Jsme národem silné morální pýchy: tolik pláče a stesku, kolik se najednou po pátku 8. a sobotě 9. února 2008, dvou dnech prezidentské volby, sneslo do českého údolí! Jako kdyby nikdo z nás na vlastní kůži neprožil v této zemi nějakou jinou podstatnou část života. Copak se nikdo z nás předtím už za někoho nestyděl? Kolikrát jsme se vlastně styděli sami za sebe? Zesílené emoce před televizní obrazovkou, které se pohybovaly někde mezi zděšením a trapností, ale nemohou být tím, co rozhodne další perspektivu české politiky. Tyto emoce totiž neprodukují více, než jen následný pocit občanské bezmoci...

Tři dramatické postavy

Jenom od roku 1999, kdy jsem se podílel na aktivitách kolem výzvy "Děkujeme, odejděte!", o níž píše šéfredaktor Jan Čulík jako o "frakcionářském hnutí" (bez bližšího vysvětlení, co tím chtěl básník říci), a později také v kontaktech s politickým projektem Cesty změny, jsem se téměř každý den setkával se stále stejným vzorcem občanského chování. Dá se to popsat na principu tří dramatických postav. Ta první se jmenuje: Zklamání. Druhá: Otrávenost. Třetí: Znechucení. Jejich neúprosné zjevování provází jakási nevysvětlitelná přítomnost dalších dvou: silná postava Smutku v objetí s vetchou Lítostí. Někde mezi příchodem první a druhé postavy je možné, že dorazí ještě jedna: Hněv. Ten má tu výhodu, že dokáže předchozí opasivní emoce aktivizovat a pokud je dostatečně dobře pojmenován nepřítel, může být i neovladatelný. Bez vůle ale emoce zůstávají tím, k čemu jsou odsouzeny: k postupnému opadnutí a návratu do normálu. Tím normálem je většinou Pasivita ruku v ruce s Apatií.

Myslel jsem si původně, že taková setkání zažiju pouze ojediněle, a choval jsem se podle toho: nejprve přívětivě, poté poněkud odtažitě až místy provázel mé reakce vztek. Vzpomínám si na to, že mne jednoho dne kontaktovala jakási paní, aby mne požádala, zda bych nemohl vyřešit zdravotní potíže její epileptické dcery. Jiná paní pravidelně chodila a vysvětlovala mi, že v Olomouci se jí mafie kolem Ivana Langera snaží zabít: začala prý tím, že jí v noci krade a stříhá spodní prádlo. Paní to byla velmi kulturní, tvrdila, že jezdí do Prahy na operu. Byl to samozřejmě blud. Objevovali ale i lidé, kteří se nehodlali smířit s daným stavem věcí, aniž by projevili odhodlanost: přicházeli s napsaným programem politického hnutí, který vycházel z různých zdrojů: byli mezi nimi T. G. M., národní socialisté nebo také Radola Gajda.

Ty lidi vedlo nějaké zvláštní odhodlání, že země je ohrožena, a je proto nutné ji zachránit. Ve snech těchto lidí jim vyjížděli pravidelně v noci na pomoc různé skupiny, občas údajně i ozbrojené, nechyběli ani Blaničtí rytíři. Když mne jednoho dne po minulé prezidentské volbě volali různí lidé, abych se upálil, zastřelil a podobně, zdálo se mi, že jsem se ocitl v nějakém thrilleru. Náladu hysterie tehdy dokázala rozdmýchat zejména televize Nova a její investigativní redaktor Jan Tuna, který trpěl takovou přemírou agresivity, že se jeho otázky podobaly estébáckému výslechu. Jenom pár dní po prezidentské volbě, v níž zvítězil těsně ve 3.kole Václav Klaus, zastavila mne v metru jakási paní, aby se mne zeptala, kdy to začne. Nerozuměl jsem jí, ona se ale vědoucně usmívala. Tvrdila, že mne zná, prý je proutkařka...

Politické násilí

To, co začalo nástupem Klause, ale bylo něco mnohem silnějšího a mnohem násilnějšího než jen pouhý politický boj. Nevím, na co myslela paní s proutkem, inaugurace Václava Klause před pěti lety ale završila způsoby vládnutí, v nichž neplatí žádné principy, ale pouze a jedině výsledek, kterého tito lidé, odkojení jeho politickým násilím, neúprosně dosahují. Je to vlastně obdivuhodné. Monolog Ivana Langra směrem k Martinu Bursíkovi ve Španělském sálu je ale jenom nepatrným únikem ze světa, v němž jsou takové "chlapské rozhovory" na denním pořádku. Na to nemá žaludek žádný z těch lítostivých občanů, kteří se bojí, že by se tím politickým bahnem také umazali, nebo nedejbože třeba přišli o práci. Jenom při pohledu na řádky ministerstva financí, kolik vydává ze zákona na fungování politických stran, možná pochopíte, jak snadný se tu vede zápas. ZDE. Říká se tomu občas trochu hrůzostrašně "zápas o moc" a hlavním sponzorem je tu v "rámci stability" samotný stát.

Zdá se mi, že v tomto roce osmiček má opět šanci objevit se na scéně hned několik starých známých postav. A novináři, kteří se živí vyvoláváním zděšení, skandálů a různými denunciacemi, rádi opět nějaké to sousto před jejich příchodem publiku nabídnou. Ať už se bude realitě blížit více či méně: na tom přece nezáleží.

Před druhou volbou prezidenta se jistě dočkáme nových emocí. Bude to opět v televizi, před níž se sejde jako vždy souručenství cudných, kteří nežijí ve světě, ale v iluzích o něm - a o sobě samých. Až na vás, jako kdysi na mne, budou ty zmíněné postavy dotírat, zkuste je raději zahnat. Zklamání si totiž myslí, že jsme jako lidé vždy čestní a spravedliví. Znechucení nám vyhrožuje, že už nám nikdy nebude chutnat. Načež Otrávení nám připomíná, že nemáme dost protilátek. Před Smutkem a Lítostí se raději schovejte, jsou velmi záludní: snaží se vám připomenout, že už nikdy nemusíte být šťastní...

Nebudu tady kázat jako poslední spravedlivý (k tomu máme v Senátu Martina Mejstříka), ani lkát nad obecným poklesnutím mravů. Ale každý soudný člověk ví, že způsoby, kterými se ohání politická garnitura, vznikaly - řečeno s teologem - od chvíle prvotního hříchu 17. listopadu 1989, kdy si jedna politická třída přivlastnila heslo: "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!" To heslo, jak nás přesvědčují literární vědci, lze číst různými způsoby: jako romantické, tragické nebo komické. Antropolog patrně poznamená, že musíme projít stádiem, v němž budeme ještě nějakou dobu bez přiznání viny vyhánět ďábla z těla. Nebo budeme s ďáblem tančit? Ten známý tanec smrti - "danse macabre".

***

Jaká perspektiva před námi stojí zatím není zřejmé. Tuto neděli se velmi racionálně zeptal moderátor Petr Šimůnek v pořadu Nedělní partie: "Budete požadovat jako podmínku vstup do vlády?" Předseda KSČM Vojtěch Filip odpověděl: "Ne."

Řekl bych, že by měli... Prospělo by to nám všem, a české politice zvláště: zbavila by se tak před veřejností konečně posledních iluzí. Možná by to také konečně vyhnalo ďábla z těla společnosti.

P.S. Autor tohoto textu připouští, že ačkoliv založením romantik, není mu vlastní tragické vidění světa.:-)