25. 7. 2011



Prispejte mobilem

Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
25. 7. 2011

Reformy včera, dnes a zítra

Slovník cizích slov (z roku 1985) uvádí:

reforma ž. 1. úprava, změna, přeměna něj. stavu n. řádu, zvl. též veřejného zařízení, směřující k jeho zlepšení; změna, reorganizace polit. státního zřízení apod., která se (na rozdíl od revoluce) nedotýká jeho podstaty; práv. ekon. pozemková (též zemědělská, agrární) r. = zásah státu do úpravy pozemkového vlastnictví; peněžní r. = opatření státu při které se zavádí nová měna; ekonomická r. neboli hospodářská r. 2. mlyn. stroj na čištění krupice a krupičky 3. náb. katolická r. = snaha o nápravu v církvi.

Obecně řečeno jde o systémový děj ve společnosti spojený s dlouhodobou změnou stavu. Tolik slovník.

Snad nejslavnější reforma včerejška byla provedena v Číně v roce 213 př. n. l., kdy císař Š'-chuang-ti nařídil spálit všechny knihy v říši. Byly tehdy zničeny veškeré historické záznamy a všechna literatura včetně klíčových konfuciánských textů (Kniha proměn jako jediná unikla pálení knih). Není divu, že císař neměl rád Konfucia. Přece zásada nečinit nikomu nic, co nechci, aby činil mně (šu), a že kdo chce pomáhat sám sobě, může tak činit jen tím, že pomáhá druhým (čung), a že správná vláda musí nejdříve zajistit materiální potřeby lidí a hned nato jim poskytnout vzdělání... No takové názory jsou přece pro vládnoucí elitu absolutně nepřijatelné. Nějaká poezie, literatura, historie, filosofie - přece takové záležitosti jsou škodlivé pro blaho státu. Velice škodlivé je i vzdělání pro masy. Lidé musí zůstat nevědomí, aby nemohli na příkladech z minulých dob kritizovat přítomnost. Proto je nutné zrušit minulost - prostě dějiny zlikvidujeme a šmytec.

A císař se s opozicí nepáral a nechal zaživa pohřbít na 460 konfuciánských učenců. Samozřejmě preventivně, aby se nákaza nešířila, nechal popravit i rodiny učenců, prý až do třetího stupně příbuznosti, pěkný masakr intelektuálů, co? Zajisté se při provádění této reformy pěly (aby všem bylo jasno) prověřené písně a byly povoleny taneční veselice prostého lidu.

Ale nepohoršujme se nad činem čínského císaře, neodsuzujme tu důkladně provedenou čistku mezi vzdělanci, vždyť i my v Evropě jsme totéž prováděli ještě i v minulém století. Sice dnes už by to jaksi nešlo, taková forma provádění reforem je příliš zastaralá (i když ještě před padesáti lety i v naší milované vlasti to bylo běžné), jsou modernější metody na provádění téhož. Úplně zničit minulost v době počítačů a mobilů by stejně ani provést prakticky nešlo, proto se minulost musí přetvořit dle přání a obrazu mocných. K tomu účelu jsou vytvořena ta různá Byra pro řízení dějin, která sice historii neanulují (vždyť spálit ji nelze), nýbrž ji pouze přetvoří, provedou jiný výklad dějin, což není zase tak velký kumšt, to dovede kdekdo, kdejaký redaktůrek a kdejaký ňouma, a výsledek je stejný. A že někdo může mít ve své domácí knihovně všelijaké „nepatřičné“ knihy a dokumenty? To vůbec není na závadu a na obtíž, ať je má, a ať o nich i veřejně kecá, stejně mu nikdo nebude naslouchat a věřit. A ani v univerzitních knihovnách není nutné nevhodné knihy vyřazovat, nač?

Stejného cíle, jaký si dal císař Š'-chuang-ti, lze dosáhnout přece jinými jemnějšími a nenápadnými prostředky. Jakými?

