Naši pravicoví bolševici: Ohlodat stát

30. 11. 2012 / Jakub Rolčík

Pro vystižení paralely mezi tehdejšími komunistickými a dnešními pravicovými politiky (ovšem nejenom jimi) byl zvolen pojem bolševismus, který charakterizuje: rigidní lpění na ideologii; neschopnost rozpoznávat, popisovat a hodnotit skutečnost a jakékoli širší souvislosti; odmítání dialogu s názorovými oponenty; neznalost a/nebo ignorování problémů a zájmů obyvatel-voličů; manipulace, propaganda a lež; a co nejpodstatnější: Zarputilá snaha vnutit většině vůli menšiny.

Dnešní text rozvíjí téma současného pravicového bolševismu a s pomocí celé řady příkladů ilustruje, že jeho průvodním jevem, pokud ne cílem, je nikoli redukce sociálního státu (tak jak ji provádějí nebo k ní směřují "sociální demokraté"), nýbrž sabotáž či dokonce likvidace státu jako takového.

Poznámky: Veškerá zvýraznění v citovaných textech i jinde provedl autor.

V zájmu zachování autenticity jsou některé výroky citovány i se zaznamenanými vulgarismy.

Úvodem: O kousku Afriky v srdci Evropy

Ke standardu Britských listů patří, že argumentace -- zvláště jeví-li se v českých podmínkách jako kontroverzní -- se opírá o celou řadu hypertextových odkazů. V případě dnešního článku se záhy ukázalo, že jde o věc zcela nepraktickou: Poměry v České republice jsou do té míry otřesné a dokumentovány v médiích jsou každodenně tolika příklady, že jejich výčet by z následujícího textu vytvořil jednolité, zcela nepřehledné, pole odkazů.

Příkladem pro tento den (9. listopadu 2012) je zpráva s názvem ŘSD: V mostu na D1 chybí 322 tun oceli. Případ vyšetřuje policie. Jen člověk neznalý dění v současné zkorumpované České republice se může zoufale podivovat: Jak jenom je toto možné? Jak se může něco tak nepředstavitelného přihodit v zemi, která ještě před 23 lety měla kvalifikační předpoklady stát se malým Německem či Švýcarskem? Kdo všechno musel být v tomto případě "podmáznutý"? A proč si na provedení auditu muselo ŘSD pozvat německé odborníky? Jakou asi pověst -- zvláště za našimi západními hranicemi -- to musíme mít?

Dnes je již zbytečné se rozčilovat. Každý, komu není osud této země lhostejný (a sleduje proto média, jakkoli to hraničí s masochismem), ví, že naše vlast je rozežrána korupcí a politickou zlovůlí, jež ji posouvají na úroveň banánové republiky kdesi uprostřed Afriky; je-li zde něco odlišného, pak jen průměrná roční teplota a skutečnost, že se zde v zájmu vládnoucí elity -- alespoň zatím -- nevraždí.

Každodenně o tom informují už i mainstreamová média, píší o tom dokonce i takové opory režimu, jako je MF Dnes; tím ale vše končí. Všichni o tom vědí, všichni o tom mluví a píší, ale prakticky nikdo proti tomu nic nedělá, příčiny neanalyzuje, důsledky nevyvozuje.

Jak si ukážeme níže právě na příkladu MF Dnes, moc současných pravicových bolševiků, ovládajících -- dnes již otevřeně nedemokratickými metodami a prostředky -- politickou scénu, se opírá o moc pravicových bolševiků, kteří ovládají média. Ti sami sebe nazývají novináři, třebaže schizofrenně na jedné straně informují -- občas -- o obludné zkorumpovanosti a nekompetentnosti současných vládců, na straně druhé však systematicky zamlčují odpor většiny veřejnosti a vymýšlejí -- mnohdy krkolomné -- ideologické konstrukce mající za cíl obhájit trvání současného režimu, který dlouhodobě postrádá legitimitu.

Bolševická mluva

Jak již bylo řečeno, v zemi, kde dominuje levicové smýšlení většiny obyvatelstva, tvoří předvoj pravicových stran média, jež v naprosté většině nejsou schopna nestranně informovat, ale zaujímají pravicové nebo dokonce pravičácké postoje. Není divu, že bolševické smýšlení českých politiků a novinářů se nepřehlédnutelným způsobem promítá do jejich vyjadřování.

Tématu by bylo možné věnovat celý obsáhlý článek; zde si však uvedeme jen několik ukázek, jež dokládají, že mluva českých pravicových bolševiků je dogmatická, ideologicky deformovaná, a v některých případech je téměř shodná s mluvou komunistických funkcionářů v 80. letech minulého století.

Začněme u Jiřího Paroubka, který byl příslovečným darem z nebes pro pravicové volební stratégy. Ivan Langer -- postrádající podobně jako Jiří Paroubek schopnost sebereflexe -- jej před volbami v roce 2010 charakterizoval takto:

Že šlo o charakteristiku do značné míry výstižnou, s tím souhlasil i leckterý volič ČSSD; ale v nenávistném postoji pravice byla pouhým základem, na němž teprve byl vystavěn jazyk manipulující voliče proti levici. Pro příklad se vraťme do roku 2006, kdy se začala objevovat některá typicky bolševická slovní spojení; nejprve si ovšem připomeňme, že česká pravice necítí potřebu diskutovat s opozicí:

Když Petr Nečas sestavil společně s "odstřelovači" politických dinosaurů vpravdě dinosauří pravicovou vládu -- pánové Nečas, Kalousek, Schwarzenberg a Vondra se už léta nevěnují žádnému poctivému zaměstnání a nechávají se živit daňovými poplatníky -- a předstoupil před Poslaneckou sněmovnu s žádostí o důvěru, reagovali koaliční poslanci na smršť opoziční kritiky ... mlčením. Tehdejší unikátní většina 118 hlasů poprvé předvedla, jak se bolševici zajímají o mínění menšiny.

[Že jde ve skutečnosti o to, že se bolševická menšina nezajímá o mínění většiny, si ukážeme v následující kapitole, v odstavci věnovaném výsledkům voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2010.]

Vrátíme-li se k případu Jiřího Paroubka, máme zde totéž, jen v odlišných kulisách. Pravicoví politici totiž vědí, že mají pravdu. Názory a argumentace oponentů a levicové opozice jsou proto irelevantní. Aby to bylo jasné i veřejnosti, nazývá česká pravice jakoukoli -- byť sebe propracovanější -- kritickou analýzu ze strany opozice nebo odborů slovem "rétorika". "Rétorika" je to nejčastěji "populistická"; ve zmíněném roce 2006 -- ale i před volbami v roce 2010 -- "rétorika Jiřího Paroubka"; vždy však je to rétorika "nezodpovědná".

"Rétorika" bývá dále většinou "falešná"; a kdo se jí nechá svést a použije ji jako výchozí materiál ke kritickým otázkám vůči pravicové politice, dopouští se toho, že "naskakuje" na "rétoriku Jiřího Paroubka". "Naskakovat" lze také na "umělé téma znovu přinesené Jiřím Paroubkem"; naopak "nenaskakovat" by se mělo na "falešnou mediální hru".

