Co překáží nástupu "prácenosné" fáze páté Kondratěvovy vlny

28. 7. 2011 / Miroslav Tejkl

Po pádu reálného socialismu opanoval společnost systémový konformismus. Přitom státy bývalého reálného socialismu byly ještě "kapitalisticky konformnější" než samotný starý kapitalistický Západ.

Otázka po změně systému se tehdy jevila na jedné straně jako společenské "názorové faux pas", jako společenské tabu a z druhé strany jako utopický radikalismus.

Starý vyspělý kapitalistický svět se navíc tehdy neutápěl v oné atmosféře zničující skepse jako dnes.

Byl naopak po pádu reálného socialismu dokonce schopen zpupných úvah o konci dějin a věčnosti kapitalismu. Před veřejností starého vyspělého kapitalismu se postupně prezentovaly různé "naděje" - naposledy v tzv. novou ekonomiku a jiný technologický rozvoj, naděje v poznání ekonomických zákonitostí, naděje v obratné využívání finanční sféry a finančních trhů ... prostě ještě bylo nebo se jevilo mnoho nadějných cest, jak řešit problémy a dokonce to vypadalo, že - s občasnými výkyvy -- se typickou vlastností této části světa stane alespoň mírný růst a zbytky hospodářského cyklu budou mít charakter jen pouhého "pohupování" na vlnách nepřetržitého vývoje ...

Kapitalismus tehdy zdánlivě opanoval svět a jako ten konec dějin se skutečně po jistý čas jevil ...

To vše mělo také charakter téměř psychologického bloku, hluboko zarostlého v našem vědomí. Vždyť prý přece "každý dobře věděl" (nebo by zřejmě asi vědět měl, pokud neměl být nezodpovědným výstředníkem), že se sluší diskutovat jen o nápravě "zplodin fungování" kapitálového mechanismu - nikoli však o vystřídání dominantní role kapitálu vládou mechanismu jiného.

Po r. 2008 se ovšem už rozsah oněch "zplodin" vyplývajících ze samotného fungování a koloběhu kapitálového mechanismu stal příliš závažným.

Sama odvaha uvažovat o systémové změně by už tolik nechyběla.

Starý vyspělý svět je uvězněn na konci čtvrté Kondratěvovy vlny

Při hledání řešení současných systémových potíží soudobého společenského řádu a při hledání vize, prognózy nebo i strategie případného přechodu od kapitalistického řádu k jeho systémovému nástupci neopírá se současný radikální teoretik výslovně o pojmový aparát ortodoxního marxismu, ale vysvětlení a řešení hledá za pomocí pojmového aparátu systémové teorie chaosu a tzv. Kondratěvových "dlouhých" vln (jedno a druhé ostatně není v nějakém zásadním rozporu).

poznámka autora:

Nikolaj Dmitrijevič Kondratěv byl významný ruský a sovětský eserský (nebolševický revoluční a rolnický) ekonom, ministr v poslední vládě premiéra Kerenského (který dne 2. 9. 1917 bez Ústavodárného shromáždění vyhlásil Rusko za demokratickou republiku - abdikace cara za únorové revoluce 1917 ještě neznamenala formální zánik monarchie).

Kondratěv byl pak i dále významným odborným, vědeckým i administrativním činovníkem za éry NEPu.

A smrt NEPu byla výhledově vzato i rozsudkem smrti nad Kondratěvem.

Kondratěv byl v roce 1930 zatčen, obviněn mimo jiné ze snahy obnovit "rolnickou stranu práce" (u bývalého esera se taková záminka výslovně nabízela) a po osmi letech věznění (kdy ještě dále vědecky pracoval - zamýšlel vytvořit pět dalších knih a v roce 1934 vznikla kniha "Hlavní problémy ekonomické statiky a dynamiky") byl na podzim 1938 uprostřed čistek zastřelen ...

Podle těch, kteří s konceptem tzv. Kondratěvových dlouhých vln pracují, měly dosud v naší civilizaci proběhnout čtyři tyto dlouhé Kondratěvovy vlny.

