Prakticky všechny indikátory vypadají pochmurně. Roční inflace dosahuje šesti procent; v soukromém sektoru už téměř rok nedošlo k růstu zaměstnanosti. Ceny bydlení klesaly rychleji než kdykoliv, kam až paměť sahá -- na Floridě a v Kalifornii o třicet procent nebo i více. Banky hlásí rekordní ztráty, pouze měsíc poté, co jejich vedení odstoupilo a vyplatilo si rekordní odměny. Prezident Bush po Billu Clintonovi zdědil 128 miliardový rozpočtový přebytek; letos federální vláda ohlásila druhý největší rozpočtový deficit, jaký byl kdy zaznamenán. Během osmi let Bushovy administrativy národní dluh vrostl o více než 65 procent a dosáhl takřka 10 bilionů dolarů (k tomu je podle Congressional Budget Office nyní třeba připočíst dluhy Freddie Mac a Fannie Mae). Kromě toho nás tíží náklady na dvě války. Cenovka jedné z nich, války v Iráku, podle mého odhadu nakonec přesáhne 3 biliony dolarů.

Spletitý uzel problémů může být složité rozmotat. Standardní předpisy žádají, abychom inflaci čelili zvýšením úrokových sazeb a ekonomickému poklesu jejich snížením. Jak ale udělat obojí naráz? Rozhodně ne způsobem, jaký prosazovali politici. Když ceny benzínu dosáhly historického maxima, John McCain vyzýval ke snížení spotřební daně. To by však vedlo ke zvýšení spotřeby, dále zvedlo ceny, zvýšilo naši závislost na dovážené ropě a zvětšilo náš již tak ohromný obchodní deficit. Větší deficit by pak Spojené státy donutil vypůjčovat si gargantuovské sumy v zahraničí a dále se zadlužovat. Současně by růst importu ropy a ropných produktů vedl k oslabování dolaru a zesílil inflační tlaky.

Milióny Američanů přicházejí o své domovy. (Od počátku hypotéční krize už to postihlo zhruba 3,6 miliónu lidí.) Tato sociální katastrofa má vážné ekonomické důsledky. Banky a další finanční instituce vlastnící hypotéky čelí ohromným dopadům; některé, jako Bear Stearns, už plavou břichem vzhůru. Ve snaze zachránit finanční instituce v hodnotě 5,2 bilionů dolarů, Fannie Mae a Freddie Mac, Kongres schválil bianco šek určený k pokrytí jejich ztrát, ale ani tato velkomyslnost nedokázala zabránit nejhoršímu. Nyní administrativa obě entity kompletně převzala, což je na údajně tržně orientovaný režim celkem slušný výkon. Záchranné balíčky z krátkodobého hlediska přispěly k růstu deficitu a z dlouhodobého představují nepřípustnou podporu. Tržní ekonomiky fungují jen tehdy, pokud je systém zodpovědný, ale výkonní ředitelé, investoři a věřitelé odcházejí s miliardami, zatímco američtí daňoví poplatníci mají vyrovnat účet. (Šéf Freddie Mac Richard Syron v roce 2007 získal 14,5 miliónu dolarů. Výkonný ředitel Fannie Mae Daniel Mudd ve stejném roce vydělal 14,2 miliónu.) Přihlížíme nové formě partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem, kde veřejnost nese všechna rizika a soukromý sektor pobírá zisky. Zatímco Bushova administrativa vzývá zodpovědnost, slova jsou určena těm nejchudším. Administrativa hovoří o dopadu "morálního hazardu" na chudého "spekulanta", který si půjčil peníze a koupil dům, jenž není s to splácet. Ale morální hazard nějak není důležitý, když jde o spekulanty s velkými částkami ve správních radách korporací.

Jak jsme došli k těmto zmatkům?

Do současné situace nás dostala unikátní kombinace ideologie, tlaku skupinových zájmů, populistické politiky, špatné ekonomiky a naprosté nekompetence.

