Několik poznámek k problému korupce v české společnosti

8. 7. 2011 / Petr Kužvart

A lid, opoziční uskupení, odboráři, ti všichni správně tuší, že jde o podstatný problém, že se týká výkonu moci a rozhazování peněz z veřejných zdrojů ve chvíli, kdy se nám oficiálně káže, že mejdan skončil a my si budeme muset utahovat opasky. Jak to tedy s korupcí je? Odhlédněme od politických programů a proklamací, od duchaplných esejů ideologů politického středu, od moudrostí novinových úvodníkářů a podívejme se na problém přímo, bez příkras a kudrlinek, tak, jak ho servíruje praktický život.

Tak tedy: korupce je určitě v nejjednodušším vydání takové to podplacení úředního činitele, aby pro nás něco zařídil, opatřil nebo aby v našem zájmu nekonal. Jsou tu tedy dva človíčkové, jeden je třeba řidič, který spáchal dopravní přestupek, tím druhým je třeba dopravní policista, který to má řešit - a jde tu o bodíky, ale i o docela slušnou pokutu. Pokud řidič nabídne policistovi třeba tisícovku a ten ji přijme, pustí řidiče bez pokuty a bez sepsání záznamu, máme tu dokonaný případ klasické korupce, tedy podplácení úřední osoby. Jde o hodně nežádoucí jev, protože je společensky vysoce škodlivý. Všem řidičům by se mělo měřit stejně a když holt udělají přestupek, měli by být také obdobně postiženi. Korupce tento princip zpochybňuje. A to je špatně. Na tom se asi všichni shodneme.

Jenže - ono to vůbec není tak jednoduché. Takové situace, kdy jeden řidič korumpuje jednoho policajta a ten si peníze nechá a upustí od řešení přestupku, je sice společensky škodlivý, ale na tento typ individuální korupce by měly stačit efektivně fungující kontrolní mechanismy, tedy kontrola nadřízených, inspekčních orgánů, dnes mohou pomoci i neuvěřitelně rozšířené kamerové systémy, jež mohou zachytit jak přestupek, tak i to, co se na ulici potom odehrálo. I s nepřijemnými podrobnostmi. Jenže vedle této klasické, individuální, tradiční korupce je tu ještě její pokročilejší, sofistikovanější, skupinová forma. Taková, kde se sice úplatky inkasují mezi čtyřma očima, ale takto získané prostředky podléhají jistému kolektivnímu přerozdělování. Třeba i více korumpovaných úředních osob může každá zvlášť fungovat jako výběrčí, úřad pak organizovaně vychází jakoby náhodou vstříc "dárcům" a v jeho struktuře existuje dobře zakonspirovaná paralelní struktura těch, kdo se na celém tom "obchodu" podílejí a mají z něho tak či onak nějaké výhody. Taková organizovaná skupina se pak vyznačuje dělbou práce, zodpovědnosti a kontroly, vlasními neformálními ale tvrdě vynucovanými pravidly, mezi něž patří i klasická omerta, tedy závazek mlčení. Pokud je nějaký nešika přistižen, že vzal podezřelé peníze, měl by se nechat disciplinovaně vyšetřovat a třeba i potrestat. Pokud mají jeho mafiánští kolegové ve hře dost rozumu, tak mu včas naznačí, že za jeho mlčení na něj nezapomenou, jakmile se veřejná pozornost odvrátí od skandálního odhalení, vyvine se vhodná snaha o zametení případu pod koberec. Ty peníze byly půjčkou, nebo to byl nějaký omyl atd. atd. Výmluv je spousta. A vše skončí ve ztracenu. A pokud se objeví nějaký ten poctivý blbec ve hře, který začne odhalovat pozadí, tak je nutno jej organizovaně a koordinovaně znevěrohodnit, umlčet, ztrapnit, zastrašit. A když to nejde jinak, tedy potrestat za pomluvu. Aby si ostatní nechali zajít chuť na podobné legrácky.

