Ale teď už úplně vážně: Já jsem také sledoval onen mediální humbuk, bylo to snad až znásilňování veřejného mínění! Skutečně hrůza. Napřed se -- a to je v této zemi dávnou tradicí -- k Havlovu úmrtí vyslovovali lidé, kteří s ním za jeho života nic do činění neměli anebo se k němu v minulém režimu stavěli i zády. Pak teprve s odstupem hodin následovala skupinka z těch, kteří mu byli opravdu blízcí a zůstávají ještě naživu. Já jsem nikdy žádným Havlovým kamarádem nebyl, spíš v osmdesátých letech po určitý čas a jenom do určité míry jeho sympatizantem. A to až do doby, než mě jako člověk a poté i v roli prezidenta, zklamal. Pozůstatkem toho tehdejšího několikaletého vzájemného kontaktu zůstávají mnou tři knižně vydané jeho divadelní hry. Tím myslím v mém nakladatelství Obrys/Kontur-PmD. Byly to Largo desolato, Pokoušení a Asanace. Všechny mezi lety 1985 až 1988.

Nepochybuji, že i v těch dobách, o kterých teď mluvím, existovali zrovna jako dnes jedinci, jimž pohřby státníků neříkaly nic, prostě k těm událostem byli lhostejní. Dát veřejně najevo svou lhostejnost, nebo dokonce snad -- nedej bože -- jakési opovržení, za takové jednání hrozily tvrdé postihy. V současné české demokracii, jíž se zdejší režim zaklíná, tomu ovšem není o moc jinak. Trestá se tu pro změnu tím, že se zruší internetové stránky seskupení, která odmítají za Havla tesknit, smažou se negativní postoje jednotlivců na webu a veškerá ostatní masová média unisono veřejnosti lživě vnucují, že "národ" stojí pevně sevřen jako jeden muž za Havlovou rakví. Ve skutečnosti nejde ovšem o nic jiného, než o výraz pověstného českého sklonu k manipulacím. Toho sklonu, který též zabraňuje vyváženému pohledu na vlastní současnost, neřku-li potom na dějiny. Dovedu si představit, že by Havel ze svého teatrálního pohřbu, kdyby to šlo, načerpal téma na novou absurdní divadelní hru. Ta by se možná mohla nazývat Truchlení anebo Pohřbívání.

Někdy na rozhraní let 1979-80 mě Jiří Pelikán, s jehož Čs. socialistickou opozicí jsem volně spolupracoval, upozornil na existenci Dokumentačního střediska v Hannoveru. Vysvětlil mi, že tam historik Vilém Prečan soustřeďuje veškerou domácí samizdatovou produkci, která se do Německa pašuje přes hranice z ČSSR. A požádal mě přitom, jestli bych tyhle věci nepřebíral v mnichovském bytě dalšího historika Karla Kaplana. Slíbil jsem to příteli Pelikánovi a od té doby vypravoval za pomoci jednoho svého spolupracovníka na Prečanovu hannoverskou adresu desítky balíků. Odvážel jsem je ve svém autě a platil za ně poštovné ze svého. Trvalo to tak po určitý čas, ale mělo to pro mě i jednu přednost: S Prečanovým souhlasem jsem si mohl ze samizdatových svazků vybírat, co mi bylo libo.

Takhle v mém nakladatelství začala vycházet tiskem básnická díla, jako třeba Seifertův Deštník z Piccadilly, nebo Šiktancův Český orloj... O povolení k tisku a honorářové záležitosti se staral zčásti Prečan, ale hlavně profesor František Janouch, šéf Nadace Charty 77 ve Stockholmu, který spoustu těch knižních titulů i finančně dotoval. V exilových knihách mnohých samizdatových autorů, kteří přece jenom nebyli tak odvážní, jak se tvářili po převratu, se používalo formulky "vychází bez vědomí autora", čímž se mělo předejít jejich postihu. Během doby mne někteří autoři oslovovali už také přímo -- kupříkladu Jaromír Hořec, nebo Jaromír Šavrda -- a těm jsem pak vyplácel honoráře prostřednictvím firmy Alimex, která zařizovala, že peníze, tedy tuzexové poukázky, jim docházely poštou rovnou do domu. Podrobnosti o mé spolupráci s Janouchem si může zainteresovaný čtenář vyhledat v publikaci Václav Havel, František Janouch: Korespondence 1978-2001. (Vydalo nakladatelství Akropolis, Praha 2007 -- pozn. aut.).