I další výrazivo současné české pravice připomíná slovník bývalých členů Ústředního výboru KSČ či redaktorů listu Rudé právo. Jak poznamenávají někteří pamětníci, dnes ne "přestavba" či "nové myšlení", nýbrž "reformy" či "nutnost provést reformy" plní veškerá vyjádření současných vládních politiků. "Reformy" jsou "nezbytné" a také "nevyhnutelné". Tím, že jsou "nezbytné", se samozřejmě myslí to, že je nezbytné provést je výhradně tak, jak si to představuje současná pravicová koalice.

A tak odbory mohou souhlasit s tím, že nějaké reformy jsou nutné; ale pokud nesouhlasí s reformami přesně takovými, jak je navrhuje Nečasův diletantský kabinet, pak to podle Nečase znamená, že "podle odborů by nejlepšími reformami nebyly vůbec žádné reformy".

Média zdatně sekundují, a tak proti "reformám" neprotestují odboráři (o nesouhlasu 90% obyvatel ČR se samozřejmě téměř vůbec nemluví), nýbrž zásadně "odboroví funkcionáři" nebo "odborářští předáci"; nejlépe ovšem "odborářští bossové". Není jistě náhodou, že dnešním šedesátníkům a sedmdesátníkům tento slovník připomíná "protisocialistické živly", o kterých tak pilně referovala komunistická Československá televize v roce 1989.

Zajímavá jsou rovněž politická hesla, jež mají české pravici dopomoci k vítězství ve volbách a jež hrají -- jakkoli neodůvodněně -- na strunu závisti nebo rovnou nenávisti vůči těm, které současný nelidský systém nejtvrději postihuje. Jmenováni jsou v těchto slovních spojeních "ti, kdo zneužívají sociální systém" nebo "ti, kteří se vezou". Mluví se též o "parazitech" nebo o těch, kdo se nechávají "nést sociální sítí". Pak zde máme ještě ty, kdo "nechtějí pracovat" a "zneužívají systém sociálních dávek" nebo "zneužívají dávek v nezaměstnanosti". "Sociální dávky potřebným. Ne těm, kdo je zneužívají," burcuje čelná politička ODS Miroslava Němcová před volbami v roce 2012, i když se ukazuje, že takových lidí je zanedbatelný počet.

Uvedený slovník byl snad nejbližší bývalému ministrovi Jaromíru Drábkovi, kterému se v posledních měsících v internetových diskusích neřeklo jinak než "ministr asociálních věcí a nezaměstnanosti". Autistickou aroganci vládnoucí pravicové koalice dokonale vystihovalo jeho vystupování v televizním vysílání: Politik mající na starosti sociální dialog upíral neustále svůj zrak na bod nacházející se asi 50 cm před ním a téměř nikdy se nepodíval do očí svým oponentům.

Upozorňujeme-li na paralely mezi předlistopadovými bolševiky komunistickými a současnými bolševiky pravicovými, nemůžeme nevzpomenout bývalého ministra vnitra Radka Johna, který reagoval na kritiku svých podřízených slovy, jež jsou jako zkopírována z vyjádření nějakého bývalého okresního či krajského tajemníka KSČ: "Společným cílem mým a policejního prezidenta je stabilizace a odpolitizování policejního sboru. K tomu však potřebuji klid na práci a konstruktivní dialog s partnery včetně odborů, které tímto k dialogu opětovně vyzývám."

Bolševická koalice ODS, TOP09 a čehokoli jiného: Menšina proti většině

V zájmu stručnosti připomeňme (z již zmíněného rok a půl starého textu) jen tolik, že tehdy vládnoucí koalice ODS, TPO09 a Věcí veřejných získala - při volební účasti 62,6% - pouze 2 500 752 hlasů, tedy 29,7% z celkového počtu 8 415 892 voličů. Přesto pravicová koalice již třetím rokem, bez jakéhokoli náznaku úsilí o celospolečenskou shodu, devastuje stát, třebaže se způsobem jejího vládnutí je v posledních měsících nespokojeno 80 až 90 procent obyvatel země.

O absenci legitimity současné Nečasovy vlády je zbytečné se dlouze rozepisovat -- důvěru získala díky podpoře strany LIDEM, která do Poslanecké sněmovny nebyla nikým zvolena a v době hlasování o důvěře (27. dubna 2012) de iure ani neexistovala, neboť vznikla o měsíc později (29. května 2012).

Pozadí nejnovějšího vývoje (k porozumění jehož hybných momentů postačuje uvědomit si, o kolik desítek miliard korun se jedná v případě penzijní reformy a tzv. církevních "restitucí") čtenářům Britských listů asi nejlépe přibližuje asistent poslance ČSSD Bublana Martin Kunštek: Státní moc zbavila parlamentní levici hlasu Davida Ratha (tento poslanec držený dlouhodobě a zřejmě účelově ve vazbě je z pohledu práva doposud nevinen), zatímco tzv. rebely zřejmě vládnoucí ODS zkorumpovala, aby si nakonec úspěch s nedemokratickými záměry na "odklonění" desítek miliard, patřících občanům této země, prosadila s pomocí hlasu lokálního politika již (nepravomocně) odsouzeného za korupci.

Příklad: Přes vše výše uvedené cítí pravicoví novináři potřebu podpořit to správné -- totiž "pravicové" -- směřování České republiky. A tak pracně vydřená, v duchu těch nejhorších topolánkovských či dalíkovských tradic horko těžko ad hoc slátaná, koalice se stává předmětem jejich obsesivního obdivu. Tentokrát ne Martin Komárek nebo Karel Steigerwald z MF Dnes (o kterých se na anonymní internetové síti opakovaně mluví jako o bývalých zuřivých svazácích a komunistech, kteří včas prohlédli a stali se stejně zuřivými antikomunisty), nýbrž Lenka Zlámalová z Lidových novin píše, jako by svá učňovská léta trávila v redakci bolševického listu Rudé právo. Přes všechnu snahu o stručnost nelze než citovat aktivistický příspěvek oné "novinářky" celý:

Už tomu, milí čtenáři, občané, voliči, rozumíte?

Bajka o hloupé babce z Horní Dolní

Pravicoví bolševici v médiích i v politice mají plná ústa demokracie, občanům ale zároveň říkají, že jen "vocamcaď pocamcaď". Že jsou věci, o kterých nemá volič dost informací, nemá tu správnou politickou odpovědnost (a pokud ji mít chce, pak ať vstoupí do nějaké strany nebo založí vlastní, projde politickým procesem, obhájí své vize ve volbách, stane se poslancem a pak teprve ať sebe či občany zastupuje po svém). Zkrátka, "nějaká babka z Horní Dolní" nemůže rozhodovat o daních, bezpečnosti a dalších důležitých věcech, kterým prostě nerozumí a rozumět nemůže.

