Zemřel Václav Kasík, doposud jediný ředitel Českého rozhlasu, který rozuměl veřejné službě
19. 12. 2012 / Štěpán Kotrba
"S hlubokým zármutkem oznamujeme všem přátelům, že nás včera v noci opustil náš spolupracovník a kamarád, emeritní generální ředitel Českého rozhlasu Václav Kasík," uvedl Zdeněk Pšenica, předseda Folklorního sdružení České republiky, se kterým Kasík po odchodu z rádia dlouhodobě spolupracoval.
Tato zpráva tak udělala symbolickou tečku za životem člověka, který patřil mezi těch několik málo lidí, kteří ovlivnili za posledních dvacet let život každého z nás, aniž si to možná uvědomujeme. Kasík byl deset let (1999-2009) generálním ředitelem Českého rozhlasu. Byl ředitelem v nejsložitější době, poznamenané nástupem digitalizace a nutností rozsáhlých strukturálních změn celého mediálního sektoru. Byl člověkem i ředitelem dobrým. Jeho působení v Českém rozhlase ukončily politické svině - způsobem tomu odpovídajícím. Čest památce člověka, který znal, uměl a věděl. A který se dokázal sviním vzepřít. I těm, které (ještě i právě teď) vládnou.
Václav Kasík rozuměl tomu, co dělal, a vždy to dělal rozvážně. Ať už jako inženýr - stavař, nebo jako muzikant a produkční. Ale i jako ředitel soukromého rádia Alfa. Rozuměl i Českému rozhlasu, který se na deset let stal jeho působištěm. Ctil jeho tradici i éthos veřejné služby. Instituci přebíral ve chvíli, kdy nové technologie hrozily vymazat staré vysílání stejně, jako vymazaly rozhlas po drátě. Kasík byl manažerem zdravě konzervativním. Viděl rozhlasový svět, jaký byl skoro celé století, ale viděl i budoucnost a věděl, že k přežití vede dlouhá cesta. Chtěl do dobré z minulosti zachovat či zachránit a přitom jít dopředu, rozvíjet veřejnou službu. Cítil odpovědnost za každého z dlouhé řady tvůrců a zaměstnanců, kteří rádio dlouhá léta tvořili. Věděl, že mimo práce ti lidé mají i své soukromé životy, že mnozí trpí úzkostí z nastávajících změn. Mít odpovědnost za sebe je lehké. Mít odpovědnost za druhé je to nejtěžší.
Byly kroky, se kterými jsem ani já nesouhlasil a Kasíka jsem za ně kritizoval: příliš opatrný nástup nových médií v roce2000 a příliš málo peněz z rozpočtu na ně ještě v roce 2006, což znamanalo ztrátu dynamiky a dosaženého desetiletého předstihu, pozastavení navýšení koncesionářských poplatků v roce 2005, nezlikvidování pozůstatků štvavé vysílačky v podobě ČRo 6 v letech 2003-5, netrvání na striktní politické vyváženosti komentářů a objektivitě zpravodajství, konečné rozhodnutí o vysílání Kubiceho zprávy v rozporu s Kodexem, vstup Barbory Tachecí do Radiožurnálu a s tím spojená debilizace a bulvarizace. Mnohé lidi tyto Kasíkovy chyby osobně postihly, mnohé naladily kriticky vůči veřejné službě. Některé chyby si Kasík v poslední době uvědomoval, s některými polemizoval. To vše bylo ale nepodstatné ve srovnání s tím, co Kasík pro rádio udělal.
Český rozhlas pod Kasíkovým vedením zachoval a rozvíjel ideu veřejné služby tak nejlépe, jak jen všichni dovedli. Rozhlas dobudoval svou regionální strukturu, zachovával to dobré, rozvíjel nové technologie i formáty, začal zkoumat nové způsoby šíření obsahu, budovat speciální tematické stanice (Leonardo, Česko, D-Dur, Jazz, Dechovka, Wave). Začal se zabývat rozvojem programu pro děti (Spektrum). Součástí plnění veřejné služby se staly fotografie a fotoreportáže, videoobsah, v rozhlase vzniklo i malé televizní studio... Speciální multimediální projekty byly vzorem pro média veřejné služby v celé Evropě. Český rozhlas pod Kasíkovým vedením zachoval tisk notového obsahu, nahrávání audioknih pro slepce. Nemalé prostředky padly na digitalizaci archivu a tím zachování kulturního dědictví pro budoucnost. Kasík poskytl prostor k rozvoji bigbandu i folklórnímu souboru, velkému rozhlasovému orchestru i dětskému sboru. To vše za plného provozu a rozvoje obsahu i rozsahu veřejné služby.
