Antisemitismus, antiizraelismus a nakonec ještě antinetanjahuismus

11. 4. 2012 / Jiří Kalát

Izrael je židovský stát, či alespoň sám sebe tak označuje, a jeho představitelé se západní společnosti snaží přesvědčit, že jakákoliv výtka vůči němu je kritikou mezinárodního židovstva. Tedy antisemitismem. Zaměňují tak nenávist ke všem židům s nesouhlasem s izraelskou vnitřní i zahraniční politikou, tedy s antiizraelismem. Mnoho intelektuálů si tak vysloužilo přízvisko antisemita či "krásně" znějící sebenenávistný Žid. V poslední době se ještě přidává pod antisemitismus i kritika premiéra Benjamina Netanjahua (antinetanjahuismus). Což je jen další krok do hloubky izraelské cenzury. Za chvíli bude antisemita i ten, kdo si dovolí kritizovat kvalitu falafelu v jeruzalémských restauracích.

Izraelští politici tak zasílají jasný vzkaz: "Buď držte hubu a krok, nebo se jinak do Izraele nepodíváte." Tedy v lepším případě. V tom horším by se autor místo ve svém domě třeba v Argentině nebo při jízdě vlakem po Ukrajině mohl pobudit i ve výslechových celách izraelské tajné služby.

Moderátor České televize Jakub Železný v pondělních zprávách národu oznámil: "Podle průzkumů je skoro čtvrtina Němců protižidovsky zaměřená," což samozřejmě redakce nezapomněla podbarvit několika záběry z druhé světové války. Hold jednou nacisti, pořád nacisti. Jenže je německá společnost zacílena protižidovsky nebo protiizraelsky? Co má společného holocaust s básní, jenž je zaměřena proti pokrytectví západních států a jednomu "tlučhubovi"? Proč se v reportáži o politice 21. století objevují potomci (ještě, že ne prapotomci) přeživších holocaustu spolu s židovskými hvězdami? Proč se tam řešili Židé a nacistický antisemitismus, zatímco se nezkoumal izraelský jaderný arsenál?

Izrael je kritizován představiteli různých stran i států, Palestinci, Araby, Američany, Evropany i samotnými Izraelci a Židy. Jsou to všichni antisemité? Samozřejmě, že ne. Jenže kritika vlády se v Izraeli nenosí. Netanjahu je pro mnohé neomylným vůdcem, jenž má zemi dovést ke světlým zítřkům (tedy jak pro koho) a zajistit tak příjemný život všem jeho příznivcům. Bohužel jenom jim. Jakákoliv kritika je hnusným antisemitismem, nejlépe spojeným s nějakým tím terorismem, i když jenom slovním.

Grass si dovolil upozornit na všeobecně známou věc. Izrael je jadernou velmocí a to již řadu let. "Atomovky? Ty jsou támhle kousek v poušti," ukázal mi jeden řidič během stopování ve Svaté zemi. To, že židovský stát podobné zbraně vlastní, je veřejným tajemstvím, přestože oficiálně to vláda stále popírá. Stejně tak nepodepsala smlouvu o nešíření jaderných zbraní a nepodléhá kontrole jakékoliv mezinárodní organizace.

Mnozí západní komentátoři a politici si berou do úst téměř neustále íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda i jeho veřejné projevy. Obviňuje je někdo z rasismu či islamofobie? Nikoliv. Já se ptám proč? Írán je muslimský stát, stejně jako Izrael židovský. Ahmadínežád zastupuje všechny muslimy ve své zemi, stejně jako Netanjahu Židy v té své. Tedy v čem je ten podstatný rozdíl? Hold Írán je "zlý", kdežto Izrael "dobrý". Jak se u nás říkalo za komunismu: "Všichni jsem si rovni, jen někteří jsou si rovnější."

Günter Grass nyní tedy nesmí do Izraele a rozhodně není sám. Čím se tedy přesně provinil? Snažil se být dobrým přítelem státu, jenž ztrácí podporu všude kudy jeho politikové chodí (tedy vyjma České republiky a několika mála dalších), a pomoci jeho obyvatelům vyhnou se válce, jenž by mohla přinést smrt desetitisícům. Jenže zdá se, v Izraeli není zrovna "in". Buď jsi s námi (mnohdy se vyžaduje až fanatická věrnost, cokoliv méně je zrada, čehož jsou důkazem i občasné útoky proti Baracku Obamovi), anebo proti nám. Jiná cesta není. Kompromis se nenosí.

Güntere Grassi, další novodobí "antisemité", sebenenávistní židé a jiní kritičtí přátelé Izraele prostě a jednoduše: Mlčte! Nechte Benjamina Netanjahua a jeho pochopy vtáhnout Izrael do další války se svými sousedy. Nechte ho bombardovat jaderné elektrárny a provozy, zamořit tak široké oblasti radioaktivitou a zabíjet nevinné. Jen ho nechte. Možná až budou izraelští vojáci a vojačky umírat po tisících, Tel Aviv a Haifa se svíjet v plamenech a židovští obyvatelé jeho státu v panice utíkat před dalším holocaustem, mu dojde, že opravdoví přátelé neříkají jen to co se líbí jeho uším, ale především to, co je nejlepší pro stát Izrael. Jenže kolik lidí musí zaplatit cenu nejvyšší, než to tomu "tlučhubovi" dojde?