Není to příliš velká nadsázka, řekneme-li, že dvacetileté dějiny České republiky jsou dějinami opakovaného popírání demokratického rozhodování lidu. Připomeňme některé okamžiky, kdy k němu docházelo.

Na podzim roku 2002 začaly Spojené státy chystat útok na Iráq, který po trapném a neúspěšném úsilí o schválení OSN zahájily v březnu 2003. Miliony lidí po celém světě věděly, že jde o ropu a o kšefty výrobců zbraní a firem Dicka Cheneyho či Donalda Rumsfelda. Na celé Zemi se konaly demonstrace proti válce, v České republice iniciovali Darius Nosreti a Jan Keller petici proti spoluúčasti České republiky na chystaném útoku.

Čeští bolševici -- pravicoví i levicoví -- se mínění lidu vysmáli a Česká republika se stala členem tzv. Koalice ochotných, která se buď na útoku podílela nebo mu vytvářela formální ospravedlnění.

Události následujících let daly za pravdu těm "neznalým" občanům, kteří byli proti válce. Ano, byl "svržen tyran" Saddám Husajn, byly zavedeny formálně demokratické volby. Život obyčejných Iráčanů se však na několik let změnil v hororový seriál a i dnes představuje zlepšení ekonomické situace země diskutabilní úspěch, dochází-li i nadále k bombovým útokům a přetrvává-li sektářské násilí.

Počet Iráčanů zabitých následkem války přesahuje zřejmě jeden milion, další miliony přišly o své domovy nebo emigrovaly do zahraničí. I nadále jsou iráčtí vězni mučeni, zatímco práva žen jsou pod tlakem islámských fundamentalistů omezována. Iráq se sice nerozpadl, o jednolitém státu kontrolovaném centrální vládou však mluvit nelze. Celý region byl destabilizován a nenávist vůči Spojeným státům vzrostla. Čeští zastánci útoku však s uvedenými skutečnostmi nejsou konfrontováni, čeští novináři mlčí.

V roce 2004 levicoví bolševici -- např. ministr Jaroslav Tvrdík -- nabídli bez vědomí a souhlasu občanů území České republiky pro vybudování vojenské základny Spojených států. O tři roky později začaly umístění vojenského radaru prosazovat pravicoví bolševici reprezentovaní vládou Mirka Topolánka. "Demokrat" Saša Vondra byl jedním z těch, kdo na setrvalý odbor veřejnosti pohybující se na úrovni 60% až 70% reagovali tvrzením, že občané nemohou rozhodovat o otázkách bezpečnosti a že nemají dostatek informací.

Právě kauza "radar" ukázala v plné nahotě, že pravicoví bolševici (kteří jsou u moci od roku 2006, tedy již šest let) smýšlejí nedemokraticky; uzurpují si politickou moc, pro kterou nezískali ve volbách mandát; jednají autoritativně, zatímco z téhož obviňují např. ruského prezidenta Vladimira Putina (který byl i přes dramatický pokles popularity, pravda, s mnohými zaznamenanými podvody, zvolen v posledních prezidentských volbách v prvním kole 63% hlasujících); a vedle toho všeho obviňují "babky z Horní Dolní" z neznalosti faktů, ačkoli sami bezbřeze a hloupě žvaní a argumentují ideologickými floskulemi.

Odpůrci zamýšlené americké vojenské základny -- včetně např. současné kandidátky na funkci českého prezidenta Táni Fischerové -- ve svém volném čase prostudovali desítky, častěji však stovky dokumentů, které analyzovaly negativa plánovaného radaru z hlediska technického, vojenského, hygienického, environmentálního i politického. Přesto z nich čeští politici dělali pitomce a obviňovali je z neznalosti, zatímco sami z úst vypouštěli neuvěřitelné hlouposti, kterých si ovšem při svém diletantismu nemohli být ani vědomi.

Není to jistě náhoda, že množina pravicových bolševiků, kteří nedemokraticky prosazovali vybudování vojenské základny cizí velmoci v ČR, se do značné míry kryje se skupinou lidí podezřelých z korupce či majících poněkud diskutabilní osobnostní profil. Jmenujme některé z nich:

Tomáš Klvaňa. Byl placen z peněz českých daňových poplatníků, aby je přesvědčoval o zdravotní nezávadnosti chystaného radaru, třebaže v inkriminované době pracoval jako ředitel pro firemní a právní záležitosti tabákové firmy British American Tobacco, jejíž výrobky prokazatelně poškozují zdraví těch, kdo je užívají. Pro mentalitu zkorumpovaných politiků je příznačné, že jim tato do očí bijící absurdita uniká. Po té, co byly peníze na přesvědčovací kampaň utraceny, se Tomáš Klvaňa vytratil, jako by ho nebylo.

Mirek Topolánek, tehdejší předseda ODS a vlády, která (necelý den po získání důvěry Poslanecké sněmovny hlasy dvou přeběhlíků z ČSSD) zahájila kampaň za umístění amerického radaru v ČR. Sám zřejmě není vyšetřován ani obviněn, byl to ovšem ministr jeho vlády Aleš Řebíček, který se během působení v Topolánkově vládě dostal k ohromným sumám státních zakázek. Příklad Marka Dalíka, kterého Mirek Topolánek opakovaně označil za svého přítele a který byl před nedávnem obviněn z podvodu (i.e. z těžko prokazatelné korupce), aniž by na něj ovšem byla uvalena vazba, je pak zvláště dobře známý.

Alexandr Vondra. Nadšený propagátor radaru, kterému nebylo stydno prohlásit při střetu s autorem tohoto textu, že prosazování záměru cizí velmoci proti vůli většiny obyvatel ČR je jeho privátní volbou. Podezřelý z "odklonění" stovek milionů. Jeho causa nese název ProMoPro.

Vlasta Parkanová. Spolu s bývalým úspěšným režimním humoristou Janem Vyčítalem (který pravidelně zveřejňoval své výtvory v komunistickém humoristickém časopise Dikobraz) nazpívala extrémně trapnou agitku s názvem Dobrý den, prapore z hvězd a pruhů, která -- to si absurdita konání bolševiků, kteří "prozřeli" a nyní již nebojují za komunismus, nýbrž za kapitalismus, žádá -- oslavuje příchod těch správných hochů; tentokrát ovšem již ne "pacanů" ze CCCP, ale "guys" z USA. Nahrávku oné podbízivé odrhovačky prý darovala tehdejšímu prezidentu USA George W. Bushovi při jeho návštěvě České republiky.

Vlasta Parkanová byla obviněna v cause nákupu letounů CASA pro českou armádu a vydána Poslaneckou sněmovnou k trestnímu stíhání.

Michael Vít. Jako Hlavní hygienik České republiky opakovaně zneužíval svého postavení a českou veřejnost ujišťoval o neškodnosti chystaného radaru. Argumentace jeho i dalších diletantů ve vysokých státních či armádních funkcích byla zpochybněna profesorem VUT Zbyňkem Raidou a následně expertem na radiolokaci Milanem Hlobilem.