Přece provedeme reformu školství, čímž dosáhneme stejného cíle jako onen razantní čínský císař, aniž si toho někdo všimne. Výsledky se už dostavují, už jsou zřetelně viditelné - třetina deváťáků neumí číst, prý dokonce až 40 % absolventů základní školy nedokáže přečíst souvislý text, dokonce někteří ani popisek pod obrázkem nezvládnou přečíst, nač taky, že? Obrázek řekne vše.

V základních školách na tom nejnižším stupni (1.-5. postupný ročník) se začala propagovat metoda tzv. globálního čtení. Vzorem se stal náš nový velký zámořský bratr, kde se globální metoda výuky čtení uplatňovala v druhé polovině 19. století a na počátku 20. století. Tato metoda byla původně zavedena pro děti duševně opožděné a pro děti předškolní, a tedy v USA, v zemi všelijakých z velké části negramotných přistěhovalců, to byla docela vhodná, vynikající a úspěšná metoda. Ovšem nahradit touto metodou naši starou dobře osvědčenou metodu známou jako slabikování, je dle mne nějak příliš moc uhozené. Nadšení obdivovatelé USA ovšem prosadili svůj nekritický obdiv. Proč bychom to od našeho nového bratra nepřebrali, vždyť cokoli je z tama, je nejlepší na světě, no ne? No, ještěže se v minulém režimu nenašli takoví nadšení idioti, kteří by doporučovali třeba zrušit latinku a vnucovali by psaní azbukou. Za celou dobu mého kantorování se mi nestalo, že bych nenaučil číst nějaké dítě tou šíleně zastaralou metodou slabikování.

Upozorňuji, že to slabikování nebylo vyučováno pouze v době komunismu, to bylo běžné i v době Marie Terezie! Tedy je to metoda naprosto dokonale propracovaná a velice úspěšná už po několik staletí. Mezi mými známými je několik s titulem Ing., a když se jich občas zeptám, zda četl tu či onu knihu nebo nějaký ten článek, dostanu s vítězoslavným úsměvem na tváři odpověď - nečetl, to víš, já jsem dyslektik.

Je tedy úplně závislý na obrázcích, na tom, co vidí a co mu řeknou v televizi. Tož tak.

Čtení je základ všeho - jak může žáček vyřešit slovní úlohu v matematice, když není schopen přečíst zadání? Testy jsou proto udělané tak, aby žák či i student akorát domaloval nějaký obrázek, kdepak obtěžovat nějakýma písmenkama! Musím suše konstatovat, že reforma školství se zdařila, splnila očekávání čínského císaře, vlastně našich vládnoucích elit. No a když se bude ještě navíc platit školné - absolutně dokonale splní svůj účel a cíl.

Císař (tehdejší i dnešní) může vrnět blahem a spokojeností. Ovšem dynastie Čchin, kterou založil císař Š'-chuang-ti, byla smetena už v roce 206 před n. l. Moc dlouho si moc nevychutnávala, že? Reformy už ale zůstaly. (Stejně jako ty u nás prováděné reformy už zrušit nepůjde.) Dynastie byla smetena z povrchu zemského nikoliv proto, že spálila knihy a popravila vzdělance, ale proto, že lid měl hlad, tedy ne kvůli zničení historie, nýbrž kvůli mizernému řízení státu.

V té Číně je to stejně poněkud odlišné od nás. Tamější obyvatelé si nenechali nadlouho všechno líbit a permanentně prováděli revoluce, no revoluce snad ani ne, ale prostě se bouřili, a docela násilně, nenechali sebou jen tak vláčet!

Uvedu dvě taková proslulá povstání (abych měl námět na pokračování textu). Je to povstání z roku 18 n. l., tzv. povstání Rudých obočí, které vedl rolník Fan Čchungn, a Povstání rudých turbanů (1351 - 1368) proti vládě mongolské dynastie Jüan.