Tak - a nyní už máme před sebou neformální organizovanou skupinu, jež má všechny podstatné rysy mafie. Mafie třeba jen velmi lokální, ale už je to určitě nová, vyšší kvalita oproti individuálním případům. Ale pojďme ještě dále. Lidská vynalézavost je mimořádně nápaditá! Takovéhle organizované skupiny, pokud jde například o utrácení prostředků z veřejných rozpočtů obcí, měst, krajů či státu nebo jiných veřejných zdrojů nerozpočtových, jejichž původ je v daňovém výnosu a v dalších příjmech státu či samosprávných celků, pak se nabízí zásadní zdokonalení. Je známo, že politika bez peněz není příliš nadějná. Naopak: strana, jež má dost peněz, si může koupit nejen veřejnou informovanost a reklamu, může si koupit i specialisty na profesionální psychologické zpracování voličstva. Má tedy šanci se k moci obratně prosmyknout pomocí líbivých lží, nepravdivých obvinění protivníků, zamlčování podstatného, pěstování podmíněných reflexů v populaci a vzbuzováním a živením nejrůznějších iluzí. Ale k tomu je zapotřebí hromada peněz. Nebývá ale zase tak složité, domluvit se s příjemci veřejných peněz, kteří za ně plní zadané úkoly v rámci veřejných zakázek. Novou kvalitou je, pokud se podaří zahrnout je do mafiánské hry. Není problém dohodnout s nimi pravidla výběrových řízení a zajistit, aby vyhrál ten pravý - a vše může vypadat naprosto věrohodně. No a ten pravý uchazeč o veřejnou zakázku se bez problému domluví se svými smluvními protějšky, zpravidla s výkonným ramenem reálně vládnoucí politické kliky ve vedení obce, města, kraje či ministerstva, že se zakázka pěkně nafoukne, nadhodnotí. Jde přece o veřejné prostředky a z cizího krev neteče. Rozpočty stavebních prací je možno sestavovat velmi účelově, řada vstupů - rozpočtových položek není exaktně určená ani určitelná a je věcí zkušenosti, kvalifikovaného nebo nekvalifikovaného odhadu, jak se nastaví. Rozpočtáři by mohli vyprávět, jaká kouzla se dají dělat. To jsou stavební práce, tedy něco konkrétního, s jasně definovaným a vnímatelným výsledkem, který lze přeměřovat, zkoumat. Ale vedle toho jsou dodávky, jejichž cena se dá určit pouze odhadem. Typicky reklamní a poradenské činnosti, PR-aktivity. To je neměřitelné, bez jakékoli šance exaktního výpočtu. Tady se ceny dodávek dají nafukovat zcela bez omezení. Mafie neoperuje s vlastními penězi, ale s penězi veřejnými, jež má řádně spravovat v obecném zájmu. Když se tomu věnuje dostatečná péče a nasadí se zkušení manipulátoři, tak se prakticky nedá nic dokázat, vše proběhne bezpečně, ba i transparentně. A cena zakázky se pak dělí na reálnou cenu dodávky, kterou je dohodnuto, že si dodavatel.ponechá a na onu vatu, jež je navíc. Tyto peníze jsou sice oficiálně fakturovány a jsou ve fakturách rozpuštěny k nerozeznání od reálné hodnoty prací, služeb, dodávek, ale ve výsledku jde nakonec o volné černé peníze, vyvedené z legálního režimu. A ty už může mafie porcovat podle svých vlastních pravidel a priorit. Něco se musí nechat dodavateli navíc, jako odměna za vyhotovení nenapadnutelných rozpočtů, za ochotu a mlčení a konec konců také musí dostat zálohu na vyšší daně, jež bude muset platit z nafouknutých, nikoli reálných cen dodávek jako zdanitelných příjmů. A dál se musí něco dát všem, kdo v tom obchodě nějak záslužně zafungovali. No a zbytek jde zpravidla do černých fondů politických partají nebo jejich dílčích mocenkých klik, jež reálně ovládají zdroje veřejných peněz a jejich utrácení. Pokud se v nich vyskytují chytří mafiáni, pak zbytečně nehamouní a podplatí i politickou opozici, dají zobnout těm opozičním uskupením, jež mají jakous takous šanci je vystřídat. Je to moudré rozhodnutí. Pokud by snad k vystřídání došlo, pak zase dnešní mafiální u lizu budou moci požadovat slušné zacházení a nějaké to přilepšení za to, že nebudou z opozičních lavic moc šťourat do kšeftů nově vládnoucího panstva. Takový bezpečný koloběh mafií z toho může být... . Konec konců z toho nakonec může být i jedna jediná mafie s účelnou dělbou a střídáním politických rolí. Čert vzal politické odlišnosti, když jde o prachy.

Proč tolik řečí o politice? Protože takový kšeft je třeba učinit trvale udržitelným, tedy zajistit, aby se takové případy soustavně opakovaly, a to spolehlivě a bezpečně. Není problém, aby se konkurující si dodavatelé veřejných zakázek domluvili, kdy kdo z nich dostane zakázku a ostatní budou dělat ve výberovném řízení předem domluvené křoví. A časem se to prostřídá, nikdo nepřijde zkrátka. To je celkem jednoduché. Složitější je na druhé straně udržet v úředních a politických strukturách ty správné lidi - členy mafie, na těch správních postech. Tady je nutno vyvinout nejen veškeré zákulisní hry, zavázat si toho či onoho činitele, aby "nezlobil". Tady je nutno postarat se o fungování a personální obsazení politických postů. A k tomu je zapotřebí, pokud se má nynější stav udržet do budoucna a reprodukovat ve stejné kvalitě, aby se zafinancovalo pokračování politické reprezentace, jež mafii její hry umožňuje a zčásti se jich přímo účastní, ba je dokonce někdy i řídí.

