Pro Polynésany obývající Velikonoční ostrov byla například námořní kanoe součástí každodenního života po tisíce let. Mám podezření, že právě to patří k hlavním důvodům, proč zřejmě nikdo nepředvídal důsledek pokácení příliš mnoha stromů. Výsledné odlesnění odstranilo zdroj zásadní důležitosti - velké klády - bez nichž už nebylo možno vyrábět námořní kanoe, odřízlo tak přístup k většině zdrojů potravy a současně s tím i jedinou cestu z pasti, kterou pro sebe obyvatelé připravili. Kanoe byla natolik všudypřítomnou součástí života po tak dlouhou dobu, že možnost její absence pravděpodobně nevstoupila ani do nejtemnějších snů ostrovanů.

Podle středověkého arabského historika ibn Chaldúna podobná nezáměrnost během století předcházejících jeho době sehrála katastrofální roli při kolapsu a opuštění středovýchodních a afrických měst. Mukaddima, ibn Chaldúnovo pojednání o silách utvářejících historii, věnuje bedlivou pozornost vztahu mezi usedlými zemědělskými civilizacemi a nomádskými pasteveckými společnostmi. Tento vztah má smysl sledovat; od dob sumerské říše, neboli tak daleko, jak sahají psané prameny, byl rytmus přílivu a odlivu moci mezi pouštními pastevci a usedlými zemědělci tepem historie. V Mezopotámii a na mnoha jiných místech na bázi nových technologií vznikaly civilizace, prosperovaly a expandovaly na úkor nomádských sousedů, předaly jim tyto technologie - aby se v důsledku nomádských nájezdů otřásly a zhroutily.

Ibn Chaldúnovu analýzu od mnoha podobných odlišuje pozornost věnovaná roli profilových technologií při přerušení celého cyklu. Od sumerských dob až dosud byly páteří usedlého života na Středním Východě a v jeho okolí zavlažovací kanály. I když zavlažování v pouštních podmínkách může způsobit zasolení půdy, nedochází k tomu tak automaticky a katastrofálně, jak tvrdí někteří dnešní teoretikové; je například málo známo, že Sýrie - kde bylo obilnářství patrně vynalezeno a jistě bylo praktikováno stejně dlouho jako kdekoliv jinde - je dosud významným vývozcem pšenice. Dva další faktory méně často diskutované v moderních studiích ekologické historie sehrály přinejmenším stejně velkou roli.

Prvním z nich, a z dlouhodobého hlediska tím nejdůležitějším, je změna klimatu. Po nějakých deset tisíc let od konce poslední ledové doby se klima velkých oblastí mnohokrát dramaticky změnilo, a jen zřídka tak drasticky jako na Středním Východě. Doba ledová způsobila rozšíření pouští, včetně oblastí, které se nyní těší vydatným srážkám, zatímco několik nyní suchých regionů - například severoamerické pouště - získalo silné deště, takže podporovalo bohaté ekosystémy a lidské společnosti. Chaotické klima po roztátí ledovců patrně učinilo život našich předků až příliš zajímavým, aby nakonec přešlo v to, co paleoklimatologové nazývají holocénské klimatické optimum - období několika tisíc let, v němž globální klima bylo mnohem teplejší a vlhčí než dnes.

V oné době zimní deště, které nyní spadnou severně od Středozemního moře, svlažovaly Severní Afriku, a tropické monzuny se stáčely na sever, do dnešních pouští od Etiopie až po Pákistán. Ještě před 6000 lety se v dlouhém řetězu jezer na území dnešní Jižní Sahary proháněli hroši, dále na severu jezera a bažiny přecházely v savanu plnou žiraf, lvů a slonů. Podobné podmínky převažovaly na většině Arabského poloostrova a v dnešních pouštích táhnoucích se na východ od Mezopotámie až do Indie.

Vysušení jezer a proměnu savany v písečné duny má na svědomí postupné ochlazování zemského klimatu, které změnilo rozložení srážek. Zmizely celé říční systémy spolu s lidmi, kteří kolem nich žili. Tento proces si vyžádal čas - ještě na konci římských dob v Severní Africe padaly zimní deště a byla proto středozemní obilnicí - ale v ibn Chaldúnově době už byl prakticky dokončen. Tehdy vstoupil do hry třetí faktor, který v jeho analýze hraje centrální úlohu.

Cyklická interakce mezi usedlými městskými společnostmi a pouštními nomády závisela na udržování irigačních technologií poprvé použitých ve starém Sumeru. Pomalý postup klimatické změny učinil zavlažování obtížnějším a současně nezbytnějším, takže většina pouštních civilizací musela významný díl svých ekonomických výnosů věnovat na udržování kanálů a vodních staveb, na nichž záviselo přežití. To, jak si všiml ibn Chaldún, se stalo jejich Achillovou patou, protože pouštní nomádi, kteří dobyli městská centra, důležitost zavlažovacích staveb nikdy plně nepochopili a upírali jim zdroje, až dokud neselhaly. Tak jako odlesnění, které zničilo lid Velikonočního ostrova, opuštění irigačních kanálů bylo jednosměrnou cestou ke kolapsu; někdejší ornice se změnila v poušť, zemědělské bohatství, které umožňovalo výstavbu a opravy kanálů, už neexistovalo a nemohlo být tedy utraceno, takže oblasti osídlené po tisíce let se staly pouští pokrytou ruinami.

Tak jako obyvatelé Veleikonočního ostrova se nemůžeme vzdát bezohledné exploatace omezených zdrojů; tak jako civilizace Středního Východu závisíme na křehké infrastruktuře, které málokdo rozumí a většina našich vůdců je ochotna upřít jí nezbytné zdroje kvůli krátkodobým politickým výhodám. Industriální systém který nás udržuje existoval tak dlouho, že si mnozí ani nedokážou představit okolnosti, za nichž by mohl zmizet.

Jednou ze záludností katabolického kolapsu - procesu, v němž úpadkové společnosti kanibalizují infrastrukturu kvůli uspokojení bezprostředních potřeb a akcelerují tak vlastní zhroucení - je vznik náhlých krizí kvůli zničení některé profilové technologie, jejíž význam nebyl včas rozpoznán. Právě jsme svědky úvodních stadií takovéto krize. Čím byly velké stromy pro obyvatele Velikonočního ostrova a irigační kanály pro středověký Střední Východ, tím je pro moderní průmyslovou společnost stávající forma peněžní ekonomiky. Spekulativní iluze usilující v posledních desetiletích o finanční inovace sehrály stejnou roli jako nomádská invaze u ibn Chaldúna, když křehký systém zdrojů sloužil pouze k produkci bezprostředních zisků. Výsledkem, tak jako ve 30. letech, je národ dosud relativně bohatý na potenciální zdroje, s velkou a kvalifikovanou pracovní silou, nicméně upadající do chudoby, protože sociální systém alokující práci a zdroje se rozpadl.

Další nevítaná překvapení tohoto typu pravděpodobně ještě přijdou. Než se to však stane, ti z nás, kteří jsou znepokojení možným historickým úpadkem, by měli věnovat více pozornosti nepovšimnutým technologiím v našich životech a začít přemýšlet o způsobech, jak se bez nich obejít, nebo o možných náhradách - pokud by došlo k nemyslitelnému a jedna či více z nich byly náhle ztraceny.

Zdroj: ZDE