Massa Bob vědět, co náčelník chtít říct
17. 4. 2013 / Karel Dolejší
Jakkoliv jsem text pana Límana označil za podnětný a svou výhradu za výhradu částečnou, došlo na obsáhlou polemiku.
Myslím ale, že není příliš důležité přít se o to, kolik lidí se obdivuje tzv. Poselství náčelníka Seattla jako literárnímu artefaktu, v zásadě obdobným způsobem, jako třeba minimálně stejně vlivné knize a teď už i filmu Požehnej mi, Ultimo. Zde i tam přece vůbec nevadí, že předmětem zájmu je literární literatura. Problém ale nastává v okamžiku, kdy takové dílo vezmeme příliš vážně a začínáme tvrdit, že je tato fiction čehosi pradávného zcela autentickým výrazem. Že ten, kdo překládal neúplné poznámky k proslovu jednoho slavného indiánského náčelníka do pidginu, tzn. zjednodušeného neliterárního jazyka vzniklého za účelem obchodu a neznajícího žádné jemné významové odstíny, zachoval původní smysl natolik, že květnatá angličtina, kterou známe z výsledného literárního zpracování neúplných zápisků, je víceméně autentickým zachycením původního znění v indiánském jazyce. To by ovšem znamenalo nejen věřit, že massa Bob vědět, co náčelník chtít říct, ale massa Bob taky muset být moc moc geniální spisovatel v pidgin. Howgh.
Pokud jde o symbol mlýna, pan Líman proti mému tvrzení, že ve středověké či pohanské symbolice, na kterou se přece sám odvolal, není mlýn neproblematickým pozitivním symbolem harmonie s přírodou, ale naopak symbolem temných sil, zatímco v případě jím vyzdvihovaného románu Karolíny Světlé jde o typickou obrozeneckou cenzuru této symboliky, vytahuje samé obrozenecké a postobrozenecké prameny. Potíž ale je v tom, že i ti nanejvýš zkarikovaní Drdovi čerti chtějí návštěvníka připravit o duši, jen to jaksi bez pomoci nadřízeného nesvedou, kdežto Preusslerův a Zemanův kreslený horor Krabat jde v tomto směru ještě mnohem dále.
Studium mytologie, pokud se už na ni někdo sám odvolává, se ovšem nedá nahradit vybranými citáty pamětníků. Ti kdo se jím zabývají ale hovoří právě o "čertových mlýnech", stejně jako o "kulhavosti" připisované kovářům a je zastupujícím božstvům, která zase symbolicky poukazuje na fakt, že dlouhodobý kontakt vykonavatele tohoto řemesla s těžkými kovy v rudě nezřídka vedl k impotenci.
Nemám absolutně nic proti čtení jakéhokoliv literárního artefaktu, ale buďme prosím přesní. Božena Němcová napsala knihu o idylickém soužití šlechty s poddanými na Starém Bělidle, čímž kompenzovala fakt, že její rodinu v dětství paní kněžna vystěhovala do odporné ratejny. Můžeme si číst v Babičce, ale jakkoliv je přesvědčivě podána, nikdy nelze tvrdit, že je autentickým výrazem čehokoliv jiného než autorčina bezmocného přání, aby byla prožila šťastné dětství.
A s "autentičností" Poselství náčelníka Seattla či Kříže u potoka se to má skoro nachlup stejně.
Diskuse