Tedy z legální sféry vyvedené černé peníze musejí toto vše zajistit. Není to tedy tak, že by se ty peníze primitivně a jednoduše nacpaly do mafiálných kapes. Zajistit další provoz té mafie není vůbec jednoduché ani levné. Ale dá se to. Funguje to. Dokonce tak dobře, že se z mafiánsko-korupčních struktur stal charakteristický rys českého reálního kapitalismu. Proto je tento kapitalismus možno považovat za cizopasný, příživnický. Vedle standardně fungujících podnikatelských subjektů jsou tu podnikatelsko-kriminální sféry přisáté na zdroje veřejných prostředků naznačeným způsobem. Na řadě úrovní počínaje většími obcemi a městy, přes kraje až po jednotlivá ministerstva, zvláště ty, jež rozdělují velké veřejné peníze. Vtip je v tom, že tyto mafie jsou nejen přisáty ke zdrojům peněz, ale nevyhnutelně i k reálnému výkonu veřejné moci a správy na příslušných úrovních. Na rozdíl od standardně fungujících podnikatelských subjektů, jež stojí zpravidla mimo ně. Mají tedy daleko blíž k určování a ovlivnění výkonu veřejné moci a správy nad společností, nežli kdokoli jiný. Skutečná ohniska moci jsou součástí těchto mafií.

Co vedlo k vytvoření takového systému? Pochopitelně, že dobré zkušenosti se švindly z dob reálného socialismu. Ale to nebyl hlavní faktor. Podstatně důležitější byl bezohledný, kriminálně zabarvený styl "ekonomické transformace" 90. let. Nešlo o nic menšího, nežli v pokroucené, pitoreskní zkratce provedenou prvotní akumulaci kapitálu do soukromých rukou. Tak se začala tvořit nová třídní struktura s podnikatelsko-kriminálně-politickou oligarchií u politické moci. A na přelomu desetiletí k tomu velmi přispěla i nepodařená "reforma veřejné správy", jež fakticky podřídila výkon státní správy voleným reprezentacím obcí, měst a krajů. Tím se jen dále zvýšila moc oněch rodících se mafií. Jejich politická složka už měla nejen moc rozdělovat v rámci samostatné působnosti veřejné peníze, ale získala jako svou bezprávnou posluhu i úředníky vykonávající přenesenou působnost, tedy státní správu. Mafie na příslušných úrovních tak ovládly i sféru územního rozvoje, mohou zákulisně ovlivňovat, kde bude stát chemička, slévárna, hypermarket nebo rezidenční výstavba, kudy povedou liniové stavby včetně silnic a dálnic. Krajské mafie a mafie ve velkých městech mají opravdu dost moci, aby zvrátily v případě potřeby i rozhodnutí přijatá centrálně, třeba ve vládě. Vzniklo tak další, velké a hojně využívané korupční prostředí. Rozumný a světa znalý investor či developer si vždy nejdřív zjistí, kdo je reálně u politické moci, zajde za ním a dohodne se s ním. Pochopitelně, že to něco stojí, ale politické vedení kraje či obce pak pouze neformálně pokyne podřízeným úředníkům, aby daný obchodní případ zprůchodnili. A ti mají dvě možnosti: udělat to nebo se nechat vyházet. A je vymalováno!

Pochopitelně, že tuhle celkem jasnou hru kazí veřejnost, jež se snažívá v úředních rozhodovacích procesech klást odpor. Jde o její životní prostředí, jež se má zdevastovat a vybetonovat v zájmu cizích kšeftů. A tak bude jedině na místě postupně odbourat všechny právní možnosati účasti veřejnosti v těchto řízeních - a bude klid. Vše bude v rukou daných mafií, ve hře nebudou žádné cizorodé elementy, jež by ji mohly kazit.

Pak jsme ovšem tam, kde jsme byli za reálného socialismu taky. Máme prostě držet hubu a krok. A nechat se prostřednictvím zvyšovaných daní, poplatků a jiných rošťáctví odírat, aby bylo dost peněz na mafiánaské hry.

Za pozornost stojí, že se nám při tomhle neveselém vyprávění nějak vytratila "otevřená demokratická společnost" a také ústavně zakotvený právní stát. Obojí tu je, ale pouze formálně. Reálné rozhodovací procesy se uskutečňují jinde, skryty zraku veřejnosti kulisami vyprázdněných, vykostřených, formálně demokratických rituálů v souladu se zákony a ústavou.

Je otázkou, zda si to my, naprostá většina nemafiánů v této společnosti, necháme trvale líbit. Tady je náš dnešní Rhodos! Tady se ukažme! Chce to ovšem revoluci. Občanskou, radikálně demokratickou revoluci, jež si dá do svého štítu otevřenou demokratickou společnost a právní stát jako své principiální cíle. Jež je vezme vážně a důsledně je prosadí.