S návrhem, abych vydal hru Václava Havla, přišel Vilém Prečan. To už jsme si spolu více méně pravidelně telefonovali, vyměňovali poštu. Zhruba na podzim 1984 mi nabídl Havlovo Largo desolato s tím, že "panu Václavovi" se moje knižní produkce velmi zamlouvá, především také kvůli tomu, že v ní texty vycházejí bezchybně a knihy v ní mají profesionální úpravu. -- No, a mně se zase naopak zamlouval manuskript Larga, proto jsem jej k vydání bez dlouhých cavyků přijal. Netušil jsem tenkrát ještě, že Havel tu hru už předtím nabízel Josefu Škvoreckému, který mi později k tomu rádoby bezelstně napsal: "Díky, Dane, že jsi tu Havlovu věc vzal na sebe. My už jsme doteď vydali Havlovy hry z let 1970-1976 a také jeho Dopisy Olze, takže máme docela přehavlováno."

Předhazuješ mně, že ke hře nedodávám víc, než "líbila se mi". Tak já to tady poněkud rozvedu: Ke čtení divadelních her jsem měl totiž kladný vztah už od nejútlejšího mládí. Asi tak zhruba od deseti let. Nejenže jsem vlastnil třeba souborné vydání her Voskovce a Wericha, ale bylo mi dáno přelouskat i nejrůznější další hry, klasické i moderní, neboť jsme v Praze bydleli v sousedství nakladatelství hudebnin a divadelních libret, odkud mi dávali zdarma ode všeho, co jsem -- jak se říká -- unesl. Miloval jsem tohle čtení, jitřilo až neskutečně mou fantazii, mnohé kusy jsem si v duchu často i inscenoval. Vilém Prečan pochopitelně nemohl tušit, že se svým nápadem padl na člověka, který má k divadelnictví takový přístup.

Zatímco Tigridovi tenkrát jeho pirátský kousek, kterým mně coby vydavateli hry uškodil, prošel zcela hladce, na mne se obrátil jistý pan Klaus Juncker, který byl Havlovým literárním agentem v nakladatelství Rowohlt Verlag v Hamburku. Nějak se nemohl smířit s tím, že Largo desolato vydávám a dodnes mám pocit, že ze mne chtěl vytřískat nějaké peníze. Vyjednával jsem s ním dost ostře, spor ale nakonec vyřešili Havel s Prečanem. A když pak knižní Largo bylo venku, obdržel jsem slova díkůvzdání nejen od Havla, ale i od Junckera, jenž přiznával, že v jeho německém nakladatelství by se hře v tištěné podobě nemohla věnovat taková péče. Z toho pak nějak automaticky vyplynulo, že jsem byl požádán i o vydání dalších her. Bylo to Pokoušení a poněkud již slabší Asanace.

To, čeho jsem byl pak u Havlů svědkem, mě docela zviklalo: Nepředstavitelná mačkanice lidí, asi "revolucionářů", mezi nimi spousta zahraničních novinářů a všude kolem mraky cigaretového dýmu, lahví a sklenic tvrdého alkoholu. Po skříních, na gauči poházené celé štůčky bankovek v nejrůznějších měnách. Když jsem v té tlačenici paní Olgu konečně našel, řekla mi, že Václav mezitím odešel do Špalíčku. Vrátil jsem se tedy zpět a potkal se s ním na těch schodech, jak jsem říkal, protože už zas někam odcházel. Havel byl očividně vystresovaný, a když jsem mu předával pár výtisků nejnovějšího čísla Obrysu, exilového časopisu, který jsem tehdy vydával, ušklíbl se nad svou fotografií na obálce, která se mu očividně nezamlouvala. Na to mě přímo vyzval, abych se nějak rychle rozhodl, co chci po svém návratu dělat, protože prý na tom všem, co se událo, mám spoustu zásluh. Odpověděl jsem vyhýbavě, to také proto, že jsem ještě žádný návrat neplánoval a rozloučili jsme se s přáním do Nového roku.

Druhé naše setkání následovalo hned za pouhých několik dnů. To Havel už coby čerstvě zvolený prezident ČSSR, na jejíž socialistickou ústavu přísahal, odletěl se svým doprovodem na první zahraniční návštěvu. K údivu mnoha československých občanů to bylo však do Německa a hlavně před tím, než by byl navštívil Bratislavu. Napřed vedla jeho cesta do Bonnu a odtud do Mnichova, kam ho následovala opět celá německá vládní garnitura včetně tehdejšího kancléře Kohla a prezidenta von Weizsäckera. Byl jsem na ten mnichovský slavnostní akt přizván a zažil při něm další velký šok, tentokrát z bezbřehého politického diletantismu nejenom ovšem Havla, ale doslova všech jeho přítomných druhů: Čalfy, Dienstbiera, Kocába, Vondry, ale i Uhla a také ostatních, na jejichž jména si už nevzpomínám. Ve srovnání s německými politickými profesionály se mi tam jevili jako smečka nějakých vinárenských flamendrů. Sympatická mi byla jen spisovatelka Eda Kriseová, která zastávala úlohu jakési Havlovy našeptávačky a podstrkovačky taháků, aby vůbec věděl, co má přítomným novinářům odpovídat.