Ideologie tvrdila, že trhy jsou vždy dobré a vlády vždy špatné. Zatímco George W, Bush udělal vše pro to, aby vláda žila podle této zásady -- a je to jediná oblast, kde se až příliš osvědčil -- faktem je, že klíčové problémy naší společnosti nemohou být vyřešeny bez účinné vlády, ať už jde o národní bezpečnost nebo ochranu životního prostředí. Naše hospodářství závisí na veřejných investicích do technologií jako je internet. Zatímco Bushe jeho ideologie vedla k podceňování důležitosti vlády, současně měl sklon i k přeceňování trhů. Velká deprese nás naučila, že trhy nejsou samoregulační -- přinejmenším ne v časovém rámci důležitém pro žijící lidi. Dnes všichni -- dokonce i prezident -- akceptují potřebu makroekonomické politiky, tj. vlády snažící se udržet hospodářství ve stavu blízkém plné zaměstnanosti. Ale volnotržní ekonomové během svých kejklů propagovali myšlenku, že jakmile už jednou došlo k obnovení plné zaměstnanosti, trhy vždy alokují zdroje účinněji. Nejlepší regulace byla z jejich pohledu žádná regulace, a pokud tohle neprošlo, "samoregulace" byla skoro stejně dobrá.

Myšlenka v pozadí této politiky byla absurdní: Že selhání trhu nás postihují jen v určitých makrodávkách, ve formě recesí a depresí, které periodicky devastovaly kapitalistické ekonomiky několik posledních staletí. Není rozumnější předpokládat, že tato selhání jsou pouhou špičkou ledovce? Že pod povrchem leží desetitisíce těžko zhodnotitelných neefektivit? Dovolte mi použít analogii vypůjčenou z biologie: Do nemocnice přijde pacient ve vážném stavu. Nyní se možná stal obětí epidemie, která může být vyléčena dávkou antibiotik. V tom případě tu máme makroproblém a makrořešení. Ale může tomu být i tak, že pacient trpí kvůli desetiletí vážných nepravostí -- kouření, pití, přejídání, nedostatku pohybu, zálibě v amfetaminech -- a že to na něm nejen zanechalo katastrofální stopy, ale také ho to vystavilo příležitostným infekcím všeho druhu. Jinak řečeno, hromadění mikroproblémů vedlo k makroproblému, který není možno vyléčit bez toho, abychom se věnovali záležitostem v pozadí. Dnešní americké hospodářství je pacientem tohoto typu.

Nacházíme se uprostřed mikroekonomického selhání velkého rozměru. Finanční trhy získaly velkorysou kompenzaci ve formě více než třiceti procent všech podnikových zisků patrně proto, aby sloužily dvěma kritickým účelům: Alokovaly úspory a kontrolovaly riziko. Ale finanční trhy při obojím směšně selhaly. Stamiliardy dolarů byly alokovány do půjček určených k nákupu domů, které Američané nejsou s to splácet. A spíše než by kontrolovaly riziko, finanční trhy ho ještě zvětšily. Selhání našeho finančního systému v tom, co se od něj očekává, se ve své destruktivní majestátnosti rovná makroekonomickým selháním Velké deprese.

Ekonomická teorie -- a historická zkušenost -- už dávno prokázala potřebnost regulace finančních trhů. Avšak od Reaganova prezidentství byla převládajícím náboženstvím deregulace. Nezáleží na tom, že bylo zkoušeno "svobodné bankovnictví" málokdy - naposledy v Pinochetově Chile pod vlivem doktrinálního volnotržního teoretika Miltona Friedmana -- a experiment skončil katastrofou. Chile dosud splácí dluhy z tohoto neštěstí. Vzhledem k masivním problémům v roce 1987 (vzpomeňte na Černý pátek, kdy burzovní trhy spadly takřka o pětadvacet procent), 1989 (debakl úspor a půjček), 1997 (východoasijská krize), 1998 (záchrana dlouhodobého kapitálového managementu) a 2001-2002 (kolapsy Enronu a WorlComu) by jeden myslel, že moudrý recept ponechat trhy sobě samým postihne větší skepticismus.

Nová populární rétorika pravice -- přesvědčující daňové poplatníky, že běžní lidé vždy vědí lépe než vláda, jak utratit peníze, a slibující nový svět bez rozpočtových omezení, kde každý daňový škrt generuje větší výnosy -- věcem nepomohla. Této svůdné směsi populismu a volnotržní ideologie se chopily zvláštní zájmy. Ty také přizpůsobily pravidla tak, aby jim vyhovovala. Korporace a bohatí tvrdili, že snížení jejich daní způsobí nárůst úspor; získali daňové úlevy, ale míra úspor amerických domácností nejen že nevzrostla, ale naopak klesla na úroveň, jakou jsme nezažili po 75 let. Bushova administrativa vychvalovala sílu volného trhu, ale byla více než ochotná poskytnout velkorysou podporu farmářům a zvednout tarify na ochranu ocelářů. Později, jak jsme viděli, se zdá ochotná podepisovat bianco šeky k záchraně svých přátel na Wall Street. V každém z těchto případů existují jasní vítězové. A pokaždé jsou tu jasní poražení -- včetně země jako celku.

Co dělat?

Jak se Amerika snaží najít cestu z nynější krize, hrozí riziko, že budeme naslouchat těm samým lidem na Wall Street a v ekonomickém establishmentu, které nás do ní zatáhly. Pro ně jsou naše dnešní potíže další příležitostí: Pokud budou moci patřičně ovlivnit vládní reakci, budou dále vydělávat, nebo přinejmenším ztratí méně, a mohou být ochotni obětovat blaho hospodářství svému vlastnímu prospěchu -- přesně tak, jako to dělali dříve.

Země má k dispozici řadu ekonomických nástrojů. Jak už bylo řečeno, mohou vést k rozporným výsledkům. Je smutnou pravdou, že jsme dosáhli mezí monetární politiky. Pokud snížíme úrokové míry, hospodářství to moc nepomůže -- banky nebudou ochotny půjčovat spotřebitelům s utaženými opasky a spotřebitelé si nebudou ochotni vypůjčovat, když vidí, že ceny bydlení dále klesají. A zvýšení úrokových měr kvůli boji s inflací by také nemělo žádoucí vliv, protože ceny, které jsou hlavním zdrojem inflace -- ceny potravin a energie -- se tvoří na mezinárodních trzích; hlavním důsledkem by bylo neštěstí obyčejných lidí. Rozpaky jimž čelíme znamenají, že je třeba starostlivě vyváženého přístupu. Neexistuje rychlá a snadná náprava. Ale pokud budeme rozhodně jednat dnes, můžeme zkrátit délku poklesu a omezit jeho rozsah. Pokud současně myslíme na to, co by bylo z dlouhodobého hlediska dobré pro hospodářství, můžeme vybudovat trvalý základ ekonomického zdraví.

Abychom se vrátili k pacientovi v ambulanci: Potřebujeme zasáhnout skryté příčiny. Většina možností léčby znamená bolestnou volbu, ale je tu i pár snadných. V energetice: Úspory a výzkum nových technologií nás učiní méně závislými na zahraniční ropě , sníží naši obchodní nerovnováhu a pomohou životnímu prostředí. Rozšiřovat těžbu v environmentálně křehkých oblastech, jak to někteří prosazují, by mělo na ceny ropy nežádoucí vliv. Navíc politika "vytěž nejprve Ameriku" by v budoucnu zvýšila naši závislost na cizině. Je v každém ohledu krátkozraká.

Naše ethanolová politika je špatná pro daňového poplatníka, špatná pro životní prostředí, špatná pro svět a naše vztahy s jinými zeměmi a špatná z hlediska inflace. Je dobrá pouze pro výrobce ethanolu a americké pěstitele kukuřice. Měla by být zrušena. V tuto chvíli podporujeme kukuřičný ethanol částkou téměř celého dolaru za galon, zatímco uvalujeme tarif ve výši padesáti čtyř centů na brazilský ethanol vyrobený z cukru. Bylo by těžké vynalézt horší politiku. Ethanolový průmysl se pokouší vydávat za dítě, které potřebuje pomoci, aby se postavilo na vlastní nohy, ale byl takovým dítětem již více jak dvě dekády a odmítal vyrůst. Naše zavádějící politika v oblasti biopaliv ubírá půdu používanou k pěstování potravin a mění ji ve výrobu energie pro auta; to je nejdůležitější faktor přispívající k růstu cen obilovin.

Naše daňová politika potřebuje změnu. Je něco opravdu zvláštního na situaci, kdy bohatí jedinci, kteří získali své peníze ze spekulací s nemovitostmi nebo na burze, platí nižší daně než středostavovští Američané, jejichž příjem pochází z mezd; je cosi podivného a dokonce urážlivého na situaci, kdy ti, jejichž příjem pochází ze zděděných akcií, platí nižší daně než ti, jejichž pracovní týden má padesát hodin. Změna daňových tarifů by poskytla lepší stimuly s většími výnosy a nižšími deficity.

Můžeme mít více regulovaný daňový systém, který je stabilnější -- a přitom dynamičtější. Samoregulace je oxymoron. Finanční trhy produkovaly půjčky a další produkty, které byla tak komplexní a záludné, že ani jejich tvůrci jim úplně nerozuměli; tyto produkty byly tak nezodpovědné, že jim analytici říkali "toxické". Avšak finanční trhy nedokázaly vytvořit produkty, které by běžné domácnosti umožnily čelit rizikům a zůstat přitom ve svém domě. Potřebujeme komisi pro bezpečnost finančních produktů a komisi pro stabilitu finančních trhů. A nemohou být provozovány Wall Streetem. Výbor pro federální rezervy sdílí příliš mnoho myšlenkových stereotypů s těmi, které by měl usměrňovat. Mohl a měl vědět, že něco je špatně. Měl k dispozici nástroje, jak bublinu vypustit -- nebo přinejmenším jak zajistit, že se bublina příliš nenafoukne. Ale rozhodl se nedělat nic.

Vyhodit chudé z jejich domů protože nemohou splácet hypotéky je leda tragické -- a je to nesmysl. Vše co se stane je, že majetek zchátrá a vystěhovaní se přestěhují jinam. I ten nejméně citlivý bankéř by měl chápat základy ekonomiky: Banky přicházejí o peníze, pokud zabavují -- prázdné domy jsou typicky prodávány za mnohem nižší ceny než ty, v nichž někdo žije a pečuje o ně. Pokud banky nechtějí znova jednat o hypotékách, měli bychom zavést zvláštní konkursní proceduru, podobnou jako pro korporace, která by lidem umožnila udržet si své domy a restrukturovat finance.

Pokud to zní příliš jako rozmazlování nezodpovědných, vzpomeňte si, že každá hypotéka má dvě strany -- věřitele a dlužníka. Oba na smlouvu přistupují dobrovolně. je možno říci, že oba nesou přibližně stejnou zodpovědnost. Avšak u jedné ze stran -- u věřitele -- se předpokládá, že bude kompetentní ve finančních záležitostech. Na druhé straně dlužníci na trhu substandardních hypoték jsou většinou finančně nekompetentní. Pro mnohé je jejich dům jediným majetkem a pokud ho ztratí, přijdou o životní úspory. Připomeňme také, že velkým vlastníkům nemovitostí, bohatým rofinám, už jsme poskytli podporu skrze daňový systém. Daňové odpočty v některých státech pokrývají takřka polovinu úroků z hypoték a daně daně z nemovitostí. Ale mnozí lidé s nízkými příjmy, jejichž odpočty jsou bezvýznamné protože platí příliš nízké daně, žádnou pomoc nedostávají. Dává mnohem větší smysl změnit tyto daňové odpočty v likvidní daňové úvěry, aby poměrná část nákladů na bydlení pokrytých vládou byla pro chudé i bohaté stejná.

O těchto věcech by se nemuselo debatovat -- ale bude. Ti na Wall Street už tvrdí, že bychom měli být opatrní a nepřehánět to s reakcemi. Nadměrná reakce, říkají nám, může zabránit "inovaci". Ano, některým inovacím by mělo být zabráněno. Toxické hypotéky byly jistě inovativní. Jiné inovace byly prostě nástroji k obcházení regulace -- regulace zavedené proto, aby se předešlo problémům, kterými nyní ekonomika strádá.

Volnotržní fundamentalisté -- ti kteří věří v tržní zázraky -- se neostýchali přijmout vládní záchranné balíčky. Ba co více, dožadovali se jich, varovali, že pokud nedostanou co chtějí, celý systém se může zhroutit. Který politik chce být obviněn kvůli příští Velké depresi jenom proto, že dodržel pravidlo? Kritizoval jsem slabou antitrustovou politiku, která některým institucím dovolila stát se natolik dominantními, že jsou prostě "příliš velké, než aby padly". Je smutnou skutečností, že jsme zašli tak daleko, že před námi leží další záchranné balíčky. Nyní, když Fannie Mae a Freddie Mac jsou pod federální nucenou správou, musíme trvat na tom, že nelze riskovat žádné prostředky daňových poplatníků, zatímco akcionářům a věřitelům, jejichž dohled na management selhal, je dovoleno odejít s jakoukoliv odměnou, o kterou požádají. Dělat cokoliv jiného je říkat si o opakování současných problémů. A co více, zatímco tyto instituce mohou být příliš velké na to, aby padly, nejsou příliš velké pro reorganizaci. A my potřebujeme mít na paměti, proč jsme je zachraňovali: Abychom udrželi přísun peněz na trh s bydlením. Je urážkou, pokud tyto instituce reagují na své takřka monopolní postavení zvyšováním poplatků a zdražováním hypoték, což hypoteční krizi jen zhoršuje. Tyto instituce a finanční trhy ukázaly jen malý zájem o opatření, která by pomohla z pasti miliónům stávajících a potenciálních vlastníků domů.

Nejtvrdším oříškem bude monetární politika (vyvážení inflačních rizik a rizik hlubšího poklesu) a fiskální politika (vyvážení rizika hlubšího poklesu a rizika explodujícího deficitu). Standardní analýza přicházející z finančních trhů teď říká, že nejhorší hrozbou je inflace, takže potřebujeme zvýšit úrokové míry a omezit deficit, což obnoví důvěru a tudíž i stabilizuje ekonomiku. Jde o stejně hloupou ekonomii, jaká nefungovala ve Východní Asii v roce 1997 ani v Rusku a Brazílii v roce 1998. Navíc jde o stejný recept, jaký předepisoval Herbert Hoover v roce 1929.

Navíc jde o recept, který by obzvlášť tvrdě dopadl na pracující a chudé. Vyšší úrokové míry snižují inflaci tak ostrým sražením agregátní poptávky, že roste nezaměstnanost a mzdy klesají. Případně klesají i ceny. Jak už bylo řečeno, příčiny inflace dnes leží převážně v importech -- vycházejí z globálních cen potravin a energií, které je těžké kontrolovat. Snižovat inflaci tedy znamená, že cena všeho ostatního musí drasticky klesnout, aby růst těchto cen vyvážila, což opět znamená drastický růst nezaměstnanosti.

Teď navíc není vhodná doba pro obnovu staromódního fiskálního náboženství. Důvěra v ekonomiku nebude obnovena, dokud růst je nízký, a růst bude nízký, dokud investice jsou anemické, spotřeba slabá a veřejné výdaje kolísají. Za těchto okolností by nepromyšlené daňové škrty nebo omezování vládních výdajů byly šílenstvím.

Ale existují i rozumné politiky, které nám mohou pomoci ze současných potíží. Vkládání prostředků do potřebných investic -- infrastruktury, vzdělání, technologie -- přinese dvojité dividendy. Zvýší dnešní výnosy a položí základy pro příští zaměstnanost a ekonomický růst. Investice do energetické účinnosti přinesou dokonce trojité dividendy -- kromě krátkodobých a dlouhodobých ekonomických výnosů také prospěch v oblasti environmentální.

Federální vláda musí pomoci státům a lokalitám -- jejich daňové výnosy klesají a bez pomoci z centra budou muset omezit investice a základní veřejné služby. Chudí budou trpět dnes a růst utrpí zítra. Velká výhoda programu čelícího snižování příjmů států a lokalit spočívá v tom, že poskytne potřebné množství peněz: Pokud se ekonomika rychle vzpamatuje, výpadek by byl malý; pokud by byl pokles dlouhý, k čemuž se přikláním spíše, výpadek by byl velký.

Tato opatření jsou protikladem toho, co žádá tato administrativa -- spolu s Republikánským prezidentským kandidátem Johnem McCainem. Vždycky se věřilo, že daňové škrty, zejména pro bohaté, jsou pro nemocnou ekonomiku lékem. Ale ve skutečnosti daňové škrty z let 2001 a 2003 vytvořily podmínky pro dnešní krizi. Z hlediska stimulace ekonomiky nepřinesly prakticky nic a ponechaly úkol podporovat ekonomiku na samotné monetární politice. Problémem Ameriky dnes není to, že domácnosti spotřebovávají příliš málo; naopak, jestliže se míra úspor potácí jen lehce nad nulou, je jasné, že spotřebováváme příliš mnoho. Ale administrativa doufá, že podpoří naše výdaje.

To co postihlo americké hospodářství nebylo nevyhnutelné. Nešlo jen o to, že ti, jimž se věřilo, že zajistí ekonomickou bezpečnost a pořádek selhali. Byli též mnozí, kteří šikovně profitovali z toho, že potřebné kroky nebyly učiněny. Nyní je před námi volba: Buď přenecháme odpověď na utrpení lidí těm, kdo nás do něj zavedli, nebo využijeme příležitosti k zásadním reformám a dosáhneme nové rovnováhy mezi trhem a vládou.

November 2008, Vanity fair, Stiglitz, Joseph E.: Reversal of Fortune ZDE

Pro Britské listy shrnul z angličtiny Karel Dolejší.