Gaza: Příměří stojí v cestě jediná věc: Netanjahu odmítá přistoupit na kompromis

8. 5. 2024

 
Hamás musí ze své strany dodržet předchozí ujednání o propuštění izraelských rukojmích a přestat s hrubým smlouváním na poslední chvíli, zejména o tom, kolik přesně a kteří palestinští vězni budou na oplátku propuštěni. Její prioritou by mělo být zmírnění těžké situace civilistů v Gaze.

Zcela nerealistický je i Netanjahuův postoj, který zaujal bezprostředně po masakrech izraelských civilistů 7. října, že jediným skutečným měřítkem vítězství je úplné a totální zničení Hamásu. To je největší překážka míru. Jelikož tento cíl je a vždy byl prakticky nedosažitelný, Netanjahu se ocitl v pasti, kterou si sám vytvořil, a je nucen vést nekonečnou a nevítěznou válku.

„Jádro sporu se již několik měsíců točí kolem jediné otázky. Hamás požaduje, aby jakákoli dohoda zahrnovala ukončení války a úplný ústup izraelských jednotek z pásma Gazy, podložený zárukami... Netanjahu na to odmítá přistoupit, protože by to znamenalo přiznat, že se mu nepodařilo dosáhnout stanovených cílů války, a mohlo by to tedy otevřít politické vosí hnízdo,“ napsal analytik listu Haaretz Amos Harel.

Klíčový problém, jak jej vidí mnozí Izraelci a zahraniční diplomaté, spočívá v tom, že pokračující válka je ve skutečnosti Netanjahuovou preferovanou volbou. Obává se, že i příměří nebo pauza, natož trvalý mír, by mohly urychlit jeho politický konec, defenestraci z funkce premiéra a případně i jeho odsouzení u soudu kvůli různým dlouhodobým obviněním z korupce. U moci je chráněn. Bez moci je na mizině.

Doufat, že Netanjahu udělá slušnou věc, je trochu jako doufat, že v Manchesteru nebude pršet. Ale v jeho okolí jsou mocní lidé, například Benny Gantz, člen válečného kabinetu a dlouholetý protivník, kteří by ho mohli donutit. Opozice v čele s Jairem Lapidem chce předčasné volby. Tato vyhlídka však Netanjahua ještě více motivuje k tomu, aby vzdoroval.

Volby by měly tu výhodu, že by se Izrael mohl zbavit nereprezentativní, tvrdě pravicové koalice podporované extremistickými ultraortodoxními sionisty, jako jsou Bezalel Smotrich a Itamar Ben-Gvir. Ben-Gvir o víkendu opět trval na tom, že nic jiného než „úplná porážka“ a „absolutní kapitulace“ Hamásu nebude stačit. Chování těchto mužů a jejich příznivců od 7. října nadále podkopává zájmy Izraele a jeho širší naděje na mír. Skutečnost, že se Netanjahu stal závislým na těchto fanaticích, je dostatečným důvodem k jeho svržení.

Jednou z reakcí izraelských představitelů na změnu postoje Hamásu bylo odmítnutí tohoto postoje jako „triku“, jehož cílem je postavit Izrael v očích světa do role nekooperativní strany. Měli by se probudit. Masové zabíjení civilistů v Gaze izraelskými obrannými silami od října dosáhlo přesně tohoto výsledku bez jakékoli pomoci Hamásu. Mezinárodní pověst Izraele je zaslouženě v troskách.

Vedoucí představitelé Hamásu však také musí přestat hrát politiku se životy nevinných lidí a prokázat, že i jejich rozhodnutí nejsou vedena pouze soupeřením. Hlavní šéf Hamásu Ismail Haníja, který žije v bezpečí v exilu v Perském zálivu, se rád stýká s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem. Mezi ním a Jahjou Sinvarem, vůdcem Hamásu v Gaze, který prosazuje bezpodmínečné ukončení války, údajně panují třenice.

Podle zpráv médií se jeden z posledních sporných bodů týká strašlivého trvání Hamásu na rozlišování mezi živými a mrtvými rukojmími. Podle názoru Hamásu má propuštění živého rukojmí „větší cenu“ než návrat těla mrtvého rukojmího, měřeno počtem Palestinců, kteří mají být výměnou propuštěni.

Tento stupeň bezcitnosti, na který byl Izrael v rámci vyjednávání nucen přistoupit, připomíná, jak nelidsky fanatické bylo chování Hamásu - nejen 7. října, ale i v následujících měsících, kdy se v podstatě schovával za civilisty v Gaze, včetně dětí, a obětoval je svým Netanjahuovým bludům o konečném zničení Izraele. Stejně jako Netanjahu mají i představitelé Hamásu odpovědnost, která přesahuje jejich sobecké osobní zájmy. Nyní nastal okamžik, aby jí dostáli.

V tomto kritickém okamžiku, kdy naděje na mír nebo alespoň na zastavení zabíjení visí na vlásku, USA - zdaleka nejvlivnější vnější strana konfliktu - nadále postupují příliš opatrně, zejména v souvislosti s obavami Izraele. Přílišná opatrnost je charakteristickým rysem prezidentství Joea Bidena. Jeho neochota riskovat konfrontaci s Ruskem dovedla Ukrajinu dva roky po invazi Vladimira Putina na pokraj porážky. Stejně tak Bidenovo odmítnutí tvrdě a včas konfrontovat Netanjahua v otázce Gazy výrazně přispělo k prohloubení katastrofy - a Bidenově vlastní kritické ztrátě podpory mezi americkými voliči.

Ve všech těch tahanicích o konečnou podobu dohody o příměří neustále hrozí, že budou přehlíženy nebo bagatelizovány dva zásadní aspekty tragédie ze 7. října a tragédie v Gaze. Jedním z nich je přetrvávající zoufalá situace více než milionu palestinských civilistů, kterým hrozí nebo již hrozí hladomor. Druhým je trvalé utrpení rodin a přátel přibližně 130 izraelských rukojmích, kteří byli zajati v říjnu loňského roku a jsou stále nezvěstní. Temným jádrem tohoto strašlivého konfliktu je naprostá, niterná bída, kterou pociťují obyčejní lidé, židé i muslimové, Izraelci i Palestinci. To je samo o sobě dostatečným důvodem a motivací k ukončení války bez jakéhokoli dalšího otálení či zdržování.

Druhým aspektem, který byl donedávna do značné míry přehlížen, je hrubé porušování pravidel války a mezinárodního humanitárního práva oběma stranami. Izrael navzdory svým protestům opakovaně zjevně porušil svou právní povinnost minimalizovat nebezpečí pro civilní obyvatelstvo vyplývající z vojenských operací. Netanjahu je osobně obviněn z používání hladu jako válečné zbraně. Útoky Hamásu z loňského října zahrnovaly ty nejstrašnější zločiny, jaké si lze představit. Jeho braní rukojmí, zabíjení rukojmích a doprovodné zneužívání jsou právně i morálně odsouzeníhodné. Vedoucí představitelé Izraele i Hamásu by měli hanbou svěsit hlavy.