Ministr zahraničních věcí Pákistánu Mahmúd Chusro Bahtiár, který byl 6.11. 2006 v Madridu účastníkem semináře Královského institutu El Cano na téma "Španělsko-Pákistán" k záležitosti uvedl, že "operace je jasným poselstvím, že Pákistán nebude na svém území tolerovat terorismus v žádné podobě".

Dále dodal, že "nebudeme tolerovat, aby se madrasy staly výcvikovými tábory". Nyní se dle Bahtiára prověřuje totožnost zemřelých, avšak není pochyb, že "jsou mezi nimi Afghánci a jistě další cizinci arabského původu". Popřel, že by se na akci podílely části jiných vojsk než pákistánských a uvedl, že rozhodnutí prezidenta Mušarafa o zničení madrasy bylo na základě výsledků plodné spolupráce tajných služeb USA, Afghánistánu, Pákistánu a NATO.

Španělsko pamatuje z doby občanské války a Frankovy diktatury podobné situace. V životopisné knize Jamese Prestona o generalisimu Frankovi je popsána situace z občanské války, kdy Frankův štáb obdržel dotaz od velitele jednotky nacionalistů, která dobyla město v držení republikánů. Dotaz zněl, jak naložit se zajatými muži, když není jisté, že by všichni byli republikánskými bojovníky. S odpovědí si ve štábu nedělali moc starostí: "Zastřelte je všechny, pán bůh si to přebere !"

Co až se zjistí, že mezi zraněnými a mrtvými byl byť jediný, co neměl nic společného s výcvikem teroristů? Jak je možné, že se nejdříve zabíjí a potom se teprve zjišťuje totožnost obětí? Mušaraf potřebuje zabít osm desítek lidí, aby vyslal světu poselství.

Demokratický svět, který ctí presumpci neviny, musí takové poselství odmítnout. Lidská práva - a právo na život je tím prvním - jsou nedělitelná v Praze, v New Yorku nebo v pákistánském Haru.