Jak skončí prométheovský mýtus?

1. 7. 2013 / Josef Šmajs

Dnešní krize totiž znovu vyvolává otázku, jak a z čeho vzniklo ono duchovní nastavení (rámec, paradigma), které stálo na počátku rychlého kulturního vzestupu Evropy? Co způsobilo, že dnešní technicky vyspělá část lidstva prochází obdobím k přírodě pustošivé abiotické orientace kultury? Proč se vyhrocuje rozpor kultury se Zemí a proč dnešní lidé tak okázale pohrdají svým původním přirozeným domovem? V duchu prométheovského snu pošetile usilují o další pokořování oslabené přírody a neberou na vědomí, že osvícenská důvěra v rozum a vědu je otřesena právě tak, jako naděje na vytvoření sociálně spravedlivé společnosti.

Řadu let hájím názor, že nynější kultura je protipřírodní, že vznikala rozvojem útočné adaptivní strategie našeho biologického druhu. Teprve v posledních letech lépe rozpoznávám, že tato strategie nevyrostla přímo z lidského genomu (z naší přirozenosti), ale že má také svůj vlastní duchovní základ, který již není přímým produktem přirozené evoluce. Produktem přirozené biotické evoluce je pouze příroda, člověk a jeho genom. Tímto produktem je tedy pouze to, v čem duchovní základ kultury koření.

Nepřírodní kulturní bytí, které na vysoce přirozeně uspořádané Zemi vzniká procesem přeformování bytí přírodního, se totiž formuje podle informace, kterou lidský genom neobsahuje. Formuje se podle pravidel (informace), která vznikají až spolu s kulturou. Tato nová nepřírodní informace, pro kterou se vžil název duchovní kultura, je i se svým skrytým základem (protipřírodním nastavením) produktem kulturní evoluce podobně, jako je přirozená informace (se svým biotickým nastavením) produktem evoluce přirozené.

Skrytý predátorský základ kultury, který byl kdysi předpokladem jejího protipřírodního rozmachu, vede dnes kulturu do záhuby. Podmínkou dlouhého druhového života člověka, východiskem záměrné biofilní transformace kultury, se stává odhalení, oslabení a nakonec odstranění tohoto predátorského duchovního základu. Současný globální kapitalismus je patrně posledním evolučním stádiem realizace této kdysi oprávněné duchovní opory naší kulturní adaptivní strategie.

Paradigmatická role evropské kultury

Lidstvo je sice jedním biologickým druhem, tj. všichni dnešní lidé kdysi vznikli na jediném místě planety, a mají proto společný genom (stejnou lidskou přirozenost), ale v průběhu kulturní evoluce vytvářeli velmi rozdílné kultury. Naše evropská kultura však hypertroficky posílila druhovou genetickou predispozici k útočné adaptivní strategii. V pomyslné soutěží s ostatními kulturami přijala a rozvinula predátorské duchovní paradigma. Ale proto, že na Zemi dosud existují kultury lovců a sběračů, kultury nomádů a primitivních zemědělců, věřím, že polyfunkční lidský genom neobsahuje pouze potenci k útočné adaptivní strategii. Dosud existující netechnické kultury ukazují, že v lidském genomu právě tak silně koření i pokora, úcta k přírodě a strach před vším, co člověka a kulturu přesahuje.

Přítomnost predátorského paradigmatu, které vznikalo a upevňovalo se v kultuře loveckých i neolitických společností a jehož obrysy dokážeme dobře rozpoznat až v kultuře řeckého starověku, dodnes ovlivňuje vědu, vzdělání a hodnoty euroamerické kultury. Dochovanými odkazy z mytologie, způsoby abstrakce, pojmovými ideály vědy, umění i filosofie nám klasické řecké myšlení nasadilo brýle, jimiž vidíme skutečnost nejen redukovaně a druhově sobecky, ale především falešně, deformovaně. Jakkoli byly řecké i pozdější galileovsko-newtonovské technologické abstrakce užitečné, jakkoli umožnily vědecký a technický pokrok vedoucí k ovládnutí některých přírodních sil pro lidské kulturní účely, štěstí a zdokonalování člověka kulturou nepřinesly. Naopak, nekriticky uplatňovány ekonomickou a politickou mocí přivádějí globalizovanou kulturu na pokraj zániku. Budeme-li v započatém směru hospodářského růstu, expanze a abiotické spotřeby pokračovat, už brzy ztratíme všechno, čeho jsme dosáhli.

Mnozí dnes cítíme, že přírodní vědy již třetí tisíciletí zkoumají přírodu, ale dnešní kulturou oslabené přírodě pomoci nemohou. Příroda je totiž na obsahu přírodovědeckého poznání existenčně, funkčně i hodnotově nezávislá. Naproti tomu kultura, která vzniká lidskou aktivitou (a která se dlouho rozvíjela živelně, tj. bez náležitého teoretického pochopení struktury kulturního systému společenskými vědami), bude ve fázi své planetární krize na teoretickém poznání své struktury stále více záviset.

