Jak občané, kteří nejsou básníci, přicházejí o iluze

24. 1. 2008 / Václav David

• Platy středoškolských učitelů v ČR jsou stále nízké, ačkoli v poměru k průměru nebo medianu mezd v ČR si stojí mnohem lépe, než v době mého dětství. Filosofie se ovšem na středních školách povětšinou nevyučuje jako samostatný předmět, nýbrž v rámci širšího předmětu „základy společenských věd“ na gymnáziích a a části středních odborných škol, na zbytku středních škol potom minimálně v rámci „občanské výchovy“.
  Vyučující jsou v naprostě většině absolventi učitelských oborů, absolventi oboru Filosofie musí zároveň splňovat tzv. pedagogické minimum. Darina Martykánová tedy opakovala chybu čtenáře-provokatéra, který chtěl Martinu Náhlovskou bít do hlavy, a také ji směřuje do středního školství. Pro objektivitu musím přiznat, že mě osobně učila na Gymnáziu Mladá Boleslav filosofii absolventka dvouoborového neučitelského studia politologie-český jazyk a literatura, a moji připravenost ze střední školy považovali univerzitní učitelé za velice dobrou.
  Uplatnění studentů oboru filosofie bylo, je a bude vždy obtížné, v tom mají kritici Martiny Náhlovské pravdu. Je třeba se zamyslet, zda by neměla být stanovena horní hranice počtu studentů některých studijních programů, a to nejen na filosofických fakultách. Sám jsem si vybral obor „Management pro veřejný sektor“ na Filosofické fakultě Ostravské univerzity, ačkoli jsem byl přijat i na jednooborové studium „Filosofie“, jedním z důvodů mého rozhodnutí byla i možnost pozdějšího uplatnění.
• Co se týče výroku, že pro ženu v ČR není snadné vybrat si ke studiu technický obor, zde opravdu nevím, kde na to paní Martykánová přišla. Nikdy jsem neslyšel o žádné (tedy ani „pozitivní“) diskriminaci žen v přijímacím řízení na technické obory, přinejmenším na situaci na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě Ostrava mám dostatečný vhled, neboť udržuji mnoho kontaktů s tamními studenty i učiteli, s kritikou své Alma Mater se netají, avšak ne v genderové oblasti.
  Všiml jsem si však něčeho jiného. Ženy na technických fakultách VŠB-TUO často vyhledávají raději ty obory, které nejsou striktně technické, a umožňují jim více práce s lidmi v budoucím povolání, např. Management jakosti, a také po vystudování jeví větší zájem o kariéru na akademické půdě. I na striktně technických katedrách lze spíše nalézt ženu mezi učiteli, než mezi studenty.
  Tvrzení, že za nedostatek žen na technických oborech mohou média a myšlenkové stereotypy rodičů a učitelů, jsou oprávněná jen částečně. Sám jsem také dva roky studoval učitelství historie a společenských věd, a podíl mužů na obou oborech byl podstatně větší, než podíl žen na technických oborech. Přitom se za normu považuje paní učitelka, a narozdíl od konečných uživatelů práce např. programátorů nebo konstruktérů vozidel, děti i jejich rodiče vždy vědí, zda-li je učí muž nebo žena. (Vynechám-li tedy jednu zápletku z filmu Kameňák II.)
• Omezovat práci při studiu zákony je velmi křečovité, ale současná situace je opravdu nepřehledná. Problém má však jinou hlavní příčinu, než vysoké náklady na studium v porovnání s příjmy rodičů. Pokles nezaměstnanosti a odchod poválečných ročníků do důchodu způsobil, že zájem o schopné pracovníky na zkrácený, avšak nejméně poloviční, úvazek, převyšuje často nabídku. Za 40 Kč/h se dnes již běžně nepracuje ani v Ostravě, natož v Praze.
  Studenti chtějí mít životní úroveň vzdálenou prostému přežívání, standardem je dnes letní i zimní dovolená, pravidelné návštěvy fitcenter a solárií, romantické večeře v drahých restauracích (na ostravské poměry) a pro některé i vlastní automobil, obvykle staršího data. Rodiče jim jsou však ochotni financovat pouze životní minimum, někdy ani to ne, a to i pokud mají slušné příjmy, zvláště, pokud sami nedosáhli vysokoškolského vzdělání. Oni přece také v jejich věku pracovali. To souvisí s raketovým nárůstem počtu vysokoškoláků na straně jedné, a stárnutím populace na straně druhé, kvůli kterému si již dnes uvědomělí rodiče spoří v penzijních fondech.
  Nakonec je také třeba připomenout, že překotné zvyšování počtu vysokoškolských studentů vede také ke snižování studijních požadavků, takže se stále častěji můžeme od nadaných studentů doslechnout, že škola je velice lehká, a od méně nadaných studentů, že „když se člověk snaží ...“. Není divu, že studenti, pro které je vysoká škola lehká, rádi přijmou další zátěž, pokud jim umožní zvýšení životní úrovně. Jazykově nadaní a hlavně odvážní jedinci zase volí prázdninové brigády v zahraničí, čímž ovšem také zvyšují laťku „běžného životního standardu“ vysokoškolských studentů. Proti těmto dvěma skupinám tvoří lidé, které velice nadstandardně živí rodiče, početně zcela nevýznamnou složku populace vysokoškolských studentů, navíc každým rokem slábnoucí, přinejmenším v poměru k celkovému počtu vysokoškoláků.

Tímto nechci říct, že se všichni vysokoškoláci mají zcela dobře, a je třeba na ně uvalit další břemeno, nejlépe v podobě školného, splatného již při podání přihlášky ke studiu. Spíše se snažím otupit hrany sporu a co nejlépe popsat situaci, ve které se většina studentů dnes nachází. Vím, že mnohé studenty může kombinace více nepříznivých okolností dostat bez jejich vlastního zavinění do tíživé finanční situace, ale rozhodně odmítám, že by dnešní studenti trpěli více, než jejich rodiče, či spíše vrstevníci jejich rodičů.

Má matka mi v dětství dávala jako vzor skutečně chudého dítěte „Malého Bobše“, Martině Náhlovské si dovolím doporučit film „Jak básníci přichází o iluze“. Dávat její situaci do souvislosti s Topolánkovým „batohem“, považuji v tuto chvíli za přinejmenším velice odvážné, ačkoli s některými jeho ustanoveními také nesouhlasím.

O možnosti najít si majetného pracujícího životního partnera, nebo práci v erotickém průmyslu, jako řešení situace, bych si psát nedovolil, to skutečně nejsou systémová řešení. Muž, který chce vymlátit Martině Náhlovské její názory z hlavy, používá ještě o několik tříd slabší argumenty, než ona sama. Pokud chce přesvědčit čtenáře Britských listů, že pravicové myšlení je typické pro omezené primitivy, je na dobré cestě. Netroufám si vyloučit, že jde dokonce o levicového rádobyintelektuála, který se psaním takovýchto článků snaží dokázat, že pravicovost=primitivismus. Jenže realita je jiná. Nadprůměrnost zavazuje.

Vytisknout