Takže Čína je rudá už dva tisíce let, ne až od Maa. Nechápu proto, proč se u nás (v Evropě) pořád říká žlutá Čína, žluťásci a pod. I čínští císařové oslovovali své poddané slovy: Můj černovlasý lid se musí mít dobře, a nikoliv můj žlutý lid se musí mít dobře. Možné vysvětlení: největší řeka v Číně se občas zbarví do žluta, proto Žlutá řeka (Chuang-che). Čínští císařové dávali přednost žlutému rouchu. Že by to bylo z těchto důvodů? Srovnejme s námi. Naši císařové dávali přednost purpurové (rudé) barvě svých rouch. Řeka Nil se občas zbarví do červena (do ruda). Takže to slůvko rudý by patřilo spíše nám, no ne? Rudá antika, rudá Evropa? No, pěkný zmatek je v tom pojmenování.

Obě říše spolu sice rády obchodovaly, ale nikdy přímo, nýbrž zprostředkovaně přes kmeny a státy obývající území, jimiž procházely obchodní cesty.

V podstatě se dá říci, že Říše středu čekala, že Římané přilezou jako poddaní. Staří Číňané neprojevovali imperiálního ducha, a jestliže objevili Ameriku, nemajíce motivaci ala křesťanství, kašlali na drancování Nového světa, čekali až ti barbaři přilezou poklonit se Nebesům u nohou císaře. (Tento odstaveček jsem opsal od kolegy Hoffa.)

Takže Číny už bolo dosť, přeskočme na chvilinku do antiky. Tam se také reformovalo docela hustě. Ty reformy známe už ze základní školy, není tedy nutné je vypisovat, reformovali demokraté, reformovali oligarchové, reformovali zastánci republiky, aby to vše nakonec skočilo císařstvím (nastolením diktatury gentlemanů).

Ještě bych se rád zmínil o velikém reformátorovi Petru Velikém, který vymyslel daň z plnovousu - kdo chtěl nosit plnovous, musel platit. Komunisté byli tak trošku nedovtipní, měli se poučit u Petra a uvalit daň na dlouhovlasaté a ne je zadarmo stříhat. Chceš mít dlouhé vlasy? No prosím, ale plať daň. Určitě by to bylo mnohem účinnější než jejich pronásledování.

Podobně je to s daní za vlastnictví psa. Vlastnit psa bývala výsada šlechty (byla to v podstatě zbraň srovnatelná s mečem). Vznikající buržoasie protestovala - vždyť my máme více financí než šlechta, a psa vlastnit nesmíme? Šlechta dovolila, ale s podmínkou placení daně. Tato reforma platí podnes.

Vládnoucí v každé době byli velice vynalézaví ve vymýšlení daní, tedy ve vymýšlení způsobů, jak se ještě více obohatit, platila se třeba daň z komínů, daň z oken, daň ze soli, medu, vína, oleje, daň z pole a úrody, daň z chovu domácích zvířat…

Supergeniální Železná lady Thatcherová oprášila prastarou daň z hlavy, kdy prostě platí každý - bohatý i chudý, nemocný i zdravý, nemluvně i stařenka, bezdomovec i majitel paláce. Zdůvodňovala to absolutní rovností lidí a spravedlností - každý přece platí stejnou sumu, žádné výjimky. S touto rovnou daní z hlavy si pohrával v začátcích své vlády i náš Václav Klaus. Už se těším, který nový génius to navrhne zase znovu. Bude argumentovat spravedlností a rovností všech a tím, že daň je zanedbatelně nízká a že jiné daně se platit nebudou - ovšem určitě neřekne, že výpadek ve výběru daní se doplní zvýšením DPH třeba na 30 %, to potom fakt nebudou nutné daně ze mzdy a příjmů. A dokonce se vybere mnohem více. No, uvidíme.

