Je jistě správné, uvědomovat si svou kulturní příslušnost, být i patřičně hrdý na všechno, co naše civilizace za dva tisíce let dokázala, ale nesmíme zapomínat na to, hovoříme-li z křesťanského pohledu, co ji vyzdvihlo tak vysoko. Ani ateista, není-li předpojatý, nebude zřejmě zpochybňovat, že určujícím vlivem zde byl především étos vyrůstající z křesťanských kořenů. Nositelem tohoto étosu byly v dějinách církve. To ony naplňovaly evropskou civilizaci hlubším obsahem, který nakonec vždy otupil hroty, smířil nesmiřitelné, a vedl ji na vyšší stupeň vývoje.

Hlavou všech křesťanských církví je pak Ježíš Kristus, jehož naléhavé učení ani dnes není samozřejmé. Kristova Církev se nestala velkou násilím, ale sebeobětováním, mučednictvím a láskou. Apoštolové Petr i Pavel byli umučeni v Římě, apoštol Jakub byl v Jeruzalémě shozen z Chrámu, a takto můžeme pokračovat přes svatého Polykarpa až k postavě sv. Maximilána Kolbeho a řetěz dalších a dalších mučedníků, kteří svědčili Kristu, se do konce času nezastaví. Samotný Pán Ježíš nám dal příklad, když řekl Petrovi: "Schovej ten meč do pochvy, což nemám pít kalich, který mi dal Otec?"

Je možné, že Britové skutečně Indii zcivilizovali. Cena za to však byla příliš velká a způsob, jakým to učinili, stejně jako jejich pohnutky k tomu, jsou v očích našeho Pána neodpustitelné. V souladu s Tradicí dorazili první křesťanští misionáři, zejm. svatý Pantaenus do Indie už kolem 2. století, a mnohem pozdější misii jezuitskou sv. Františka Xaverského a jeho následovníků nemůžeme rovněž označit za zcela neúspěšnou.

Právě drtivá převaha, jakou skutečně má tato civilizace nad svými vnějšími i vnitřními nepřáteli, nás nutí dvojnásob naléhavě uvědomovat si, že úkolem křesťana je své nepřátele milovat. Ne ponižovat, ne ničit, ale pomáhat jim všemi dostupnými prostředky najít cestu ke Spáse. Je to těžký úkol, ale žádný menší nám náš Pán Ježíš Kristus neuložil. A zástupy mučedníků nám svým příkladem dokazují, že tento úkol lze naplnit, máme-li v srdci lásku k Bohu.

Tato civilizace, ke které se dr. Joch s velkou pýchou hlásí, nikdy nebyla dosti křesťanská. Vždy tomu bylo právě naopak. V každé době čelí stejným problémům, a to zejména vnitřním. Tím největším je nedostatek lásky k Bohu a úcty k jeho přikázáním. A Bůh po nás nechce, abychom milovali tento svět, opájeli se vlastní silou, vlastním majetkem, vlastní mocí, nepřeje si, abychom drtili své nepřátele železnou pěstí, ale abychom na nich, a právě na nich, prokázali svou lásku. Trpělivou, pokornou, vznešenou lásku.

S hlubokou úctou

+ Josef Mat. Baroš, OFM