Během následného slavnostního přípitku mě pak Václav Havel rozjařeně oslovil "jé, můj pan nakladatel je tu taky" a zajímal se opětně o to, čemu se chci do budoucna věnovat, když už nebude zapotřebí vydávat exilovou literaturu. Vzápětí mi navrhl, abych, až budu v Praze, neprodleně zašel na Hrad za výtvarníkem Joskou Skalníkem, jeho tehdejším důvěrníkem a poradil se s ním o podrobnostech. Dal jsem se v ten podvečer pak ještě do krátkého hovoru s Jiřím Dienstbierem. Vzal jsem ho za loket a odvedl k velikému oknu vyšňořeného sálu. Venku na chodníku postávala dost hlučná skupina slovenských separatistů, oddělená ulicí od davu nadšených československých krajanů, provolávajících Havlovi slávu. Ti Slováci měli na transparentech hesla, požadující rozdělení státu. Dienstbier je pár vteřin pozoroval a pak se ke mně obrátil a řekl: "Jen přes naše mrtvoly, jinak ne." A já už jenom špitnul: "Bude průser, Havel měl přece jenom jet v první řadě na Slovensko."

Ve stejnou dobu jako já na Hrad také pravidelně docházel Pavel Tigrid. Míjeli jsme se spolu občas na chodbách a ke všemu ještě bydleli ve stejném hotelu. Ten hotel se jmenoval Budovatel, dnes je z toho, myslím, nějaká herna s nočním pajzlem, což považuju pro dnešek za příznačné. Tam jsme na sebe s Tigridem naráželi navíc ještě ve výtahu, ale i u snídaně. Vídávali jsme se v tom krátkém čase tolikrát, jako nikdy předtím během mých dvaceti exilových let.

Než dojdu k svému poslednímu setkání s Václavem Havlem, chtěl bych ještě, než na to zapomenu, připojit několik postřehů z té pražské předpremiéry. Něco k té atmosféře, která tenkrát v tom divadle panovala...

Pohoštění na ambasádě bylo už v plném proudu, když se znenadání v hale objevila nejméně dvacetičlenná skupina sudeťáků, poskládaná z postarších mužů a žen. Obklopili okamžitě prezidenta a jeden přes druhého mu vyjadřovali vděk za to, co pro ně udělal a jistě ještě udělá. Gruša se postavil za Havla a do ucha mu to všechno překládal. Pak nastala ta nejtrapnější fáze, na kterou nezapomenu do konce života: Někteří z těch lidí poklekali na zem a líbali mu ruce! Právě vzniklá samostatná Česká republika v nich asi vzbuzovala naději, že bude něčím jako protektorát Böhmen und Mähren. Otočil jsem se překvapeně k Olze Havlové a vyčetl z jejího pohledu, že jí to nebylo vhod. Mnou to ale otřáslo natolik, že jsem s Havlem a jeho politickými čachry nechtěl mít definitivně už nic společného.

Havla bych přirovnal k jakémusi zpupnému puberťákovi, který rodičům dělá naschvály, protože se k němu nezachovají pokaždé úplně tak, jak by si představoval. Mluvíval sice o pravdě, ale často lhal. Kupříkladu už od začátku v tom, že chtěl být prezidentem jen na přechodné období, ale šlo mu ve skutečnosti pouze o to, aby vyšaltoval Dubčeka. Adoroval lásku, ale sám ve vztahu podváděl, kde jenom mohl. Říkal, že ho restituce nezajímají, ale docílil skrze ně miliardového majetku. A jestliže z jeho úst vyšlo slovo o míru, vzápětí je pokazil souhlasem s "humanitárním bombardováním" Srbů. A podporou Bushových válek. Anebo také podporou dalajlámy, přestože tím škodil obchodování s Čínou. Nemíním tu rozvádět všechno, v čem si protiřečil, snad jenom ještě připomenu jednu lež, kterou o sobě mohl vyvrátit: Neonemocněl totiž v kriminálu. Svůj těžký zápal plic si uhnal počátkem září 1989, když silně opilý, kdesi u Havlíčkova Brodu spadl do hlubokého potoka, v němž málem utonul.

Každopádně -- a to bez jakéhokoli přehánění -- by si měli lidé přečíst Indiánský běh Terezy Boučkové, jinak dcery Pavla Kohouta, který je, ač jde o beletristické zpracování, poměrně věrným záznamem ze života disentu. Kdo je tím indiánem, bez problému čtenář ihned pozná a navíc jsou tu i pikanterie z Havlova bohatého milostného života, kterých jsem se při našem povídání z piety vyhýbal. No, a jako poslední knížku bych doporučil text divadelní hry, tentokrát ale mé vlastní, s názvem Pohroužení, anebo když se u nás režim mění. Tady je Havel pro změnu Princátkem a hra se pokouší sarkastickým humorem postihnout zmatečné zákulisí listopadového převratu 1989.

(Rozhovor se uskutečnil v prosinci 2011)