No a poposkočme k našemu nejslavnějšímu reformátorovi - k Josefu II., který během své vlády vydal přes 6000 výnosů (v průměru téměř 2 denně). Za docela důležitý z nich lze považovat zrušení cenzury, což bylo docela srandovní, neboť začala vycházet spousta tiskovin, kde byly otiskovány hrubosti, obhroublosti, sprosťárny, obscénní oplzlosti a všelijaké hovadiny (no stejně jako dnes), takže byl přinucen obnovit cenzuru. Josef II. to myslel upřímně, asi tak upřímně, jako bývalý sociální demokrat Standa Veliký. Dle mne bylo ale nejdůležitější zřízení katastru půdy a domů, tzv. Josefínský katastr a Berní a urbariální reforma (patent). Josefínský katastr byl soupis veškeré půdy říše, poddanské i panské bez rozdílu, a zaváděl její rovné zdanění. Šlechta a církev měla tedy platit stejnou daň jakou platili poddaní. Neprosazoval Josef II. reformu málem komunistickou? Josef II. předpokládal, že je-li poddaný relativně zdravý a spokojený, je říši prospěšnější. Je to stará známá věc už v Číně za Konfucia - zdravý, spokojený, vzdělaný rolník bude úspěšně hospodařit, tudíž odevzdávat řádně daně, a tak bude i císařská pokladna plná, bude-li nemocný, nespokojený, nevzdělaný, bude na všechno kašlat, daně platit nebude a císařská pokladna bude prázdná. Je tedy v zájmu císaře, aby se poddaní měli dobře. Samozřejmě že zdanění šlechty a církve nebylo nikdy uvedeno do života, přece odjakživa šlechta a církev daně vybírala a ne platila.

Neměli to ti Habsburci na trůnu snadné a lehké, z maďarských rovin bylo slyšet často hlasy: Pokud nám nedáte to či ono, pokud Vídeň nevyhoví našim požadavkům apod., uzavřeme Smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci s muslimskými Turky, což by zajisté znamenalo konec Habsburské říše. (Mohli jsme my Češi něčím podobným vyhrožovat?) Buď dostaneme samostatnost, nebo… a tak nakonec Uhry samostatnost dostali. Nedávno pronesl nějaký maďarský poslanec větu: Známe pouze hranice maďarsko polské, žádná jiná hranice tady přece neexistuje. (Oj, oj, braťja Slováci, budete litovat, že jste se od nás odtrhli.)

No a za zmínku ještě stojí, že Josef II. nařídil zrušení těch klášterů, které se nevěnovaly veřejně prospěšným činnostem (špitály nebo školy), což byla téměř polovina. Vadilo mu, že taková spousta mladých mužů a žen se jenom modlí a nepracuje, nejsou pro říši tudíž ničím užiteční. Byl to holt osvícený pragmatik.

Podobným pragmatickým politikem byl i T. G. Masaryk. Odluku církve od státu se mu nepodařilo uskutečnit, ale to se ostatně nepodařilo ani komunistům. Naše dnešní demokraty taková otázka naprosto nezajímá - oni „vrátí“ církvi „ukradený“ majetek, a tím pádem církev už stát nebude potřebovat, sama se odloučí, a zpovzdálí bude kontrolovat a řídit ty zbytky státu, které případně ještě zůstanou.

Slavná pozemková reforma byla vyhlášena v dubnu 1919 a měla za cíl znárodnit veškerý pozemkový majetek přesahující 150 ha zemědělské půdy a takto vyvlastněná půda pak měla být předána či pronajata malým zemědělcům či bezzemkům. Dopadlo to stejně jako ta reforma Josefa II., tedy naprosto neúspěšně - církevní půdy se to v nejmenším nedotklo, a ani většiny velkostatků - korupce, podvody, krádeže, zlodějny měly pré… no, stejně jak dnes. Podobně groteskní bylo zrušení šlechtických titulů, řádů a výsad - dnes tento výnos už nikdo nebere vážně.