A každá taková vlna měla být složena z první vzestupné fáze a druhé sestupné.

Ty první, vzestupné fáze každé jednotlivé "dlouhé" vlny Kondratěvova cyklu bývají spojeny s výraznějším zapojováním živé práce do produktivních procesů.

Naopak ty sestupné fáze jsou vůči zapojování práce do produktivních procesů nepříznivé ...

Pokud budeme vycházet z koncepce tzv. Kondratěvových dlouhých vln při popisu soudobé situace, měla by za normálních okolností nyní nastupovat v naší Staré vyspělé části světa první vzestupná fáze Páté Kondratěvovy vlny.

Starý vyspělý svět se ale z hlediska koncepce Kondratěvových vln dosud stále nachází ve Čtvrté Kondratěvově vlně -- a to v případě Starého vyspělého světa bohužel v té druhé, sestupné fázi, která je pro zapojování práce do produktivních procesů nepříznivá. A nyní už skutečně velmi nepříznivá ...

Podle názoru známé české levicové aktivistky a univerzitní ekonomky Ilony Švihlíkové je Starý vyspělý kapitálově saturovaný svět v sestupné fázi čtvrté Kondratěvovy vlny jakýmsi svérázným způsobem uvězněn.

Ta první "prácenosná" vzestupná fáze Páté Kondratěvovy vlny totiž stále nepřichází.

A nepřichází tedy proto ani tolik žádoucí, vydatný robustní proud nových společensky užitečných (i kdyby případně neziskových) pracovních příležitostí, který s prvními fázemi Kondratěvovych vln bývá vždy spojován ...

Nástupu žádoucí, první vzestupné fáze páté Kondratěvovy vlny ve Starém vyspělém světě zřejmě a zjevně brání mocná překážka.

A nástup uvedené fáze páté Kondratěvovy vlny se takto stále oddaluje ...

Svět dějinného optimismu

Přitom existuje blok silnějších, dynamických, sebevědomých rozvojových zemí, kde jsou splňovány požadavky a podmínky pro zvýšenou kapitalistickou dynamiku a expanzi, kde existuje pořádek (čili "zemský mír" jak se říkalo za středověku), a kde je stále ještě skromná a levná -- ale už dostatečně připravená pracovní síla. Tyto silnější, dynamické, sebevědomé rozvojové země se po různých oklikách buď dostávají, nebo se spíš už dávno dostaly na úroveň prudkého a robustního kapitalistického růstu.

Využily k tomu i podporu svého státu (čemuž se kdysi ve stejné situaci ani ty dnešní staré vyspělé země ani v tom "liberálním" XIX. století zdaleka vždy nevyhýbaly) a konkurují Starému vyspělému, kapitálově saturovanému světu nízkými pracovními náklady (a to postupně i na úseku čím dál kvalifikovanějších prací) ...

Světově vládnoucí mechanismus soukromého kapitálového zhodnocování je právě za toto odměňuje a kapitálový mechanismus právě proto v této části světa může svědčit a prospívat -- zvlášť pokud silný "bonapartistický" stát vhodným způsobem pomáhá ...

Kapitál je zde ve svém živlu.

A zabírá v těchto zemích na plný výkon.

Tyto země jsou úspěšné a jejich poměrně skromné rozpočty jsou dostatečně plněny, zadlužení není nutností ...

Právě tyto dynamické rozvojové země jsou psychologicky plněny ekonomickým a sociálně psychologickým elánem, sebedůvěrou, kterou už ve Starém vyspělém světě dávno nenajdeme. Je to naděje a důvěra v to, že " ... i když jsme chudí, bude zítra lépe než včera a pozítří bude lépe než zítra ...".

Říká se tomu dějinný optimismus ...

Svět skepse a nedůvěry v zítřek

Naopak Starý vyspělý svět, který funguje v rámci systémově stejného uspořádání jako tyto dynamické rozvojové země - tedy v rámci uspořádání, kde dominuje soukromé zhodnocování kapitálu - je na tom přesně opačně.

Obecně je zde výrazně vyšší životní úroveň širokých vrstev -- nicméně obyvatelstvo, společnost a ekonomika se naopak nacházejí ve stále se prohlubující depresi.

