Jinou nadsázkou je tvrzení, že rozsah služeb pro obyvatelstvo se v podstatě nezměnil. Do roku 1989 lidé inkasovali a platili většinou v hotovosti či poštovními poukázkami. Existoval sporožirový účet, ale převážná většina lidí ho buď neměla, nebo ho používala jen na pravidelné platby, především inkaso. Ostatní bezhotovostní platby představovaly minimum. O neexistenci platebních karet ani nemluvě. Skutečnost, že pro banky představují zlatý důl, ještě neznamená, že nejde o službu pro obyvatelstvo.

"...už sami nemůžeme [díky zahraničním vlastníkům] rozhodovat nejen o naší výrobě a obchodě, ale ani o tom, jak se naše vlastní uložené peníze použijí, pro koho a za jakých podmínek." Ale můžeme. Pokud máme peníze, nemusíme je ukládat do banky, ale můžeme investovat do konkrétně zaměřených fondů či přímo do akcií nefinančního podniku. Pak se můžeme vykašlat i na inflaci, neboť náš výnos je závislý čistě na zisku a ochotě akcionářů jej rozdělovat. Jedno či druhé může být ovšem nulové. A navíc, takovouhle investici zpravidla negarantuje už vůbec nikdo.

Nevím, zda pan Nevařil někdy rozhodoval o tom, jak budou jeho vlastní ukládané peníze použity. Mě se nikdy žádný bankovní úředník na názor v tomhle směru neptal. Ani v bankách vlastněných cizinci, ani státem, ani v těch takzvaně "v českých rukách". Ani v roce 1989, ani před ním, ani po něm. Po pravdě řečeno, pokud by mi takovou otázku položil, asi bych šel jinam. Peníze ukládám do banky a akceptuji relativně nízký výnos právě proto, abych se těmito věcmi zabývat nemusel.

Zatímco v roce 1989 byly banky kvetoucím odvětvím, za kapitalismu se staly žumpou národního hospodářství, "nejhorším odvětvím už tak upadající ekonomiky ČR. To jim nikdo nemůže odpárat ... Proti období 'zlého komunismu' tu došlo k naprostému ekonomickému krachu a propadu..."

Nelze popřít, že po listopadu vydávala ČNB bankovní licence na běžícím pásu subjektům, které patrně opravdu neměly dostatečný kapitál ani odborníky. Nelze popřít, že tyto banky byly buď pohlceny většími, nebo zkrachovaly a jejich nedobytné úvěry skončily v Konsolidační bance (tedy de facto jako státní ztráta). Ale ani staré státní banky, které ten kapitál a ty odborníky měly zdědit z časů vysoce rentabilního a fungujícího odvětví si nevedly zrovna nejlépe. Kde se vzaly ty problémové závazky, od kterých bylo nutno tyto banky před privatizací očistit?

Podle Františka Nevařila selhal dozor ČNB. Co konkrétně tedy tento dozor dělal do roku 1989 dobře a poté špatně?

Problém je spíš v rozdílu mezi socialistickou a kapitalistickou ekonomikou. Socialistická ekonomika byla ekonomikou nedostatkovou. Kdo něco potřeboval, ten často víc sháněl, než kupoval. Na druhou stranu, takovouto ekonomiku bylo snadné řídit. Stačilo k tomu plánování založené na jednoduchých bilancích. A relativně snadné bylo i prodávat či investovat. Neplatilo to stoprocentně; občas bylo nutné udělat nějaké riskantní rozhodnutí (nebo se mu vyhnout tak, aby "nebyly porušeny předpisy"). V zásadě ale platilo, že bankovní půjčky byly téměř bezrizikovou záležitostí, neboť téměř nebylo nesolventních klientů.

Kapitalistická ekonomika je naopak založena na převisu nabídky nad (finančně krytou) poptávkou. V takovémto prostředí můžete snadno při podnikání prodělat kalhoty, aniž uděláte nějakou dopředu viditelnou chybu. Poskytování úvěrů je pak samozřejmě mnohem riskantnější. Riziko ovšem znamená také požadavek vyšších zisků, jednak jako kompenzaci (riziko se počítá jako pravděpodobnostní náklad), jednak jako rezervu pro hubená období. V první polovině devadesátých let bylo riziko o to vyšší, že je nebylo možné vyrovnávat úvěrováním solidních a zavedených klientů. Takoví zde prostě neexistovali. (Byť někteří si to možná o sobě mysleli.)

Nepopírám, že existují věci jako tunelování či vykrádání (nicméně většina nedobytných dluhů z dob bankovního socialismu byla patrně "regulérně" prohospodařena). Ale bankovní podnikání v normální kapitalistické ekonomice nikdy nemůže dát tak solidní záruky jako obchody tam, kde -- jak se říkalo za války -- prodáte každé h...o. Nehájím přemrštěné marže českých bank, ale ta nejistota prostě něco stojí.

Přechod bank od socialismu ke kapitalismu lze přirovnat k zručnému traktoristovi, který náhle přesedlal do kokpitu závodního vozu. Něco podobného by patrně rovněž znamenalo obrovský krach a propad. Respektive "nepředstavitelný a snad (či spíše určitě) nezměřitelný pokles efektivnosti". A pravděpodobně také nadstandardní množství odpadu, byť pro žumpu nevhodného. K takovým věcem přitom není objektivní důvod, protože jak traktor, tak závodní speciál mají čtyři kola, jezdí po nich převážně dopředu a řídí se volantem. ("Peněžnictví tehdy [v roce 1989] obsluhovalo stejný - a spíše ještě větší - počet obyvatelstva jakož i 'fyzický' rozsah (výkon) národního hospodářství jako dnes.")

Základní problém je v tom, že pan Nevařil neuvažuje jako ekonom, ale jako účetní. Pro ekonoma je rozhodující kategorií zisk, zatímco majetek sám o sobě je kategorií spíše zápornou. Je nutné se o něj starat, je nutné do něj investovat a přitom neexistuje žádná záruka jeho případného zpeněžení za účetní cenu. Pro účetního je naopak nejdůležitější majetek, neboť ten lze jasně vyčíslit. Zisk je něco, co náležitě využívaný majetek generuje jaksi automaticky. Pokud tomu tak není, pak proto, že někdo krade nebo díky špatné politice špatného státu.

Což znamená, že v "dobrém" státě se dnešní investice mohou přizpůsobovat budoucí potřebě, ale současná potřeba se musí přizpůsobovat minulým investicím.

Podle pana Nevařila není nejhorším vlastníkem jakýkoli stát, ale stát kapitalistický. Nu dobrá. Ale jak se vrátit k tomu dobrému státu, který je naopak lepším vlastníkem, než kapitalista? K tomu je nutné přesvědčit lidi, že je důležitější mít teoretický podíl na státním majetku než uspokojovat své konzumní potřeby. Kdo se tohoto úkolu ujme? Podle některých hlasatelů neurčitých blábolů by to měla být KSČM. Ale já bych na to moc nesázel. Její kádry už dávno před rokem 1989 věděly, že preference převážné většiny lidí je opačná. U cizích potřeb to tak docela platit nemusí, ale u vlastních ano.