Michael Vít je v současnosti stíhán pro podezření ze zneužití pravomocí a porušení povinnosti při správě cizího majetku; údajně mu hrozí až desetiletý trest.

Shrnuto: Pravicoví bolševici, kteří

prosazovali umístění radaru USA v České republice s výmluvou na starost o bezpečnost českých obyvatel

strašili veřejnost Ruskem a nevypočitatelnými státy Blízkého východu (přičemž dělali takové "boty", že kupříkladu Írán označovali za arabskou zemi)

ignorovali odpor 70% obyvatel a spílali levici

lhali a vymýšleli si pseudoargumenty, zatímco racionální argumentaci skutečných odborníků ignorovali a zesměšňovali,

měli zřejmě skutečný zájem především o vlastní kapsy či kapsy svých společníků. Jejich "entuziasmus" a odhodlání, se kterými se bili za radar hloupému lidu navzdory, dissonuje s tím, co se o nich v současnosti dovídáme či z čeho jsou podezřelí. Říká se tomu "mravní integrita". Ta výše jmenovaným chybí nebo byla zpochybněna.

Když i ten největší blbec na zeměkouli chápe, co "odborník" popírá

Oprosťme se nyní od oné nevzdělané, hloupé, internet prý neznající babky z Horní Dolní, tak jak nám ji cpou straničtí bolševici vyhrazující si právo konat cokoli, třebaže k tomu ve volbách (jichž se ovšem rádi dovolávají) nezískali mandát a třebaže více než ústavní většina veřejnosti (dnes mluvíme již o cca 85% populace) je proti. Podívejme se na současnou Českou republiku prizmatem opovrhovaného "zdravého selského" rozumu.

Chtěli-li bychom být jízliví, řekli bychom, že pokud o rozpočtu ČR rozhoduje chemik (neúspěšný chemik, dodejme, podobně jako je Petr Nečas bývalý neúspěšný plazmový fyzik -- kdo se věnuje uvedeným oborům a skutečně je "umí", necítí nejmenší potřebu obor opustit a jít se věnovat něčemu tak přízemnímu a v ČR navíc tak ostudnému, jako je politika), nuže, chtěli-li bychom být takto jízliví, řekli bychom, že právo kritizovat hospodářskou politiku a činy domnělých ekonomů současné pravicové koalice máme naopak i my -- nezvolení, ne-politici, ne-ekonomové; my fyzici, matematici, hudebníci, učitelé, prodavači... ba i přístavní povaleči nebo bezdomovci...

Ale konečně, buďme pro jednou jízliví!

I ten největší blbec věděl, že Miroslav Kalousek nadhodnocuje rozpočet; že přijde celosvětová krize, jejíž průběh možná vystihne písmeno V, ale spíše písmeno W, ne-li ovšem písmeno L...

I ten největší idiot věděl, že rozpočet skončí v minusu (na což nakonec upozorňovali i politici ČSSD). Shrnula to několikrát ekonomka Ilona Švihlíková, jíž ovšem pravicoví bolševici nemohou přijít na jméno, protože bourá jejich ideologické konstrukty známé v češtině pod pojmem "vzdušné zámky": Počítá-li ministr financí s růstem ekonomiky 4,5% a místo tohoto růstu se dostaví propad 4,5%, jde o obrovský lapsus, je to selhání, je to ostuda, je to diskvalifikace.

Miroslav Kalousek ovšem "jede" dál. I nadále každoročně nadhodnocuje rozpočet a vzápětí přichází se škrty, jimiž reaguje na zdánlivě nečekaný propad státních financí. Kdejaký blbec to dopředu věděl, ministr Kalousek ovšem prý ne. Čeští novináři k tomu mlčí. A tak ministr financí "vlády boje proti zadlužení" zemi i nadále nevídaným tempem zadlužuje.

Východiskem pro vyrovnaný rozpočet mělo být zvýšení DPH. Každý blbec věděl, že začnou-li se provádět "tupé škrty" a zvýší-li se DPH, začnou lidé šetřit.

Stalo se. Sazba DPH se zvýšila a jejím prostřednictvím se vybralo právě tolik, co o rok dříve při nižších sazbách: Spotřebitelé šetřili. Ministr Kalousek ze sebe dělá pitomce a tvrdí, že "Vyšší DPH nemá vliv, lidé v cizině nenakupují", jak praví titulek zprávy z 10. července 2012.

O měsíc později -- 11. srpna 2012 -- přichází zpráva z Německa: V Drážďanech si spočítali, kolik utratí Čech. Stále víc. Potvrzuje to co ví každý občan ČR, který přejede několikrát za rok hranice směrem do Německa či Rakouska: Potraviny mnohem kvalitnější než české nakoupí za mnohem nižší ceny dokonce i v zemi, kde je cena práce a kupní síla vyšší než v České republice. Za nákupem v Drážďanech se vyplatí vyrazit z čím dál větší vzdálenosti, což znamená, že čeští výrobci potravin přicházejí zkrátka a výběr zvýšené DPH klesá.

To vše chápe každý, kdo používá vlastní rozum a -- konec konců -- informují o tom občas dokonce i mainstreamová média.

Při své inteligenci to samozřejmě musí vědět i Miroslav Kalousek. Popírá-li to, opakuje-li předchozí chyby, prosazuje-li další škrty a vždy znovu nadhodnocuje státní rozpočet, má to jen jediné logické vysvětlení: Dělá to schválně. Ministr financí Miroslav Kalousek České republice vědomě škodí.

Quod licet Iovi, non licet bovi

Ten mladík byl sprostý, choval se neurvale, na dotyčného vystrčil prostředník. Schytal pár facek. Od dotyčného.

Dotyčným byl ministr Miroslav Kalousek. Vědělo se to, mluvilo se o tom, psalo se o tom. V médiích zaznělo, že by se to dít nemělo. Věc vyšuměla.

Položme si otázku -- s vědomím, že jde o otázku ryze akademickou -- co by se stalo, kdyby dotyčným nebyl Miroslav Kalousek, ale Jiří Paroubek.

Odpověď je jasná. Vinen! "Už zase bijou děti," zapěl by bývalý bard Jaromír Nohavica. Tisíce vajíček hozených v rámci takové "demokratické soutěže", jak si ji představují pravicoví bolševici, by ztratily na významu ve stínu toho, že papaláš, nadutec, skrytý komunista a největší zloduch politické scény si dovolil zfackovat mladíka, který svobodně a odvážně (!) vyjádřil svůj názor.

Jiří Paroubek by nejpozději do týdne musel odstoupit a MF Dnes by další měsíce řešila, že omluva ČSSD za proběhlý incident je projevem toho nejkrystaličtějšího pokrytectví, jehož leitmotivem je snaha zastřít, že v případě svého vítězství ve volbách by se ČSSD spojila s KSČM, zavedla by devizové přísliby, pozatýkala by své oponenty, které by mučila nebo popravila, a navázala by intenzivní spolupráci s "komunistickým" [sic!] Putinovým Ruskem a s Čínou...