I když se občas vzdálí deprese ekonomická (ale nikdy už dnes neodchází příliš daleko, stále je nadohled), trvá a prohlubuje se deprese sociálně psychologická, trauma, tíživá atmosféra nejistoty a vnitřního přesvědčení, že "dobře už bylo" ...

Všichni zde totiž instinktivně tak nějak tuší, že na rozdíl od uvedených dynamických rozvojových zemí, Starý vyspělý svět prostě nemůže zvítězit v tom, co se jeví jako klíčové a podstatné pro kapitálový mechanismus soukromého zhodnocování, který tvoří podstatu kapitalistického ekonomického řádu.

Nemůže to vyhrát v těch pověstných "races to bottom", čili "závodech ke dnu" o co nejnižší (pracovní) náklady (a jenom pracovní náklady se v rámci světové ekonomiky liší skutečně zásadně) a nemůže se spoléhat ani na to, že v rámci světové dělby práce obsadí na delší dobu oblast nějakých zvlášť sofistikovaných prací reálných produkcí, protože jak ukazují země BRIC lidský kapitál lze vypěstovat na stejné kvalitativní úrovni i v zemích mimo euroamerickou sféru a mezi mozky všech ras světa nejsou v oblasti inteligence znatelné rozdíly.

Ostatně není ani důvod, proč by jen Starý vyspělý svět měl mít nějaké "vydržené právo" hrát roli Velkého Krupiéra světového finančního kasína a burz.

A hrát roli Světového parazita a čistého spotřebitele (a udržovat kapitálový koloběh jinde) může jen ten, kdo si může podle potřeby neustále tisknout světové peníze -- pochopitelně za předpokladu, že o toto privilegium nepřijde ...

Starý vyspělý svět kapitálovému mechanismu zatím poslušně podřizuje.

Není proto divu, že východisko pro něj neexistuje a že se zvolna potápí ...

Protože tento svět není pro Starý vyspělý svět dobrým světem ...

A jiný systém než ten, kde dominuje soukromokapitálový ekonomický mechanismus a reprodukční koloběh, není v zájmu nejvlivnějších a nejbohatších skupin planety.

Demokratický Starý vyspělý svět ostatně ani nezná bonapartistické, etatistické režimy, které by o celý řád méně byly rukojmím samopohybu globálního kapitálu a finančních elit. Jenom občas, zejména na evropském Severu najdeme i v demokratických zemích Západu alespoň taková (bohužel osamělá a možná i slábnoucí) společenská uspořádání, kde vliv samotného demokraticky uspořádaného společenství (komunity) je poněkud silnější než jinde a komunita klade vševládnoucímu tekutému globálnímu kapitálu jakýs takýs odpor ...

Použité slovní spojení "zvolna se potápí" je výstižné hlavně proto, že samozřejmě existují nejrůznější techniky, jak se tomu -- dočasně -- vyhýbat.

Finanční kreace a inovace, zadlužování všeho druhu patří mezi způsoby nejvýznamnější ...

V rámci kapitálového mechanismu to Západ nemůže "vyhrát"

V rámci systému, který je založen na soukromokapitálovém zhodnocování, je ovšem relativně dražší pracovní síla při shodných schopnostech a znalostech handicapem.

To se nedá nic dělat.

A pokud je nějaká, zvláště pak dostatečně velká dynamická země Třetího světa, jako například Brazilie či Indie takříkajíc "zaháčkována" všude, včetně kosmického výzkumu, je pro Starý vyspělý svět čím dál obtížnější nalézt na úseku reálné produkce takové sofistikované pole, na kterém by bylo možno se výhledově dlouhodobě úspěšně utkávat.

Takže zbývá jen ten věrný Bratr Dluh a Sestra Financializace ...

Dynamický stát Třetího světa má koneckonců i toho inženýra relativně nenáročného, a tak chrlí svou čím dál pestřejší produkci zpočátku hlavně na export tam, kde je slušná kupní síla. A tak vítězí v prvních kolech ...

