý a často i nekulturní a nevzdělaný malý český člověk". A to, jak v podobě Zemanova nekritického kritika, tak v podobě Zemanova nekritického obdivovatele.

Jistě. Je možné tvrdit, že tyto pretenze nesplňoval ani Václav Klaus. Nicméně Klaus se stylizoval a byl do značné míry vnímán jako vzdělaný profesor, kterého si je možné vážit. Jeho asertivní poučování v kombinaci s metrosexuálním vzezřením dostatečně uspokojovaly českou veřejnost. Vždyť i Masaryk byl profesor a Havel byl zase intelektuál. K jisté formě Klausova "odkouzlení" v tomto směru došlo jenom po Klausově amnestii. Do té doby byl Klaus 90. let poměrně striktně oddělen od Klause-prezidenta. V případě Klause se například kolem jeho volby a ani poté neobjevila kampaň, která by připomínala jeho roli v opoziční smlouvě nebo jeho roli v privatizaci národního bohatství. Jenže Zeman prostě není ani ten profesor.

Shora zmíněné Holého srovnání potom poměrně dobře vysvětluje to, jak byl v rámci volební kampaně vnímán Karel Schwarzenberg. Nešlo nutně o autentického hrdinu, ale Schwarzenberg měl potenciál obdivuhodnosti -- pochází ze staré šlechty, opakovaně byl označován za "noblesního" člověka, navíc to byl kandidát hlásící se k Havlovým tradicím a kandidát ze "starých dobrých časů" s ozvěnou konstitučního monarchy s licousy v parádní vojenské uniformě. Část české společnosti se tu přiklonila k ideálu "starých dobrých časů", pohodlně odcizených od skutečné politické reality. Určité elitářství (či snobismus) spojený s Schwarzenbergem zase ukazuje na podvědomou snahu některých lidí oddělit se od onoho malého českého člověka (vzpomeňme si na argumenty o Schwarzenbergově kosmopolitismu a Zemanově čecháčkovství).

Shrnuto, hlavním problémem Miloše Zemana v tomto ohledu je skutečnost, že je politikem z masa a kostí a se všemi nedostatky, kterými trpí česká politika posledních skoro 25 let. Přílišný realismus vede u řady lidí k odporu a zmatení: Jak je možné, že se prezidentem mohl stát někdo jako on? Toto pobouření či odpor k Zemanovi má u některých lidí až iracionální formu, která zapojuje do hry "politický estetismus" a zaměřuje se i na takové věci, jako je prezidentova tělesná schránka. Kampaň proti Zemanovi má někdy rysy, které jsou nedůstojné a nemají nic společného s objektivní a slušnou, byť tvrdou kritikou. Jistá míra vulgarizovaného plivání na hlavu státu, která se dnes objevuje na veřejnosti, je dokladem toho, že si lidé sami sebe neváží a že ztratili zábrany i vůči úřadu samotnému. Dopustili, aby jejich negativní emoce k Zemanovi-politikovi kolonizovaly symbolický význam úřadu prezidenta, který Zeman legitimně zastává. Připomínám, že tímto neříkám, že bychom k němu měli přistupovat s posvátnou úctou a bázní, ale jen a jen to, že kritika by měla mít určitou kultivovanou úroveň, a to i v případě, kdy máme dojem, že prezident zastává svůj úřad nedůstojně (tím mířím k incidentu v korunovační komnatě).

Přímá volba prezidenta zastihla český národ nepřipravený. Dohnala nás realita posledních 25 let, na kterou se nedívá s potěšením ani s hrdostí. Ideály jsou ty tam.

Zemanova domácí inspirace? Masaryk jako politik

Na druhou stranu ani skutečný Masaryk nebyl éterickou bytostí a ztělesněním národních ctností. Jeho národně-mytologický kult, stejně jako velké vyprávění o tom, jak bylo Československo "vzorovou" demokracii ve Střední Evropě, jsou často v přímém rozporu s tím, jakou politiku dělal. Existují názory, že Masaryk byl ve skutečnosti zastáncem a realizátorem "řízené demokracie". Tato prvorepubliková "vzorová demokracie" se ostatně velmi rychle přelila v "druhou republiku". Sama za sebe vidím velké rozdíly mezi Masarykem-myslitelem, Masarykem-politikem a ideálním obrazem prezidenta-osvoboditele. S ohledem k tématu tohoto článku mě bude zajímat Masaryk-politik.