Tatíček president měl podobné problémy se svobodou tisku, se zrušením cenzury, jako Josef II., také podepisoval zákony, které omezovaly (cenzurovaly) tiskoviny podvratného či mládež ohrožujícího obsahu. Mnoho současných propagátorů neoliberalismu se zaštituje Masarykem, proto uvedu pár citací, aby si uvědomili, kým a čím se zaštitují.

Cituji z Wikipedie: Masaryk zahrnoval do přirozeného práva i práva sociální - jako právo na práci a na existenční minimum!

V době poválečného rozvratu považoval za důležité zavedení daně z majetku a přírůstku na majetku. Moderní humanita totiž nevystačuje almužnami, nýbrž žádá zákonné upravení chudinství. Každému občanovi se mělo umožnit slušné živobytí pomocí zákonodárství. Za důležité považoval zavedení státního povinného sociálního pojištění a zřizování městských a okresních chudobinců a ústavů pro vážně a chronicky nemocné. Masarykovou představou byla tedy představa sociálního státu.

Vždy jsem toužil po sociální spravedlnosti, a to je také úkol naší demokratické republiky. Ve svém prvním programovém poselství před Národním shromážděním vyhlásil, že světové i domácí poměry vyžadují pronikavé sociální reformy, a že demokratická rovnost má vyloučit třídní vykořisťování.

Masaryk byl také pro to, aby měli dělníci podíl na zisku. Právo k vzdělanosti má každý člověk tak jako právo k žití. Místo úplné rovnosti požadoval Masaryk snesitelný stupeň nerovnosti. Tak co, budou se neoliberálové i nadále odvolávat na Masaryka? Nebylo by lepší odvolávat se na Pamrovou, která píše Demlovi (nebo to bylo adresováno Březinovi?): „Zpupné dělnictvo se roztahuje po ulicích…“ (Jakube, Otokare, nemělo by se s tím něco udělat?) Demokracie za Masaryka moc nevzkvétala, ono holt ta dělnická třída neustále tu demokracii narušovala.

No a dostávám se do nedávného včerejška, tedy do doby poválečné a budu zase citovat z Wikipedie: V říjnu 1945 bylo v Československu provedeno rozsáhlé znárodnění bez náhrady (t.j. de facto konfiskace) podle dekretů presidenta Beneše. Později bylo komunisty slaveno 28. října jako Den znárodnění. Klíčová část, banky, doly a velký průmysl, celkem 70 procent nezemědělské výroby, přešla do státních rukou už v roce 1945. Čtyřmi dekrety byl znárodněn (pojem »znárodnění zestátněním« prosadili komunisté s ohledem na dobovou vlnu vlastenectví) velký průmysl, tedy podniky nad 150 až 200 zaměstnanců, a k tomu banky a pojišťovny. Pod stát přešly doly, elektrárny, plynárny, hutě, zbrojovky, cementárny, celulózky i důležité chemické podniky. Dohromady více než 3300 firem, které představovaly dvě třetiny výrobního potenciálu. Tedy více než dva roky před tím, než se chopili moci komunisté. Ti znárodnění dovedli do konce po únoru 1948, když pod stát zbytečně převedli i malé firmy, služby a nakonec i zemědělství.

Dovedli to až do absurdních rozměrů, kdy se znárodňoval každý švec, švadlena, klempíř, zelinář…, což byla zásadní a obrovská chyba, na kterou systém doplatil pádem do nebytí.

No a jsme u komunistů, o nich jenom krátce, protože vše je o nich podrobně známo. Měnová, tedy peněžní reforma v roce 1953 byla zaměřena na likvidaci válečných zbohatlíků (válka posloužila mnohým lidem nabýt velký majetek a stát se milionáři), kšeftsmanů, spekulantů, hrabivců, podvodníků, a měla také citelně postihnout takzvané zbytky kapitalistických živlů (bývalí továrníci, bankéři, akcionáři, členové správních rad apod.).