Dosti sarkasmu: V normální demokratické zemi evropského formátu by Miroslav Kalousek jako politik do týdne skončil. Politik, který fackuje voliče, je politicky mrtev. Ne tak v České republice. Pravicová média už od časů Topolánkovy vlády sprostotu, lži, manipulaci a agresivitu pravicových politiků ignorují nebo omlouvají.

Má to své neblahé následky: Míra toho, co je považováno za únosné, se stále posouvá. Podrazy, nečestné jednání, nejprimitivnější výmluvy, to vše se stává normou ve všech vrstvách společnosti. A třebaže verbální agresivita byla donedávna -- zvláště na internetu -- doménou zastánců pravice, mezi voliči levice se nyní začíná šířit přesvědčení, že změna poměrů je možná jen násilnou cestou. Z druhé strany ale už i leckterý kultivovaný volič pravice připouští, že obrovské majetky vlastněné některými českými multimilionáři či miliardáři (a v blízké budoucnosti nejspíš i katolickou církví) bude zřejmě nutné znárodnit.

Příklad: Seděli u vína v nejmenovaném olomouckém podniku a vášnivě diskutovali o politice. Byli to úředník, hudebník a učitel zeměpisu; všichni tři vlastníci vysokoškolského diplomu a za běžných okolností zdvořilí lidé. Asi takto zněl jejich rozhovor:

"Pánové, viděl jsem včera v Otázkách Václava Moravce Martina X. To je tak strašná kurva! Já myslel, že mě trefí šlak, když jsem slyšel ty jeho sprosté lži. A on se ani nezačervená!"

"Já jsem zase dneska slyšel Marii Y. Ona je něco mnohem horšího než to vyžrané prase, které tomu zdejšímu bordelu šéfuje. To není ženská, to je vypočítavá svině, která Martina X jednou odstaví od koryta!"

"Bastardi jsou to," vpadává do řeči třetí, "ti nejzkurvenější bastardi, co tu kdy vládli! A víte, co je nejhorší? Že ti zmetci nahoře to nepochopí, dokud nějaký pošuk neveme kvér do ruky a některou z těch kurev neodstřelí. Až pak ti gauneři pochopí, že jdou proti téměř celému národu, proti celé zemi."

Slyšeli někdy něco takového naši vrcholní politici či novináři z České televize nebo z MF Dnes? Co vlastně pánové Klaus, Nečas nebo Komárek, Steigerwald nebo Páral -- při své slepotě a ideologické zabedněnosti -- vědí o současné České republice?

Jak několikrát upozorňovali politologové, pravicoví politici nevnímají, že se pohybují již daleko za hranicemi legitimity i trpělivosti českých voličů. Až jim to dojde, může být příliš pozdě -- dlouho potlačovaná zlost přerůstající v nenávist může explodovat v revoluci, jež ani náhodou neponese přívlastek "sametová".

Pražský salónní antikomunismus

Pražská státní opera, sobota 24. listopadu 2012. Hudebník Daniel Landa podezřelý ze sympatií k nacismu vystupuje v rámci předávání cen Zlatý slavík jako "kouzelník Žito 44" a prohlašuje: "Má to smysl do prdele, dvacet let píšu hudbu a stejně se tady volej komunisti. K čemu to je? Akorát pak pro mě přijdou dva pánové v kožených kabátech. Na to se můžu vysrat."

Publikum, v němž sedí i bývalý režimní zpěvák Karel Gott, souhlasně tleská.

Bylo by to snad jen hloupé a trapné a směšné, kdyby to nevystihovalo odtrženost pražských "elit" od zbytku republiky.

V zemi žijí tisíce lidí, kteří v supermarketech z hladu kradou potraviny. Nemocní důchodci odmítají hospitalizaci ze strachu z tzv. "regulačních" poplatků a z následného nevyhnutelného zadlužení. Kvůli beztrestnému řádění exekutorů -- řádění posvěcenému státem -- přicházejí tisíce lidí až o stovky tisíc korun a o bydlení. Třiadvacet let po pádu komunismu je zde první politický vězeň -- řidič autobusu Roman Smetana, kterého odsoudila manželka vysokého pohlavára ODS za to, že mu na předvolebním plakátě přimaloval tykadla, zatímco trestní stíhání náměstka primátora z TOP 09, který při dopravní nehodě zabil člověka, táž soudkyně zastavila.

Mezitím "vláda rozpočtové zodpovědnosti" zvyšuje dramaticky rozpočtový schodek svým nelegitimním darem katolické církvi ve výši desítek miliard korun. Česká republika -- následkem dosavadní činnosti zlovolné Nečasovy a Kalouskovy vlády -- směřuje pravděpodobně k drtivému vítězství komunistů. Daniel Landa, který svými klipy pomohl k moci předchozí otřesné vládě ODS, straší návratem komunistů. Pražská smetánka je spokojena.

Obžaloba tohoto státu: Je zkorumpovaný, klientelistický a mafiánský, ergo asociální, nehumánní a nefunkční

Veškerým dosavadním popisem argumentace a jednání současných pravicových bolševiků jsme -- podobně jako v již zmíněném textu Naši pravicoví bolševici: Být u moci -- pouze dokumentovali, že lžou, manipulují a rozsévají nenávist s cílem dostat se formálně demokratickou cestou k ekonomické a politické moci.

Nyní je na čase přistoupit k podrobnější diskusi samotné podstaty věci. Stručný přehled některých kritických rysů současné České republiky nám umožní, abychom si zřetelně uvědomili, že pravicoví politici, kteří již šest let stojí v čele země, jsou jen nejviditelnější součástí široké mafiánské struktury, která systematicky rozkrádá stát, čímž jej přivádí ke kolapsu.

Kolaps státu a jeho nejzákladnějších funkcí je nevyhnutelným následkem vládnutí české "pravice" s "kmotry" v zádech; a zároveň předpokladem pro jejich další kořistnickou existenci: Tam, kde stát selhává v zajištění zdravotní a sociální péče, nastupuje proces její privatizace. Miliony daňových poplatníků desítky let průběžně financovali chod státu. Když byly jejich peníze s posvěcením pravicových (ale ovšem, i některých levicových) politiků rozkradeny -- dnes jde pravděpodobně již o tisíce miliard korun -- přichází vládnoucí vrstva s tvrzením, že na stát spoléhají jen neschopní a líní; a že na zajištění funkcí typických pro civilizovaný sociální stát evropského typu je nutné si připlatit.

Co nás to stojí: Minimálně 100 miliard Kč ročně

Třebaže se občas objevují i jiné odhady (od 40 do 200 miliard korun za rok), nejčastější uváděná částka citovaná bez skrupulí i pravicovými médii činí 100 miliard korun. To je suma, která každoročně zmizí v kapsách těch, kdo vědí, jakým způsobem nebýt za blbé a líné "socky".