Potřeba teorie vyššího řádu

Pro pochopení a řešení krize ale nestačí tradiční společenskovědní teorie, které krizi nechtěně napomohly a špatnou diagnózou dále prohlubují. Pro pochopení krize nutně potřebujeme teorii vyššího řádu, evolučně ontologickou teorii kultury. Teprve z hlediska této teorie se ukazuje, že predátorsky zaměřené přírodovědecké poznání svými aplikacemi ve výrobě, v materiální kultuře a spotřební technice přírodu nevratně poškozuje. Novou evoluční a systémovou teorii potřebujeme rovněž proto, že příroda i kultura jsou historicky vytvořenými systémy s vlastní vnitřní informací a že pro lidské druhové přežití musíme odhalit také skryté informační důvody jejich konfliktu (i možné spolupráce).

Ještě jinak řečeno, k poctivé odpovědi na tyto otázky potřebujeme nejen dosud neexistující ontologii kultury, ale i nové, přírodovědecky poučené vědy o kultuře. Je na čase definitivně se rozejít s názorem, že kultura je pouze pokračováním vývoje přírody jinými prostředky, že kulturní evoluce přirozenou evoluci přírody završuje, že člověka i přírodu kultivuje.

Člověk totiž není vrcholem a smyslem přírodního vývoje, ale je normálním biologickým druhem, jenž je s přírodou sourodý, takže žádný vědecky odhalitelný konflikt mezi ním a přírodou neexistuje. Proti názorové převaze hájím myšlenku, že lidská zvláštnost nespočívá primárně v tom, že člověk mluví, myslí, učí se a věří. Myslím, že spočívá v tom, že se mu jako jedinému druhu podařilo vytvořit své umělé vnější tělo, svůj rozšířený fenotyp -- kulturu. Ale už relativně jednoduchá kultura počala obsazovat niky jiných živých systémů, vyhánět je z jejich přirozeného domova. Budovala lidská sídla a šířila stále sofistikovanější umělé artefakty. Lidem se skutečně na čas podařilo jako by setřást přírodu, zapálit a na úkor úbytku přirozených struktur šířit mladou, druhově sobeckou evoluci kulturní.

Teprve dnes, poučeni přírodovědeckým poznáním o jemné molekulární struktuře živých systémů, dokážeme rozpoznat, že z hlediska vysoce uspořádané přírody je kultura chatrčí, narychlo stavěnou ze sutin bořeného přírodního chrámu, že je zbrklým kutilským přeformováním jedinečné abiotické i biotické vrstvy vnitřně dokonale sladěného systému. Rozpoznáváme, že je přeformováním druhově sobeckým, které se na rozdíl od zničených přirozených struktur po zániku člověka nezachová. Proto ani pojmy vyhánění z niky, ničení či zcizování zdrojů Země podstatu problému nepostihují. Způsob obnovy kulturou zničených přírodních struktur, které vznikaly dlouhou přirozenou evolucí, neexistuje. Neexistuje však ani neškodný návrat přírodě zcizených a po té odlišně kulturou uspořádaných struktur zpět do přírodních cyklů. Dokonce ani rychlou a přírodu nepoškozující kulturní recyklaci jsme zatím nenalezli.

Umělou kulturou jsme rozdělili původně onticky jednotnou planetu na dvě opoziční části, na kulturu a přírodu. Doufám však, že jsme jen na čas uvěřili funkční i hodnotové převaze svého vlastního díla, své stále sofistikovanější protipřírodní kultury. Oslepli jsme z úspěchu její expanze, odvažujeme se rabovat a ničit to, co jsme nevytvořili, co nám předcházelo a co by nás přežilo. Na místo pochybností a obav o budoucnost se spolu s technickými artefakty šíří nevzdělanost, pýcha na vědu a techniku, jimž ovšem průměrný člověk nerozumí. Šíří se iluze o dalším ekonomickém růstu, který prý lidem přinese práci. Ale produktivní práci již několik desetiletí lidem odebírá právě produktivně zaměřený vědecký a technický pokrok. Přírodě odcizení lidé totiž prahnou po vlastnictví, spotřebě a moci, jako kdyby nevěděli, že účastí na ničení toho, co nevytvořili, přispívají ke zničení všeho toho, co vytvářejí.

Evropou a světem dnes proto neobchází hrozba lidské sociální rovnosti -- strašidlo komunismu. Světem obchází přízrak nikým nechtěného zpustošení zeměkoule protipřírodní kulturou.