I když bylo v roce 1953 sedm let po válce, stále existoval přídělový systém, zavedený v roce 1939. Lístky na různé druhy zboží, jako potraviny, textil, obuv nebo tabák byly zavedeny za německé okupace, kdy díky válečné situaci bylo všeho nedostatek. Antonín Zápotocký, který 29. května 1953 prohlásil: Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou fámy, které šíří třídní nepřátelé. V sobotu 30. května 1953, den po ujištění prezidenta, se občané z rozhlasu od předsedy vlády Viliama Širokého dozvěděli, že měnová reforma uskutečněna bude.

Tonda se naprosto znemožnil a zesměšnil. Když úředníkům ministerstva financí vyčítali, že přece presidentovi měli říct, že měna bude, vždyť si trhl takovou ostudu, dostalo se jim odpovědi, že nemohli, on by to vyžvanil, on vykecal vždycky všechno, i to co nevěděl, a měnová reforma musí proběhnout v utajení.

V Plzni dělníci protestovali, někteří z nich měli dokonce ušetřené dva, někteří i tři měsíční platy - nač jsme to šetřili? raději jsme to měli prochlastat! Ovšem je fakt, že většina dělníků a zemědělců neměla v hotovosti ani ty tři stovky na výměnu. Hotovosti občanů byly vyměněny v poměru 5:1 ale jen do částky 300 Kčs na osobu, zbytek v poměru 50:1. To ovšem znamenalo, že každý obyvatel naší republiky měl finance pouze ve výši 60 korun - to byla přece absolutní, naprostá rovnost, úplně dokonale stejná startovní čára pro každého.

Často se měnová reforma z roku 1953 označuje za bezpříkladnou peněžní loupež. Jistě tomu tak bylo. Oloupeni byli všichni, kdo v momentu její realizace měli peníze. Loupeží z tohoto hlediska je však také každá inflace. Když Klaus zavedl volnou ruku trhu, ceny základních potřeb, potravin, ceny snad všeho, vyskočily na desetinásobek, ale mzdy dělníků (na počet nejvíce lidí) se zvýšily pouze dvakrát či třikrát (budoucích elit se to netýkalo). Tož to bylo daleko drastičtější opatření, než tehdejší měnová reforma (že by revanš za rok 53?).

Další reformou byla ta tzv. kolektivizace soukromých zemědělců. Byla prováděna fakt docela drsným způsobem, to můžu potvrdit, jsem pamětníkem, byl jsem tomu přítomen, a i když mi bylo pouhých deset let, působilo to na mne docela depresivně. Přirovnal bych to k řádění dnešních exekutorů. Ovšem kolem roku 1960 zemědělci už byli docela spokojeni a k soukromničení by se v žádném případě nechtěli vrátit, docela si libovali.

Po celém světě proslavená reforma v roce 1968, to tzv. Pražské jaro, není dodnes pořádně historicky zpracovaná. Tehdy každý vidlák věděl, že reformy nejsou uskutečnitelné, že Velmoc, která získala území válkou, se v žádném případě dobrovolně dobytého území nevzdá. To byli tehdejší naši slavní politici tak omezení a naivní, že tohle nevěděli? A že nám pomůže USA, tomu snad věřila pouze Marta Kubišová, která se po sdělení matky o obsazování naší republiky v roce 1968 se nijak nevzrušovala, myslila si totiž, že nás obsazují Američané, a byla tomu docela ráda.

Chtěl jsem se ještě zmínit o písničce Jana Wericha ve filmu Císařův pekař pekařův císař z roku 1951 - Ten umí to a ta zas tohle, ale vždyť si každý může kliknout a přečíst si ji na webu. Jsem přesvědčen, že ta písnička skutečně většině lidí pasovala, seděla, byla jim sympatická a věřili tomu.

No a chaotické a naprosto nepromyšlené reformy Gorbyho skončily kolapsem.

No a konečně jsme v současnosti, konečně v teďku.