Za šest let vládnutí pravicových koalic jde úhrnem o cca 600 miliard Kč. Kontrolní otázka: O kolik se za tutéž dobu zvýšil deficit státního rozpočtu?

Žebrota a charita jako pravicový protipól levicové solidarity

Topolánkova ODS vsadila před volbami v roce 2006 na závist a sobectví: "Nechci, aby mi stát sebral na daních peníze a rozdával je svéhlavě bez mého souhlasu, raději se sám rozhodnu, komu ze svých peněz přispěji např. na vozík nebo na léčbu onkologického onemocnění," znělo tehdy v mnoha variantách v médiích.

Šlo o promyšlený útok na princip solidarity mladých se starými, zdravých s nemocnými, bohatých s chudými. Výsledkem je faktická žebrota. Po ulicích se pohybují desítky idealisticky smýšlejících mladých studentů a do kasiček sbírají drobné: Na léčbu nemocných rakovinou, na provoz hospiců, na slepecké psy, na koupi vozíčků.

Pořádají se dobročinné koncerty, na nichž se účinkující vzdávají svých honorářů. S velkou slávou se pak posbírá několik set tisíc korun, jindy dokonce deset nebo patnáct milionů. Kontrolní otázka: Kolik milionů se ztratilo v případě financování datových schránek, IZIP nebo Opencard?

Lichva a státem posvěcená exekutorská zločinnost

K tématu bylo na Britských listech napsáno tolik, že není třeba se mu obsáhleji věnovat. Připomeňme jen, že kvůli lichvě, kterou český stát nepotírá, se množství lidí s nedostatečnou "finanční gramotností" ocitá nenávratně na pokraji sociálního vyloučení. Kvůli lichvě rostou v ČR romská ghetta, z nichž není úniku; což jen prohlubuje protiromský rasismus, který je mj. živen cíleně šířenou -- ač neopodstatněnou -- představou, že Romové jsou hlavními příjemci sociálních dávek.

Exekutoři jsou v České republice začasté soukromí podnikatelé, kteří ovšem požívají ochrany úřední osoby, což jim umožňuje beztrestně řádit, zabavovat cizí majetky a přivádět bezbranné a nevinné lidi do neřešitelných životních krizí.

Výmysl bývalého ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila z ODS, který v novém občanském zákoníku zavedl platnost smluv uzavřených ústně, lichvářským a exekutorských hyenám jen dále nahrává a nutně vede k otázce, proč se vlastně Pospíšilova strana označuje jako strana "občanská" a "demokratická". Od 1. ledna 2014 už si nikdo nebude moci být jist.

Příklad: Na pozadí popsaných mafiánských praktik vypadá absurdně předvolební agitace vysokoškolského profesora, který za TOP 09 kandidoval s heslem ZODPOVĚDNÍ ŽIJÍ BEZ DLUHŮ. Kontrolní otázka: O kolik se zvýšil deficit státního rozpočtu za dobu, kdy je ministrem financí ČR Miroslav Kalousek z TOP 09?

Bezdomovectví: Život bez naděje

Na předchozí kapitolu nelze než navázat tichou vzpomínkou na ty, kdo trpěli nebo ještě trpí životem v bezdomovectví. Nemáme na mysli mladé lidi, kteří si takový způsob života dobrovolně zvolili a kolemjdoucí obtěžují svými psy a dotazem "Kámo, nemáš ňáký drobáky?". Zastánci šíleného běsnění exekutorů ignorují případy, kdy se stovky lidí dostaly do finanční nouze; kdy onemocněli, nezvládli alkoholismus, přišli o blízké nebo o bydlení. Ve společnosti hlásající sobectví, sebestřednost a nenávist vůči starým, nemocným a slabým nejsou schopni sami sebe ochránit a ocitají se na ulici. Jak upozornil právě před rokem a nejnověji letos v říjnu sociolog Jan Keller, zvláště na Ostravsku přibývá lidí, kteří se stávají bezdomovci přes to, že nepijí, neberou drogy a celý život pracovali.

Příklad: Jmenoval se Smahel. Věk něco mezi 45 a 55 lety. Hubený, s dlouhým šedivým vousem, s šedivým zákalem na obou očích. Šoural se obvykle krokem po olomoucké ulici 1. máje, v úseku mezi Okresní knihovnou a bývalou prodejnou Oděvů Prostějov. Podle některých autista. Poslouchal obvykle rádio, do něhož zároveň mluvil jako do mikrofonu: "Sedmnáct nula nula, Smahel nepotvrdil... Osmnáct třicet, doposud nepotvrzeno...".

Žil z drobných, kterými ho obdarovávali chodci, s nimiž někdy diskutoval o umění. Občas od někoho dostal košili, tepláky, bundu. V noci přespával ve výklencích obchodů, jejichž majitelům to ale vadilo. Objevily se mříže, takže pan Smahel stále častěji i v noci korzoval, přičemž míjel dopravní značky a sloupy veřejného osvětlení, na nichž se postupně objevovaly samolepky s nápisy "Svobodu pro Romana Smetanu", "STOP vládě" a "Církevní restituce = dar ČR Katolické církvi".

V neděli nejspíš potkával věřící, kteří mířili na mši do Katedrály Sv. Václava. Snad občas potkal i arcibiskupa Graubnera, který se -- kdo ví -- možná pomodlil za jeho život věčný.

Na konci září pan Smahel zemřel. Nepřežil útok tří mladíků (jeden z mnoha, jichž je Olomouc letos svědkem), kteří jej surově zmlátili asi dva týdny před tím.

Hazard a zlovolné rozhodování Ministerstva financí

V brilantním -- avšak nesmírně znepokojivém -- textu z 31. května 2012 popisuje Aleš Bluma z Literárních novin, jakým způsobem Ministerstvo financí opakovaně porušovalo loterijní zákon, když povolovalo provoz heren na dobu mnohem delší, než zákonem stanovenou (v extrému až na 400 let nebo na dobu neurčitou); a jak obdobně mnohonásobně překračovalo limity výher. Blumův článek je plný mnoha dalších otřesných podrobností; pro účely našeho textu citujme jen několik vět:

Obdobně jako v případě fiskální politiky, ani zde se nemůžeme vyhnout podezření, že Miroslav Kalousek jedná úmyslně proti zájmům státu a jeho obyvatel. Budeme se ptát, proč?

Životní prostředí

Snad nikde není paralela mezi komunistickým režimem na sklonku 80. let minulého století a kapitalistickým režimem dnes tak do očí bijící, jako v případě životního prostředí.

Když v roce 1989 vyšli lidé s cinkáním klíčů do ulic, jedním z důvodů jejich protestu proti režimu byla nespokojenost se znečištěním ovzduší zapříčiněným těžkým průmyslem. Kvůli němu museli obyvatelé severních Čech nosit ochranné roušky.

O třiadvacet let později patří severní Morava a Slezsko k regionům s nejznečištěnějším ovzduším v Evropě -- koncentrace polétavého prachu tam až 10x překračují normu -- a děti chodí do školy opět s respirátory.

