Včera byl den žen a večer se sešli evropští politikové na nejvyšší úrovni, aby se dohodli o budoucích cílech na polích energie a ochrany životního prostředí. Ve čtvrtek ještě nikdo nevěděl, na čem se dohodnou, protože ideje předsedkyně rady EU a německé kancléřky Angely Merkelové se dost odlišují od myšlenek politiků z Francie, z Polska i z České republiky.

O výsledcích těchto jednání si ale můžete přečíst všude; zde mi proto na tomto místě také nejde o evropské výsledky téhle konference, ale o revoluci v německých křesťanských stranách a o sílu žen, které skoro bezhlučně a bez okázalosti změnily politický profil strany CDU.

Den žen. Samozřejmě ženy jsou různé, a ten den měl patřit všem. Kdyby ale šlo o den žen nepoddajných a statečných, politických a schopných se prosadit ve světě většinou ještě jinak smýšlejících mužů, byl by to jistě den Angely Merkelové a Ursuly Gertrudy von der Leyen.

Že ty dvě ženy provedly nenásilnou revoluci u německých konzervativců, to už je vidět na tom, že zástupci německého průmyslu s jejich činy nesouhlasí. Část jich argumentuje, že už mají pocit a dokonce strach z toho, že politika konservativců bude ohleduplnější vůči klimatu než to, co chtěla předtím koalice zelených a červených politiků z oněch dvou stran , které tvořily před Merkelovou pod Schröderem německou vládu.

Asi to tak nebude, jasné je ale, že obě ženy, hlavně ale Angela Merkelová, pracují velice cíleně. Ani jedna z obou žen nepřemýšlí dlouze o tom, co jejich strany představovaly v minulosti, co bývalo vždycky jejich cílem. Pohlížejí, ovšem z hlediska své socializace, na problémy a uvažují o tom, co by mohlo být řešením dané situace. Jako kancléřka koalice dvou velkých stran Angela Merkelová potom ani nemluví hlasitě na trhu ješitnosti o tom, co si myslí, ona nechává mluvit jiné politiky, členy federální vlády, zástupce sociálních demokratů, pány ministerské předsedy německých zemí. Někdy se chvíli zdá, že jen poslouchá, ale pak se dá zjistit, že se prosadí s kompromisem, který dokáže vyřešit právě ten problém, který má být vyřešen, a to někdy tak, jak si to většina hlav členů její strany předtím nedokázala představit.

Nikdo nemusí souhlasit s politikou Angely Merkelové, je jasné, že hodně by se mohlo dělat jinak, taky v naší době v Německu i v Evropě. Avšak politikové, kteří jsou k výhodě země nuceni stát v čele mocensky víceméně vyvážených stran ve vládní koalici, by měli studovat její pracovní styl, protože ten by se mohl pro ně stát vzorem. To platí také pro předsedy takových stran, jejichž členové vlastně orientují hlavně na hodnoty a řešení z minulosti. To vedlo k nenásilné revoluci konservativců a mohlo by to vést i k tomu, z čeho by se mohli poučit od ní i jiní politikové.