Zemi musíme rehabilitovat

Kritická filosofická reflexe tohoto nebezpečí nám však bohužel chybí. Jako by na čas zcela zmizelo kritické filosofické myšlení. Sociologické, ekonomické a politologické analýzy, které se zabývají téměř výhradně lidskými a sociálními otázkami, podstatu skutečnosti nechtěně zakrývají. Procesy, které dnes rozhodují o budoucí obyvatelnosti Země, a tím i o lidském druhovém přežití, se totiž nedají redukovat na lidi, jejich osudy, problémy a vztahy. Lidé i stále rozsáhlejší systémy jsou reálnými útvary uvnitř expandující kulturní skutečnosti. Takže spolu s lidmi na planetě existují nejen ostatní přírodní systémy, s nimž jsou lidé sourodí, ale také od přírody odlišný kulturní systém, s nímž lidé biologicky sourodí být nemohou. Ke stále mohutnějšímu kulturnímu systému, přestože jej svou aktivitou i spotřebou vytvářejí, jsou lidé často připojeni, obrazně řečeno, jen jako živé přívěsky.

Tím že v celém kosmu platí zákon zachování látky a energie, kulturní systém může růst jen na úkor ničení systémů přirozených, za cenu ubývání přírodního bytí. Ontický konflikt kultury s přírodou, neslučitelnost kulturní uspořádanosti s uspořádaností přirozenou, je tedy nejhlubší podstatou nynější civilizační krize.

A protože dnešní protipřírodní kulturu nelze překonat pouze duchovně, tj. jen pocitem svobody a změnami v oblasti lidského vědomí, musíme usilovat o vznik globální kultury biofilní, o kulturu záměrně minimalizovanou, přírodě přizpůsobenou. Patrně jen nová biofilní politika jako praktické společenské řízení poučené novou ontologií by mohla zastavit růst a zahájit objektivně nutnou přestavbu zbytnělé materiální kultury a technosféry.

Biofilní politika, má-li být demokratická, se však musí formovat zdola i shora. Proto jen evolučně ontologické minimum, tj. obecná světonázorová racionalita srozumitelná veřejnosti, může být účinnou podporou ekologické politiky. Všichni občané by dnes měli vědět, že člověk může dlouhodobě žít jen v biosféře, podobné té, která ho kdysi zrodila. Měli by vědět, že podobně jako biosféra, také globální kultura a technosféra už nemohou extenzivně růst, protože nemají kam expandovat. Měli by vědět, že naději na smíření kultury s přírodou musíme dnes spojovat také s novou racionalitou a vzděláním veřejnosti. Již několik století se pyšníme racionalitou, ale mnozí nevíme, že dílčí racionalita je slepá a zneužitelná, že je nástrojem lidského i kulturního těla, a že je proto druhově i kulturně nastavená.

Toto dvojí podmínění lidské racionality je za prvé dáno tím, že svět od počátku poznáváme s ohledem na vlastní přežití, že jej poznáváme aparátem, který vytvořila přirozená evoluce. Za druhé je dáno tím, že kultura není předepsaná lidským genomem, že je procesem i výsledkem lidské aktivity, který s přirozenou evolucí soupeří a který by s ní mohl spolupracovat jen po radikální změně své protipřírodní duchovní orientace.

Také proto nám s kritikou a překonáváním skrytého duchovního paradigmatu kultury nepomůže příroda. Příroda může za naši biologickou jedinečnost, může za naši konzervativní přirozenost, ale za predátorské duchovní paradigma nemůže. Formovalo se až v kultuře, tvrdým bojem o přežití v historické selekci dílčích kultur. Příroda proto zůstává jen onou fascinující tvořivou aktivitou, která nás spolu s jinými tvory zrodila a jíž vděčíme za vše přírodní i lidské.

Závisíme na zdravé nezamořené Zemi každým nadechnutím, každým douškem vody, každým soustem. Zemi proto musíme teoreticky i hodnotově rehabilitovat, znovu ji učinit posvátnou, vrátit se k jejímu téměř pohanskému uctívání. Naši přirozenou víru v nadpřirozená jsoucna bychom měli znovu navrátit jsoucnům přirozeným, subjektivitě Země, která omezenou lidskou i podnikatelskou subjektivitu přesahuje, a kterou proto nemáme právo brát do vlastních rukou. Jednou z cest k naplnění tohoto ambiciózního cíle je také oslabení a kritika mýtu, v němž byl vzdorovitý Prométheus uznávaným civilizačním hrdinou. Hlavní hráči globalizované kultury, vlastníci velkých bank a korporací, se zatím chovají, jako kdyby nevěděli, že hřeší a že i planetární spotřební kulturu Boží mlýny po jistém čase semelou.

(Psáno pro Literární noviny)