A potom, pomalu, v nějakém pozvolna budovaném mixu může moudrá hospodářská politika těchto zemí (o inteligenci předáků dynamických států rozvojového světa nepochybuji ani v nejmenším) zvyšovat roli i těch svých vlastních vnitřních trhů ...

... a tedy nakonec i odbyt také u sebe doma ...

A vítězit pak i v kolech dalších ...

... a dalších ...

Zkusme si v této souvislosti pracovně položit následující otázky:

1. Musí být obecně dražší pracovní síla a vyšší životní úroveň Starého vyspělého světa nutně jenom výrobním handicapem v závodech k nákladovému dnu ("races to the bottom")?

2. Musí být tím výrobním handicapem za všech okolností - jen proto, že v rámci globální ekonomické soutěže operují ekonomické jednotky v rámci soukromokapitálového, méně komplexního mechanismu rozdělování a zhodnocování?

3. Lze vůbec odvodit nějakou možnou ekonomickou výhodu Starého vyspělého světa spočívající v tom, že ve Starém dosud vyspělém světě je naopak dosud životní úroveň vyšší?

4. Nemůže se vyšší životní úroveň -- za jistých okolností v rámci jistých i jiných než dosavadních schémat ekonomického koloběhu -- stát naopak ekonomickou výhodou?

Starému vyspělému světu už prostě dominace kapitálového mechanismu soukromého zhodnocování a prvotního rozdělování nemůže prospívat. V závodech o nejnižší náklady práce (i kdyby sebekvalifikovanější práce) je Starý vyspělý svět v nevýhodě - pokud se funguje v rámci pravidel kapitálového mechanismu.

A případná obecně vyšší životní úroveň v rámci těchto pravidel musí být -- a také bývá -- stlačována. Včerejší samozřejmost je dnes nadbytkem, který je nutno vykrojit, "rozmařilostí", která musí být salámovou metodou ořezána ...

... až na kost, protože zítra po té včerejší samozřejmosti dojde na tu dnešní samozřejmost ...

Tato zoufalá snaha ale stejně není ve Starém vyspělém světě řešením, protože tento závod Starý vyspělý svět prostě nemůže nikdy vyhrát.

Ale nejenže tento závod nemůže vyhrát.

Západ si stlačováním životní úrovně širokých vrstev zároveň podlamuje svou určitou historickou výhodu - která by ovšem touto výhodou byla především tehdy, pokud by byla aplikována v rámci jiného reprodukčního schématu, než je schéma, kde kapitálový vztah dominuje ...

Drahá pracovní síla nemusí být vždy jen ekonomickým handicapem

Pokud hledáme nový společenský systém, měli bychom ho hledat a nacházet v něčem, co je typické pro země vyspělé -- co sebou přináší vyspělá, nikoli rozvojová (i kdyby dynamická a rvavá) země.

Něco, co země s nízkou životní úrovní naopak (dosud) nemají.

Pro Starý vyspělý, kapitálově saturovaný svět je dosud typické

a) znatelně vyšší životní úroveň širokých vrstev. Životní úroveň širokých vrstev ve Starých vyspělých kapitálově saturovaných státech, kde dosud stále dominuje kapitálový mechanismus, sice nezadržitelně slábne a není dnes ani schopna se dostatečně reprodukovat.

Ale zatím stále ještě JE velmi vysoká (s ohledem na valnou většinu naší planety) ...

b) znatelně vyšší podíl veřejných rozpočtů a veřejných dotací a podpor na HDP Starých vyspělých -- zejména evropských - zemí.

Z hlediska zhodnocování soukromého kapitálu v systému, kde kapitál dominuje, jsou ovšem nízké pracovní náklady dynamické rozvojové (a exportující) země výhodou.

Ale zároveň pod jiným úhlem pohledu naopak platí, že čím nižší náklady práce existují, tím nižší je i převis příjmů širokých vrstev nad jejich existenčním minimem. Pak je ale tedy široká veřejnost v zemích s nízkou životní úrovní a levnou pracovní silou pouze schopna reprodukovat své životy. A nemůže proto tedy ani dostatečně být tak rozsáhlým absolutním zdrojem daňových výnosů -- které bez ohledu na všechny řeči o slábnoucím státu toho ve skutečnosti musí řešit a zachraňovat čím dál víc.