Nedávno jsem viděl v televizi nějaký dokument o paní, která si prožila několik let v komunistickém žaláři. Nebyl uveden důvod proč a za co byla odsouzena, asi to není důležité. Byl tam záběr na ruiny takového menšího zámečku. Komunisti nám zabavili, ukradli, naše rodové sídlo, tady v prvním poschodí, to okno úplně napravo, ukazuje paní, tam býval klavír, jako dítě jsem na něj hrávala, a tady, v levém křídle, bývaly místnosti pro služebnictvo. Ty ruiny skutečně nemělo smysl opravovat, takže předpokládám, že v restitucích jí byla poskytnuta finanční náhrada. A co tak dát prostor k vyjádření některému človíčku z toho služebnictva? Ti dostali byty v panelácích-králikárnách, chtěli by se vrátit?

Další dokument, který jsem sledoval, byl o muklovi z Jáchymova, který vyprávěl přibližně toto: Odseděl jsem si trest (záběry na ostnaté dráty, vězeňské baráky a vnitřek dolů…) a neměl jsem kam jít, dostal jsem tu byt a tak jsem zůstal, a dělal jsem stejnou práci na stejném pracovišti, a protože jsem se vyznal v práci, udělali mne mistrem, mám teď slušný důchod a jsem spokojený. Byl jsem docela překvapený, že tohle televize vysílá, asi to bylo nedopatřením (nedostal redaktor srážku z platu? nebo byl propuštěn? nebo se to v té záplavě dokumentů ztratilo a ušlo dozoru?).

I v rádiu dennodenně slýchám vzpomínky na utrpení za totality. Ale nevzpomíná ani jeden z té pracující lůzy. Říkám si, že je to přece normální, vždyť čtyřicet let nemohli vystupovat ve sdělovacích prostředcích (prostor k vyjádření dostávali akorát v soudních síních), zato dělnická lůza vystupovala v televizi, novinách a rádiu furt. Takže dnes zase mohou ti, co dříve nemohli, je to normální situace, no ne?

Bývalí statkáři, továrníci, finančníci, intelektuální povolání, šlechta a kněžstvo si už opovržení užili dostatečně, celých čtyřicet let, tak si to dnes musí vynahradit, a vynahrazují si to. Takže reforma ve sdělovacích prostředcích je také úspěšně dokončena.

No a ostatní reformy jako zdravotní, důchodová, zprivatizování funkcí státu, atd. budou samozřejmě také úspěšně dokončeny. Pouze naivní člověk si může myslet něco jiného. I kdyby se dostali k vládnutí komunisté, tož by tak mohli akorát na krátkou chvíli reformy pozdržet, pozastavit, a to by bylo tak vše. Reformuje se v celé Evropě. A že je to chaotické, zmatené, že tam reformují tak, jinde onak? Jde o neoliberální doktrínu, a je lhostejno jakým způsobem bude prováděna - důležitý bude výsledek. Je docela možné, že je to tak prováděno záměrně, aby situace nebyla nějak moc přehledná a jasná, srozumitelná. Všechny reformy budou uskutečněny, neboť není nikdo, není žádná síla, která by se postavila proti a řekla - a tak dost, takto to dál nejde a nepůjde, takto to nedovolíme! U nás v Evropě s tím asi nelze nic dělat, copak by bylo možné, aby se u nás objevil nějaký Hugo Chávez, Luiz Inácio Lula da Silva či Evo Morales? Takoví či podobní lidé se u nás prostě už z principu vyskytovat nemohou. Neoliberální doktrína umožňuje pouze jedinou cestu, jediný směr, a je v Evropě neporazitelná a jejímu prosazování nelze zabránit!

I pro mne je tento závěr šokující.