Nedosti na tom, že děti ve Věřňovicích, Karviné nebo v ostravských částech Radvanice a Bartovice trpí dýchacími potížemi, alergiemi a astmatem -- jako by si za to ony a jejich rodiče sami mohli, jsou za časté návštěvy lékaře trestáni poplatky, které zavedla Topolánkova asociální vláda a kterým se říká -- jak jinak v Absurdistánu -- poplatky "regulační" .

Vzdělávání a školství

Na českém školství se negativně podepsaly prakticky všechny polistopadové vlády, ať vedené ČSSD nebo ODS; zdá se však, že bolševický způsob vládnutí a manipulace praktikovaný Topolánkovou a Nečasovou vládou teprve přinese své zvláště trpké ovoce.

Mezi typickými rysy Německa, jež mu zajišťují úspěch i v době krize, byly nedávno jmenovány mj. důraz na tradiční dovednosti (např. na výrobu hodinek), průmyslové a podnikové klastry, důraz na vzdělávání teoretické i praktické, geografická poloha a tzv. mentální internacionalizace (schopnost ovládat jazyk zákazníka, dochvilnost a -- ku podivu -- i pohostinnost).

Všechny právě uvedené rysy byly pro Československo typické nebo krátce po 17. listopadu typické být mohly. Namísto o jejich rozvíjení se však politická reprezentace ovládající Českou republiku zasadila o jejich praktickou likvidaci. Spolupráce podniků byla nahrazena jejich rozdrobením, kdy si jednotlivé jednotky původně celistvého podniku začaly navzájem vystavovat faktury. Tradiční trhy -- země bývalého SSSR a arabské země -- byly opuštěny. Znalost ruštiny jako "jazyka okupantů" upadla, zájem o arabštinu coby "jazyka islamistů a teroristů" se vytratil, anglický jazyk se doposud vyučuje nedostatečně a špatně. V atmosféře preferující individuální úspěch a sobectví téměř vymizela pohostinnost.

Zcela katastrofální je pak úpadek technické a přírodovědné vzdělanosti, který nejlépe vystihuje odpor k matematice a její výuce. Důraz na výuku jen toho, co je "užitečné" a "použitelné v praxi" vychovává z naší mládeže polovzdělané fachidioty, kteří kvůli tomu, že byli "ochráněni" před "přetěžováním" a nadbytečným "biflováním" nebudou schopni obstát v konkurenci se svými vietnamskými, čínskými, nebo právě německými vrstevníky.

Prosazují-li všechny parlamentní strany vybudování nové elektrárny v Temelíně (což je faktický význam onoho eufemismu "dostavba"), a to bez ohledu na skutečnost, že jeho produkce se v současnosti prakticky všechna vyváží za hranice, pak bude jistě zajímavé, odkud budou pocházet dělníci pracující na její stavbě. Ti čeští, kteří obor ovládali, totiž právě odcházejí do důchodu.

Debilizaci vzdělávání lze ilustrovat právě na příkladu matematiky: Aby předmět děti "více bavil", přichází se s takovými novinkami, kdy čísla jsou nahrazována zvířátky; na stránkách Britských listů to byl Miloš Kaláb, kdo popsal, jaké následky takováto "popularizace" má v Kanadě. V zájmu "zábavnosti" je u dětí v raném dětství potlačována schopnost imaginace

Ve vztahu k politickému dění posledních let je nesporně zajímavý článek, který vyšel v říjnu tohoto roku: Děti zvlčily, chybějí jim i hygienické návyky, hořekují učitelé, uvádí jeho nadpis. Nepřehlédnutelná je zde tato koincidence: Děti, které neumějí držet příbor a nemají základní sociální návyky, děti, na které rodiče nemají čas, to jsou přece děti, které se narodily a začaly být vychovávány v době, kdy se k moci dostala Topolánkova ODS se svým důrazem na sobectví, absolutní finanční soběstačnost, individuální úspěch, nezávislost na státu a společnosti. Zdá se -- a jen čas ukáže -- zda je to skutečně jen zdání -- že standard nastolený pravicovými politiky má značný ochromující dopad na všechny vrstvy společnosti.

Topolánkovský obyčej popírat v případě potřeby i vlastní noc mezi očima pak ovlivňuje diskusi o jiné aktuální záležitosti, kterou je snaha omezit financování vědy, výzkumu a vysokoškolského vzdělávání státem a úsilí o jeho nahrazení soukromými zdroji. Co přesně máme na mysli?

Všichni dobře vědí, že kde se zavedlo školné, tam se již jen zvyšovalo. Pravicoví zastánci školného to popírají. Všichni dobře vědí, že školné zvýší finanční náročnost VŠ studia a sociálně slabším ztíží přístup k němu. Pravicoví zastánci školného tvrdí opak. Všichni vědí, že studenti v případě zavedení školného budou hledat nejsnazší cestu k získání diplomu. Zastánci školného tvrdí, že se budou pídit po kvalitě. Věcná a racionální diskuse je za těchto okolností nemožná.

Kapitola věnovaná školství by si ještě zasloužila komentář k miliardám korun, jež mohly dorazit -- ale nejspíš nedorazí -- z Evropské unie. Stopy však v tomto případě opět vedou... na Ministerstvo financí. Čtenáře jistě nepřekvapí, že více se touto záležitostí zabývat nebudeme.

Zemědělství a výživa

Dramaticky se zhoršující situace v českém zemědělství představuje neprávem opomíjené téma; na stránkách Britských listů se mu asi nejsoustavněji věnuje Petr Tuček, který letos s několika spolupracovníky vydal knihu České zemědělství očima těch, kteří u toho byli. Na vydání této knihy, kritické ke stavu zemědělství v posledních dvaceti letech, se podílelo i Národní zemědělské muzeum, což se stalo se to jedním z důvodů pro odvolání jeho ředitele Zdeňka Nováka.

Stručně lze problematiku shrnout takto: V době, kdy např. Saúdská Arábie nakupuje zemědělskou půdu v Pákistánu, v České republice je půda bezohledně likvidována tzv. výstavbou "na zelené louce". Exploatační způsob hospodaření vynucený potřebou co nejvyššího a co nejrychlejšího zisku způsobuje, že úrodné černozemě nenávratně mizí. V době, kdy dochází k dlouhodobým extrémním výkyvům počasí, půda vysychá, není schopna zadržovat přívalové srážky, eroduje.

Soběstačnost České republiky v zemědělské produkci je minulostí. Občané České republiky jsou odkázáni na potraviny ze zahraničí, jejichž cena v případě stále častějších celosvětových problémů (požáry, sucha, záplavy a na ně navazující neúroda pšenice či kukuřice) roste.

Zahraniční potraviny jsou pak mnohdy výrazně méně kvalitní, než ty domácí. České spotřebitele nicméně k nákupu nekvalitních -- protože levnějších -- potravin nutí i zvýšení DPH prosazené již několikrát zmíněným Miroslavem Kalouskem.