Je sice pravda, že v rozvojových zemích bývá relativně velmi významná role nepřímých daní, které relativně zatěžují více chudé. Jenže sám podíl veřejných rozpočtů na HDP je zde mnohem nižší a vybrané nepřímé daně jsou maximálně jen velkým podílem na všech daních, které jsou - jakožto daně - jen malým podílem na HDP.

Ve Skandinávii jsou nepřímé daně absolutně vysoké -- ale relativně nejsou tolik významné jako v chudých státech, kde vysoké nepřímé daně existují v kombinaci s nízkými přímými daněmi, kdežto ve Skandinávii jsou -- kromě středně vysokých daní korporací (právnických osob) -- vysoké jak nepřímé, tak i přímé daně a podíl všech daní je vysokým podílem na HDP ...

Pokud je v zemi podíl veřejných rozpočtů na HDP vysoký, pokud je celkové zdanění vysoké, pokud široké vrstvy mají relativně vysokou životní úroveň a jsou znatelným zdrojem daní, pak by se měly i výdaje a finanční impulsy z veřejných rozpočtů a veřejná stimulace zaměstnanosti a produkce více vracet v daních.

Zejména země skandinávské to ukazují dostatečně názorně.

Pro veřejné rozpočty se potom jednak vyplácí stimulace zaměstnanosti a produkce a ... a jednak se tyto země už bez ní prostě neobejdou.

Tato stimulace má čím dál víc charakter nikoli nějaké sociální šlehačky na dortě ekonomické reprodukce, ale charakter společenské investice ...

... a nakonec i nutnosti ...

Ano, nutnosti.

Protože zdánlivě sice lze donekonečna závodit ve stlačování pracovních nákladů a ve snižování sociálního servisu. Jenže se lze obávat, že nyní už po vyčerpání možností (financializačních i jiných), které vyspělou část světa tak dlouho držely nad vodou v "bublinatém" pseudorůstu, lze už jen očekávat, že v každém dalším a dalším kole reprodukčního koloběhu zjistíme, že to zase nestačilo, že to nikdy stačit nebude, že se musí škrtit dál a dál, že nikdy nebude dosaženo stupně, kdy se lze na dobu jen trochu delší zastavit a na chvíli v onom "škrcení" přestat ...

Navíc reálná výroba se zde nachází v příliš sevřených kleštích saturace.

V reálné výrobě Starého vyspělého světa, jak se zdá, neustále sílí saturační dilema, kdy na jedné straně při nízkém vytížení kapacit ve společnosti je slabým objemem výrobních výdajů včetně mzdových vytvářeno málo příležitosti pro jiné - a v systému je potom takto málo plněn rezervoár cenové a ziskové suroviny, ze které jsou ceny a zisky jako z nějaké látky "upředeny" a "utkány" ve smyslu Michala Kaleckého.

Jenže "pořádně" vytížit kapacit zas může hrozit zahlcením trhu nabídkou a sražením cen. A z těchto kleští není v rámci kapitálového mechanismu úniku.

Hrozí tedy ze dvou stran svíravý stav absolutní kapitálové saturace, o kterém koneckonců ani pořádně nevíme, jestli by už dnes vlastně neexistoval ...

... kdyby například nebylo našeho soudobého světového finančního a peněžního řádu ...

Pro systémovou změnu je zralý spíše náš svět

Pro dynamické rozvojové země naopak není systémová změna na pořadu dne.

Nebo přesněji řečeno - nestává se pro ně nutností.