Mohl bych takto pokračovat dlouho. Nechci. Moje zpráva o životě slušného člověka je stručná. Jako ředitel byl dobrým ředitelem. Jako člověk byl poctivým, čestným a zásadovým člověkem, což je v dnešním světě výjimka. Jako muzikanta jsem jej až tak neznal, takže si nedovolím soud. Nicméně pět let jsem sledoval jeho způsob řízení instituce veřejné služby jako spolupracovník jeho podřízených. Tři roky jsem s ním měl možnost konzultovat otázky rozhlasu a jeho rozvoje každý týden jako jeden z jeho "nadřízených". Tři další roky jsem mu pomáhal jako člověk, který si ho vážil z těch předchozích let, bránit se politickým sviním, které po něm šly a snažily se ho a jeho práci ničit, až se jim to nakonec v části toho, co vybudoval nebo napomohl vybudovat, skoro povedlo. Dodnes se jim nepovedlo zničit vše a doufejme, že se jim to ani nepovede.
Odvolání Václava Kasíka z funkce bylo zoufale protizákonným aktem, kterého se dopustili členové tehdejší Rady Českého rozhlasu díky hlouposti a na přímý i nepřímý pokyn tehdejšího předsedy ČSSD Paroubka za asistence jeho poradce Tvrdíka a za tichého souhlasného přihlížení poslanců pravice i levice. Kasíkovi se nikdy nedostalo satisfakce, ani omluvy od těch, kteří kvůli vlastnímu egu, ze zlého úmyslu, lhostejnosti či z neznalosti rozhodli o jeho budoucnosti. Dík pak patří všem, kteří se od Václava Kasíka neodtáhli v dobách, kdy už nebyl ředitelem a byl v politické nemilosti, dík patří těm nemnoha přátelům, kteří mu zbyli. Díky patří těm, kteří na něj vzpomenou v dobrém - ať už dnes, nebo za dalších deset let.
V Babylónském Talmudu, (Ktubot IIIb) stojí psáno, že Rabi Chija ben Josef řekl: "Přijde čas, kdy spravedliví vyrazí ze země a povstanou v Jeruzalémě, protože je psáno, 'obyvatelé měst pokvetou jak bylina země...`" (Ž 72,16). Dále řekl: "V čase, který nadejte, povstanou spravedliví ve vlastních šatech. To je odvozeno ze zrnka pšenice. Pokud zrnko pšenice, které je pohřbeno holé (tj. zaseto), vyrazí s mnoha vrstvami, o kolik více jich musí mít spravedliví, kteří jsou pochovaní ve svých rubáších..."
Důležité je zasít dobro, i když jeho plody sklidí jiní. Jejich povinností bude pokračovat v setí. Rabi RaMBaM (Moše ben Maimon, Maimonides, arabsky nazývaný Mūsā ibn Maymūn), řekl, že dobro, jež je skryto pro spravedlivé, je život v budoucím věku. To je život, který neprovází smrt, a dobro, které neprovází zlo. Spravedliví se budou těšit z tohoto věčného a veskrze dobrého života; zlovolní budou od něho odděleni.
Karel Čapek řekl: Kdo nenávidí, měl v sobě tu nenávist vždycky, kde by se v něm tak najednou vzala! Kdo sloužil, bude sloužit dál, kdo chtěl dobré, bude zase chtít dobré.... Budoucí foliant našich dějin o této době bude mít jeden podtitul: Kdo byl kdo. I dobrá paměť patří k těm stálým věcem, jichž je a bude třeba."
A tak to je. Velikost nesmrtelnosti člověka je v paměti nás přeživších.
Diskuse