Mohl by v poslanecké sněmovně zasedat kůň?

29. 5. 2013 / Lubomír Brožek

Pěkně ujetý příběh, není-li pravda? Ale nenechte se mýlit, ačkoliv Botička zmizel ve skladu bizardit, zrůd a harampádí, jemuž se obecně říká historie, bláznů a bílých koní je pořád dost a dost. Skoro to vypadá, jako by se množili geometrickou řadou. Někdy jsou od sebe k nerozeznání. Blázni a bílí koně. Tlačí se ke žlabům, zasedají ve správních radách, obsazují klíčové posty. Incitatus byl sice ušlechtilý, ale přece jenom vypadal pořád jako kůň a, nemaje pražádnou rétorickou průpravu, jako kůň řehtal.

Mohl by tedy zasednout v poslanecké sněmovně? Problém je, že koně raději stojí. Muselo by se tedy pro něho upravit poslanecké stání a (pochopitelně) bylo by třeba i pozměnit zákon, jenž zatím v tomto smyslu nepamatuje na bílé koně, kteří jsou fyzicky skutečnými koňmi. Avšak ve sněmovně, která je schopna odhlasovat takové věci, jako jsou důchodové pilíře, na nichž nelze postavit ani sklenku s minerálkou, podpory pro fotovoltaické elektrárny, ze kterých se rozsvítí spíše mžitky před očima než světélko na konci tunelů podepřených silou zákona, restituce církevních majetků, o nichž nemá nikdo ani páru a aby to nemusel přiznat, káže o křivdách minulosti.

Jako by minulost byla králík, jehož lze na požádání vytáhnou z kouzelnického klobouku. Musí se ale uchopit správně za slechy, abychom (proboha!) omylem nevytáhli jiného ušáka. Třeba toho, který kličkoval v polích během tažení proti albigenským, kdy křižáci pustošili města (počátkem 13.stol. za papeže Inocence III.), vyvražďovali jejich obyvatele a ničili poklady provensálské kultury. Kdo je navrátí. A komu? Když ve městě Béziers bylo vyvražděno dvacet tisíc lidí (veškeré obyvatelstvo) bez ohledu na vyznání, ptali se před závěrečnou ztečí obléhatelé, vědouce, že ve městě žijí i katolíci, Arnauda Amauryho, papežského legáta a opata kláštera v Citeaux, jak kacíře od katolíků rozeznají. Ten jim odpověděl: "Tuez-les tous, Dieu reconnaîtra les siens." "Zabte je všechny, Bůh už si je přebere." Ale to je minulost příliš dávná. Dejme tedy církvi, co nárokuje, ať už to fakticky její je či není -- ona si to přebere. I kdyby černé bylo bílé a naopak, což se může někomu jevit poněkud nešťastným výkladem zastupitelské demokracie, ale zákon je zákon, že.

Tedy v takové sněmovně odhlasovat stání pro koně by snad problém být nemusel. Zvláště, když uvážíme, že koník je loajální, poslušný a ctí svého pána. Rozhodně by neměnil stranu, za niž byl zvolen, a zakládat ad hoc stranu novou, která sice neprošla volbami, ale vůbec jí to nebrání utilitárně vystupovat jako strana parlamentní, neřku-li vládně koaliční, tedy taková věc by normálního koně ani nenapadla. A hlasování? Žádný problém. Stačí ho naučit na povel stranického šéfa poslaneckého klubu zmáčknout to správné tlačítko hlasovacího zařízení. Kopytem sem, kopytem tam. Hlava koňova je velká a jeho oči hledí moudře a odevzdaně vstříc nemoudrému času.

A co je nejdůležitější: I kdyby měl žlab ze zlata, pořád by státní kasu, a tedy daňové poplatníky, vyšel na panující poměry ještě relativně levně. A kdyby se osvědčil, nekopal, nekousal a nestavěl se na zadní, mohl by být (ne-li konzulem) i ministrem anebo (aktuálně) primátorem.

Ale doufejme, buďme optimisté, že blázinec ještě není tak velký, aby jeho uchem prošel normální kůň do parlamentu, natož aby mu případní kolegové, kteří navíc jako opravdoví koně ani nevypadají, ještě tleskali.

Dobrá zpráva je, že si vystačí sami. Pohříchu je tu však i špatná zpráva: Bohužel si vystačí.