Pojetí prezidentství

Masaryk a Beneš byli oba toho názoru, že prezident má být silným a aktivním politickým aktérem. Není sice pravda, že by Masaryk pod vlivem svého působení v USA chtěl v Československu zavést prezidentský systém, nicméně byl to on, kdo do československé ústavy z roku 1920 po tvrdých bojích prosadil jako primární prezidentskou pravomoc možnost jmenovat premiéra a vládu. Masaryk přitom této možnosti vždy aktivně využíval a aktivně se účastnil formování československých vlád. Minimálně tím, že doporučoval premiérovi podle něj vhodné kandidáty na ministry. V roce 1925 se Masaryk pokusil o velmi podobný krok jako dnes Zeman: jmenovat premiéra podle svého výběru a mimo parlamentní strany (které se nebyly schopny dohodnout na koalici). Výsledkem bylo, že tím parlamentní strany donutil k rychlé dohodě a vytvoření koalice, která se ale o pár měsíců později rozpadla a prezident tak mohl jmenovat svojí vládu. Pojem "vláda odborníků", který dnes použil Zeman, je pojem, který používal Masaryk.

Politické strany

Masaryk byl nadstranickým prezidentem a politikem, který měl vůči politickým stranám četné výhrady, byť byl v době Rakouska-Uherska sám poslancem a členem politické strany. Považoval strany v podstatě za oligarchie, jejichž pozitivní role ve společnosti mohla být dosažena jenom tehdy, pokud v nich působily výrazné a slušné osobnosti. I přes svojí nadstranickost a jistý odpor ke stranám podporoval Masaryk v letech 1925 až 1930 vznik vlastní strany, Národní strany práce. Když říkám podporoval, myslím tím nejen podporu myšlenkovou, ale především podporu finanční, protože Masaryk do strany investoval půl milionu korun.

Tato strana měla být trojským koněm prezidentových zájmů v parlamentu a její založení vyvolalo mezi státotvornými parlamentními stranami (tzv. Pětkou) okamžitou reakci, která podstatně omezila možnosti strany dostat se do parlamentu (zvýšením nutných hlasů k zastoupení v parlamentu).

Projekt Národní strany práce byl neúspěšný a strana nakonec v roce 1930 skončila splynutím s národními socialisty.

V podobném světle lze, samozřejmě s jistými rozdíly, vnímat i dnešní zemanovskou SPOZ, jejímž cílem je dostat se do parlamentu pod patronátem prezidenta (byť třeba jen symbolickým) a zřejmě reprezentovat trojského koně prezidentových zájmů (a dalších k tomu připojených zájmů) ve sněmovně.

I v případě SPOZ existují podložené pochybnosti o tom jestli se jí to podaří ale i v jejím případě je možné sledovat obavy ostatních politických stran (nejen údajně konkurenční ČSSD).

Rozdíl mezi Masarykem je, že přese všechno, na politických stranách v parlamentu plně závisel, protože to byl parlament, který prezident volil. Tato skutečnost se u Zemana a se zavedením přímé volby změnila.

Mocenská struktura Hradu

Hrad se stal po roce 1918 neformálním (neústavním) mocenským centrem, které bylo v jistém smyslu protipólem parlamentu a v něm zastoupených stran. Masarykův Hrad byl v podstatě klientelistickou sítí různých vztahů, která sahala z Hradu jako centra do některých státních institucí, především na Zamini a dále do jednotlivých politických stran, ve kterých si Masaryk aktivně hledal spojence, a konečně do pražských novin a vydavatelství. Pro Masaryka měla zvláštní roli média, tedy tisk, který vnímal jako významný prostor politického zápasu.

Například v roce 1924 Masaryk podpořil zase částkou půl milionu korun vznik prohradní politické revue Přítomnost.

Pro Masaryka psali autoři jako Ferdinand Peroutka nebo Karel Čapek. Hrad ale také spolupracoval s některými zástupci kapitálu v Československu - šlo především o bankovní sektor nebo závody Škoda (které například vyráběly zbraně).

K dalším Masarykovým spojencům patřily některé spolky, tedy zástupci občanské společnosti, a to především legionářská obec a feministické organizace.

Masaryk se obklopoval svými lidmi a svoje lidi také prosazoval do konkrétních pozic. Zeman dnes zcela očividně buduje nové mocenské centrum na Hradě, které by mohlo fungovat v některých ohledech analogicky k Masarykově Hradu. S jedním velkým rozdílem.

Zeman má velmi negativní vztah k médiím, zatímco Masaryk jejich roli viděl velmi pozitivně a uměl je velmi dobře využít ve svůj prospěch. Jisté podobnosti by se našli i v případě některých Zemanových spojenců jako je například Český svaz bojovníků za svobodu.