Je potřeba si uvědomit, o co vlastně v těchto současných (evropských) reformách jde. První zásadu formuloval Friedrich August von Hayek: Systém soukromého vlastnictví je nejdůležitější zárukou svobody, a to nejen pro ty, kdo vlastní majetek, ale neméně pro ty, kdo jej nevlastní. (To je přímo supergeniální nadmyšlenka!) A úzká vrstva nesmírně bohatých je už vytvořena, to je realita, to je nepopíratelný fakt, to je skutečnost!

Druhá zásada je zrušení veškerých pravomocí státu, oklestit stát na naprosté minimum. Přitom vůbec nejde o uskutečnění Leninova snu - zrušení státu, jak to popsal v knize Stát a revoluce (a opakuje to po něm neustále Milan Valach), tj. ať si vládne lid sám, nýbrž jde o úplný opak - o zrušení státu dle neoliberální doktríny a ten má diametrálně opačný smysl než Leninův. Jde o uskutečnění snu Adolfa Hitlera - tedy vytvoření úzké vrstvy nadlidí - pánů (či Nadlidí?) a zbytek zůstane jako podřadná třída podlidí, z nichž pouze někteří budou mít tu čest a to štěstí sloužit novým nadlidem, to jest, že budou mít práci, lhostejno zda v nějaké montovně, či jako pracovníci v médiích, či zaměstnanci v šoubyznysu - prostě servisní třída, jak trefně říká Jan Keller. Proto ta obrovská snaha dostat se alespoň do té kategorie sloužících, ta dravost, bezohlednost, brutální neurvalost je naprosto pochopitelná. To je celý smysl reforem, přece z výše napsaného víme, že to, co provedl císař Š'-chuang-ti, lze provést i jiným způsobem tzv. demokratickým, a nezakrývejme to všelijakými řečičkami o blahu pro obyvatelstvo. Není potřeba to skrývat a cudně o tom mlčet, je právě nutné říct to na plnou hubu!

A reformy zítra? Žádné už nebudou, nebude už totiž co reformovat.

Obsah vydání       25. 7. 2011
25. 7. 2011 Nešlechtíme si extremisty sami? Milan  Daniel
23. 7. 2011 Norsko truchlí nad obětmi útoků
25. 7. 2011 Byl to blonďák! Michal  Vimmer
24. 7. 2011 Když intolerance přejde od slov k činům, aneb God with guns Karel  Dolejší
25. 7. 2011 Proč lovit marxisty Michal  Rubáš
25. 7. 2011 "Ušlechtilá" revoluce proti "prohnilé současnosti!? Boris  Cvek
25. 7. 2011 Přepisování dějin místo pokání Miloš  Pick
25. 7. 2011 Berlín jako obrovská omluva za nacistické a komunistické násilí Jan  Čulík
24. 7. 2011 Michael  Marčák
25. 7. 2011 Rozhovory mezi Obamou a republikány se rozložily
25. 7. 2011 Nestudovala jsem čtyři roky na to, abych někoho přikrývala dekou Jiří  Baťa
25. 7. 2011 Cíl vlády: realizace vládního programu „i kdyby na chleba nebylo!“ Jiří  Baťa
25. 7. 2011 Petr Nečas a investiční zodpovědnost Ivo  Patta
25. 7. 2011 Reformy včera, dnes a zítra Jan  Kadubec
23. 7. 2011 Na Gotta a Vondráčkovou by měli Češi pohlížet s úctou Jiří  Jírovec
25. 7. 2011 Sporná, nikoli úsporná opatření vlády
25. 7. 2011 Jak dál s reformami
22. 7. 2011 Co s tím, hoši, uděláte? Miloslav  Štěrba
22. 7. 2011 70 % lidí v České republice umírá v nemocnici, mnoho z nich na přístrojích za plentou, a to jen kvůli strachu Jan  Paul
22. 7. 2011 Je na Šumavě bezzásahová zóna, nebo ne? Adam  Votruba
22. 7. 2011 Šumava inženýrům! František  Řezáč
12. 6. 2011 Hospodaření OSBL za květen 2011

Copyright © 1996-2012 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce