Eurokraté možná mají pravdu, že rozumějí potřebám EU lépe než my obyčejní lidé. V Evropě je tradice moudré vrchnosti (tatíčka) a byrokracie, která vládne de facto bez ohledu na vůli lidí, ostatně velmi silná (krásně to paroduje britský seriál "Jistě, pane premiére"). Je však třeba rozejít se se starou Evropou i v tomto smyslu, protože demokratický deficit může EU zničit. Evropa nemůže poté, co dospěla ve svých národních státech po dlouhých stovkách let k otevřené demokracii, sklouznout na nadnárodní úrovni do svých kafkovských tradic. EU prostě už nemůže být jen projektem politiků, ale musí být projektem nás občanů, jinak je celý evropský parlament a volby do něj jenom fraška. Národní státy se musí rozpustit a hrát úlohu regionů, nikoli národů, tj. podobnou úlohu, jakou státy hrály v osvícenské Evropě nebo jakou hrají dnes v rámci USA.

Osvícenskou Evropu nepřipomínám náhodou. Zdá se mi dnes nesmírně mladá a atraktivní oproti Evropě nacionalismu od Francouzské revoluce po rok 1945. Samozřejmě nejde o politický systém, ten je dávno mrtvý, jde o způsob myšlení. Jakási důvěra v common sense, který nás všechny spojuje, důvěra vlastní Montaigneovi (pozdně renesanční zakladatel osvícenské otevřenosti) nebo Sternovi. Eurokraté by měli číst Tocquevilla a dát obyčejným Evropanům pocit, po vzoru americké demokracie, že jejich "superstát" je opravdu demokratický. Myslím si, že by se potom politici nestačili divit, jak by integrace postupovala dopředu (až by se z francouzského prezidenta stal regionální tajtrlík - a možná v tomhle je ten strach politiků, na který doplácejí špatným pocitem z deficitu demokracie v EU).