Závěrem aneb Limity masarykovské analogie

Mezi Masarykem a Zemanem jsou samozřejmě velké rozdíly. Zeman není Masaryk a nikdy nebude. Vedle odlišného historického kontextu a osobnostních rozdílů je to samozřejmě otázka autority.

Masaryk měl ve svých snahách tu výhodu, že s ním byla spjata ona představa hrdiny, prezidenta-osvoboditele. Této symbolické autority spojené s osobním charismatem uměl Masaryk velmi dobře využít a sám aktivně pracoval na fabrikaci svého mediálního obrazu, který neobsahoval ty prvky, které by prozrazovaly prezidenta-politika, jemuž nebyly cizí intriky, klientelismus nebo vedení tiskových kampaní.

Tento oficiální portrét zahrnoval také četné složky z rakouské minulosti, které ukazují na to, že inspirací byl starý císař František Josef I., jehož předlouhá vláda vytvořila určitý kulturní vzorec. Tento oficiální portrét stal se kostrou pro ideál prezidenta v českých představách.

Zemanovi autorita chybí a jeho některé pozitivní rysy zcela zapadly v rámci pokračující negativní kampaně. Zase připomínám, že mluvit a dát prostor pro pozitiva Zemana, neznamená automaticky jeho nekritický obdiv.

Masaryk byl vedle toho velice vzdělaný člověk. Nutno podotknout humanitně vzdělaný, což je v mnoha ohledech pro politika výhoda, protože politik by měl být schopen na prvním místě chápat, jak funguje společnost. Měl rovněž štěstí na vzdělané a schopné spolupracovníky, které, mám obavu, Zeman postrádá (pan Mynář je na hony vzdálen Přemyslu Šámalovi).

Co se týče erudice, myslím, že žádný československý a český prezident, a to včetně prezidenta Havla, Masaryka nedokázal předčit ani se mu vyrovnat. Řečeno velmi lakonicky, česká společnost v roce 2013 nemá žádného Masaryka.

Prezident Zeman o Masarykovi velice často mluví jako o svém vzoru. Podle oficiálního životopisu měl problémy ve škole právě kvůli referátu o Masarykovi. Zemana formovala také 60. léta, kdy se česká společnost k Masarykovi nakrátko vrátila, a konečně, jestli mě paměť neklame, bylo to za Miloše Zemana, kdy se ČSSD začala k Masarykovi vehementně hlásit.

Nevím do jaké míry jsou jeho současné kroky vědomou analogii ale podezírám ho, že jistá míra inspirace tu existuje.

Masarykovská inspirace u Zemana není ale otázkou jakéhosi revivalu První republiky a nutně ani reálným navázáním na Masarykovy myšlenky, ale spíše strukturální záležitostí, ve které Masarykův Hrad nabízí poměrně dobrý příklad k vybudování mocenské základny a struktur, které umožní prezidentovi v rámci systému parlamentní demokracie poměrně velký vliv.

K tomu není nutné se dívat do Ruska ani měnit českou ústavu. Základní obrysy pro silnějšího (aktivnějšího) prezidenta v rámci parlamentního systému v sobě obsahuje Ústava z roku 1993, která se vědomě inspirovala První republikou a onou "masarykovskou parlamentní demokracii", kterou teď vzývají Zemanovi odpůrci.

Zcela jinou otázkou je jestli je tento způsob "reformy" české politiky opravdovým řešením našich problémů. Co se týče vizí, je totiž prezident Zeman zatím značně nečitelný. Osobně mu ale neupírám strategické schopnosti a potenciál ke změně -- otázkou je ale jakým směrem.

Některé formy kritiky (nezaměňovat s kritikou samou) prezidenta Zemana a způsoby tematizace problémů, kterých jsme dnes svědky, jsou podle mého mínění zakotveny právě v historické logice národa hledajícího svůj politický ideál v prezidentovi republiky.

Je otázka do jaké míry tato skutečnost či základní postoj vede ke zkreslením a nepochopením při snaze o to analyzovat a kritizovat Zemanovy dnešní kroky.

Sama za sebe nazývám některé formy Zemanovy kritiky (hyperkritické mobilizování proti prezidentovi pod praporem boje proti novému únoru 1948 a novému Gottwaldovi, vysmívání se, podezíravost, upozaďování, výsměch či neviditelnost pozitivním snahám jako byla pomoc při povodních atp.) za kritiku z frustrace. Zeman představuje prezidenta jako všichni ostatní, s řadou chyb, bez symbolického kapitálu hrdiny, který "vykupuje" chyby a viny svého národa, jak to dělal Masaryk nebo Havel. Pohled do zrcadla bolí a zavírat oči by bylo o mnoho jednodušší.