V těchto zemích -- na jednu stranu tak úspěšných v závodech o nejnižší náklady práce - by k nastartování nového společenského uspořádání v podobě "společenského zhodnocování" nejdřív musely mít dostatečně rozsáhlé vrstvy obyvatel dostatečně vysokou životní úroveň, aby mohly být dostatečně významným (robustním) zdrojem daňových výnosů - a aby se tedy veřejným rozpočtům vůbec mohlo vyplácet stimulovat a investovat do zaměstnanosti a vůbec provádět veřejnými investicemi (což je určitý blok poptávky) vyšší vytížení kapacit a pracovních sil, aby pracovní síla tímto způsobem zvýšila za takto nastolené situace vyššího vytížení kapacit a práce svou vyjednávací pozici v námezdním či jiném vztahu (třebas i obchodního typu) a aby díky tomuto zvýšení vyjednávací pozice práce také více vydělala (než kdyby tyto veřejné investice nebyly vynaloženy) a tedy také většími daňovými výnosy veřejným rozpočtům více vynášela.

A aby pak "v dalším kole" opět mohla být provedena stimulace do zaměstnanosti v zemi, kde se zřejmě nakonec všechny druhy veřejných stimulací stanou trvalou součástí reprodukčního ekonomického koloběhu a nelze je "vypárat" ani vypnout -- a to ani v době "exit strategy"ani nikdy jindy ...

Pro změny tohoto druhu bude pak pochopitelně zralejší skandinávská země s nízkým Giniho indexem nerovnosti kolem 0,23, než rozvojová, třebaže dynamická země, která má tento index (tedy nerovnost) víc jak dvakrát tak vysoký ...

Zbavit kapitál dominace

Kapitál (ve smyslu "kapitálový mechanismus" -- kapitál jako sekundární výrobní faktor existoval vlastně vždy) má v rámci Starého vyspělého, kapitálově saturovaného světa jistě právo existovat a být funkční součástí širšího společenskoekonomického mechanismu a reprodukčního koloběhu a podílet se na jeho fungování, vynášet diferenční zisk stimulující toho, kdo je efektivnější.

To všechno může být jen v prospěch věci ...

Nicméně od doby, kdy je už jisté, že nejvyspělejší část světa není schopna "nahodit motor" vzestupné fáze Páté Kondratěvovy vlny, prostě kapitál nemá, neměl by a nesmí mít právo na vedoucí dominantní systémovou roli v této části světa. Na roli dominujícího vztahu v naší části světa už kapitálový mechanismus prostě nemá a měl by být - jak spontánními vynucenými procesy, tak vědomým úsilím - rámcově podřízen komplexnějšímu ekonomickému mechanismu, ve kterém už kapitál nedominuje, ale do kterého je institucionálně zahrnut ... a nikoli díky aplikaci politických nástrojů pouze politicky v jednotlivých případech regulován, jako tomu bylo v éře sociálního státu.

Protože právě tato jeho soudobá dominace v rámci všech zhodnocovacích a reprodukčních procesů v této části světa (úplná závislost na soukromém zisku) je zřejmě onou překážkou nástupu té první vzestupné fáze Páté Kondratěvovy vlny. A pracovní příležitosti by Pátá Kondratěvova vlna měla (přinejmenším zpočátku) už ze své vlastní definice přinášet ...

... a nikoli odnášet jako se to v posledních letech děje už prakticky všude ve Starém vyspělém kapitálově saturovaném světě, uvězněném v té současné, druhé sestupné fázi Čtvrté Kondratěvovy vlny ...

I kdyby tyto další pracovní příležitosti přinášely jen "pouhý" užitek a jejich využití hlavně daně a dostatečně motivační zisky už zdaleka ne ...

To proto, abychom konečně mohli nastoupit tu první, vzestupnou, pracovní příležitosti přinášející fázi Páté Kondratěvovy dlouhé vlny ve Starém vyspělém kapitálově saturovaném světě, první fázi nové "dlouhé vlny", která by měla konečně přinést nové pracovní příležitosti, které by byly nejen společensky užitečnými -- ale pro nový systémový koloběh přirozenými, i kdyby neziskovými pracovními místy.

Tato nová pracovní místa by měla být v souřadnicích nového systému a v rámci jeho komplexního zhodnocování přirozenými společensky užitečnými pracovními příležitostmi a nikoli neorganickými sinekurami budovanými z politického zoufalství a strachu před sociální bouří ... při nezměněné roli kapitálového mechanismu ve společnosti.