Kauza methanol a další "selhání" státu

Podrobnosti jsou všem dobře známy, tedy jen stručně: Současná pravicová koalice má na kontě množství kauz, z nichž některé by v civilizované demokratické zemi postačovaly k odstoupení celé vlády. S krytím českými pravičáckými novináři ji k tomu ovšem nikdo nenutí.

Nefunkční registr vozidel zkomplikoval život mnoha občanům ČR a policii znemožňuje vybrat pokuty za rychlou jízdu. Ministr Dobeš je i nadále ministrem.

Ministr Drábek, který v minulosti prokazatelně lhal, sice již ministrem není, jeho nástupkyně však nadále sKartu výhodnou především pro Českou spořitelnu, obhajuje a bez ospravedlnění v zákoně ji vnucuje lidem pod pohrůžkou pozastavení výplaty sociálních dávek.

Mohli bychom velmi dlouho pokračovat ve výčtu nepravostí, jež má na svědomí současná pravicová vláda, ale smysl má pozastavit se jen u kauzy Methanol.

Na otravu tímto jedovatým alkoholem zemřelo několik desítek lidí. Víme, že kdyby byly v maloobchodě zavedeny registrační pokladny, prodej nelegálních lihovin a následná otrava by byly prakticky vyloučeny. Pokud zavedeny nejsou -- a s vědomím, že "v chlastu" se točí miliardy -- musíme se opět tázat: Proč asi je pravicoví politici vytrvale odmítají?

Dne 17. září 2012 prohlásil předseda VV Radek John:

Tažme se znovu: Kde jsou čeští novináři? Proč se Johnovou šokující výpovědí nikdo nezabývá?

Z výroku Radka Johna vyplývá, že stát, který převzal kontrolu nad výrobou a prodejem alkoholických nápojů mimo jiné tím, že distribuoval kolky, umožnoval, aby se kolky bez kontroly používaly pro distribuci čehokoli, včetně smrtelně jedovatého methanolu. Stát, Ministerstvo financí a jmenovitě jeho šéf Miroslav Kalousek je tedy jednoznačně zodpovědný za smrt a poškození zdraví těch, kdo methanol požili.

Proč o tom nikdo nemluví a nepíše? Proč už dávno není ministr financí trestně stíhán nebo alespoň odvolán z vlády? Proč se nikdo nezabývá tím, jak stát za své -- zdá se, že cílené -- "selhání" odškodní oběti a pozůstalé?

Shrnuto: Současný český stát je neschopen chránit své občany. Současný český stát nefunguje. Současný český stát ohrožuje životy a zdraví svých vlastních obyvatel.

Velké zlodějské finále: Penzijní reforma, likvidace bezplatného solidárního zdravotnictví, církevní "restituce"

Mají-li rodiče vysokoškolského studenta podezření, že jejich syn se jimi nechává živit, aniž by se řádně věnoval studentu, požádají jej, aby jim ukázal index, který by prokázal, že jejich podezření je liché. Jejich povinností není dokládat oprávněnost jejich podezření, je povinností studentovou, který se nechává živit, aby doložil opak.

Analogicky my, daňoví poplatníci, kteří živíme poslance a ministry, nejsme povinni dokládat oprávněnost našeho podezření, že penzijní reforma a církevní "restituce" byly schválně prosazeny narychlo, v noci, hlasem poslance odsouzeného za korupci, přes námitky mnoha odborníků a proti vůli většiny občanů České republiky právě proto, aby umožnily jednu z posledních privatizačních loupeží v této zemi.

Jsme oprávněni vznášet požadavek, aby ministři a vládní poslanci vydali počet ze svého konání; jsme oprávněni žádat od nich, aby nás racionálními argumenty v otevřené demokratické diskusi přesvědčili, že nekonají, z čeho je obmýšlíme.

Pro tuto chvíli však musíme vyjádřit přesvědčení, že ministři a poslanci vládní koalice jsou těžce zkorumpovaní a že v zájmu svém a v zájmu spřátelených mafiánských struktur hrubě škodí této zemi a jejím občanům.

Dále je nutno vyjádřit absolutní nesouhlas s likvidací na solidaritě založeného, Ústavou zaručeného, bezplatného lékařství. Je nutno protestovat se vší vehemencí proti tomu, že v jakémsi "vyšším" ekonomickém zájmu se plánuje likvidace nemocničních lůžek a celých nemocnic a omezení zdravotní péče. Musíme odmítnout novinky spočívající v tom, že české zdravotnictví bude "z úsporných důvodů" rozlišovat nadstandard a standard, který se užívá v rozvojových zemích.

Je-li dostatek peněz na to, aby Česká republika financovala výjezdy českých vojáků do Afghánistánu -- kde jsou naši vojáci tak jako tak považováni za nezvané okupanty -- pak je nemožné, aby nebyl dostatek peněz pro naše nemocné, nezaměstnané a důchodce.

Stát, který není schopen nebo nechce pečovat o své nejslabší a nejbezbrannější občany; stát, který šetří na nemocných; stát, který na lidi nikoli nezaměstnané, nýbrž nezaměstnatelné, uvaluje nucené práce; stát, který není v současných podmínkách uprostřed Evropy schopen zajistit důstojné stáří; stát, který není s to ochránit své občany před řáděním exekutorských loupežníků, takový stát si nezaslouží existovat. Není to totiž stát, ale jen prázdná skořápka, která zajišťuje výběr daní od většiny obyvatelstva, aby se úzká vrstva příslovečných horních deseti tisíc mohla i nadále věnovat svému rozežranému bytí v nakradeném nadbytku a mezinárodně-politickým militaristickým ambicím.

Závěrem

Předložený text dokumentoval, že bez ohledu na to, zda jde o bývalé komunistické nebo o současné pravicové politiky, vykazuje způsob jejich myšlení, argumentace a jednání shodné rysy, jež nás opravňují k tomu, abychom je označovali za myšlení, argumentaci a jednání bolševické.

Aktuální dění v České republice ukazuje podle autora, že česká vláda je zkorumpována a jedná v zájmu spřátelených mafiánských struktur. V důsledku tak vláda Petra Nečase ohrožuje životy a zdraví obyvatel ČR a způsobuje nefunkčnost státu, přístup jehož administrativy k vlastním občanům je nehumánní a asociální.

Autor si nekladl za cíl odpovědět na otázku, jakým způsobem dosáhnout nápravy výše popsaných poměrů. Konstatuje však, že další působení současné pravicové koalice vyústí pravděpodobně v situaci, kdy podstata státu a jeho funkce bude ohlodána na kost.

Přestože byl ostře kritický vůči pravicovým politikům, není autor přesvědčen o tom, že zárukou zlepšení poměrů, nebo napravení špatností způsobených Nečasovou vládou, jsou nutně levicoví politici. Naopak, obává se, že -- byť s "lidskou tváří" -- mohou v budoucnu český stát ohlodat na kost i bolševici sociálně demokratičtí.