Toto konstatování mnou otřáslo. Bohužel, vychází zcela zřetelně z názoru, "posvěceného" revolučním parlamentem v roce 1993, který zákonem označil celé období od roku 1948 jako období zločinecké a protiprávní. Z toho tedy vyplývá, že všichni, kdo v oné době pracovali tak, aby se státu dařilo - mimochodem patřil mezi velmi vyspělé státy světa jak produkcí svojí kultury (vědeckými výsledky, uměním, sportem, vzdělaností), tak výsledky produkce výrobní (vynikajícími akrobatickými letouny počínaje přes skvělé nákladní automobily, vyhledávané motocykly, kontaktní čočky, výrobky textilního či chemického, zbrojního, těžkého průmyslu či přesného strojírenství atd. až po výstavbu průmyslových komplexů a elektráren v nejrůznějších státech světa). K tomu by bylo možné -- kromě jiného - připočítat i úspěchy na světových výstavách, na uměleckých festivalech a mnohé další.

O to všechno se zasloužili především lidé, kteří byli ochotni a především schopni podávat mimořádné výkony pracovní, vědecké, sportovní či umělecké. Za to byli vyznamenáváni různými tituly, oceňování medailemi a řády. Je velmi pravděpodobné, že byl zkoumán i jejich vztah ke společnosti, k politickému uspořádání. Tak je to ostatně běžné v každém politickém systému. Ti všichni odevzdali této zemi to nejlepší čeho byli schopni a nesporně si za to zaslouží úctu.Poněkud mne mrazí, když jsou ostrakizováni a naopak chvála je vzdávána těm, kdo zemi programově škodili.

Ať jsme žili v jakékoli politické situaci, neměli bychom zapomínat, že jsme byli součástí rozděleného světa, který žil na hranici mezi mírem a válkou. Nevím, že by náš stát usiloval o napadení či likvidaci jiného státu. Že bychom se podíleli na válečných akcích proti státům, bránícím svoji samostatnost. Dokonce si troufnu tvrdit, že jsme ani neutlačovali domácí politické oponenty o nic více, než jak to činili na druhé straně barikády, když měli pocit, že se jejich občané pokoušejí o spolupráci s nepřítelem. Situace byla velmi napjatá: doslova zuřila sice studená, ale o to nebezpečnější válka, ve které jediné malé vychýlení rovnováhy mohlo znamenat tragédii.

To není omluva minulého režimu. To je jen konstatování skutečnosti. Studená válka totiž určovala, jak se můžeme či nemůže chovat vůči svým spojencům, svým konkurentům (nepřátelům) a tedy i vůči svým spoluobčanům. Je zlé, když tohle přehlížíme, odvolávajíce se na "zákon", který dosáhl jediného: zabránil možnosti poučení se z minulosti, protože ji jednostranně a nepochybně zcela účelově zatratil. S ní zatratil i všechny, kteří svojí vlasti obětovali všechny svoje schopnosti. Pohanil i miliony obyčejných lidí, kteří považovali svoji práci za příspěvek pro budoucnost svou i svých dětí.

Je možné hovořit o vážných pochybeních, která se stala, odsuzovat zločiny, jichž se konkrétní viníci dopustili. Je možné zpochybňovat celý politický systém. Označit jej však za zločinný a protiprávní je ve své podstatě protiprávní, pokud tak neučinil soud. Dokonce se zdá, že šlo o značně účelový akt, který měl zabránit zkoumání minulosti. Koho chtěl zostudit a koho naopak chránit, nechť si domyslí každý sám.