Prohlásil, že oba muže křivě obvinil a ve skutečnosti jim žádné granáty nedodal (jeho prohlášení je uveřejněno na internetových stránkách Šalamouna).K jejich nařčení byl údajně přinucen Vojenskou policií ČR. Oba odsouzení na základě jeho změněné výpovědi podali návrh na obnovu řízení a žádali o odklad nástupu trestu. Soudkyně Jana Jurečková se z počátku odmítala jejich návrhem zabývat, nakonec řízení zahájila, ale stále trvala na tom, že není důvod k odkladu nástupu trestu. Pak došlo k průtahům kvůli zdravotním potížím korunního svědka Jozefa Janíčka. Jaroslav Černý mezitím nastoupil trest, Tomáš Dunaj-Jurčo pokračoval v žádostech o odklad a nakonec byl nucen se skrývat, protože paní soudkyně na jeho poslední žádost o odklad nástupu trestu reagovala vydáním pokynu policii k jeho dodání do výkonu trestu. 27. února, téměř po roční přestávce, řízení o povolení obnovy procesu konečně pokračovalo. Jozef Janíček zde přesvědčivě vypovídal o tom, jak a proč došlo ke křivému nařčení ods. Jaroslava Černého a Tomáše Dunaje-Jurči. Jozef Janíček i Jaroslav Černý byli k jednání přivedeni eskortou v poutech. Tomáš Dunaj-Jurčo přišel jako svobodný člověk, ale po jednání byl před mýma očima přímo v budově soudu zatčen a převezen do věznice.

Jeho manželka následně podala návrh na přerušení trestu, v které se odvolávala na změnu důkazní situace, vyvolanou přesvědčivou výpovědí Jozefa Janíčka. Soudkyně Jurečková při dalším líčení dne 23. března její návrh neprojednala a řízení odročila kvůli nutnosti výslechu dalších svědků na neurčito. Odsouzení se museli vrátit do svých cel a připravoval se jejich převoz do vzdálené věznice, kde by k nim rodina a obhájce měli ztížený přístup. Soudkyně Jurečková takto rozhodla s vědomím, že svědci jsou vojenští policisté, z nichž někteří jsou na zahraniční misi, takže pokračování řízení bude možné za 5-6 měsíců. Reportérovi Českého rozhlasu sdělila, že rozhodnutí o přerušení výkonu trestu považuje za předčasné. Hypoteticky musíme připustit, že po skončení výslechů může být vynesen zprošťující rozsudek. Pokud by se tak stalo, bylo by nutné považovat věznění odsouzených za neoprávněné. Nesmyslné týrání odsouzených a jejich rodin by bylo nezhojitelné a finanční odškodnění, jež by si možná na státu vysoudili, by je nevyvážilo.

V této situaci zasáhl prezident republiky, který využil svého ústavního práva a nařídil přerušení výkonu trestu obou odsouzených až do konečného rozhodnutí o jejich žádostech o milost. Oba byli zpět se svými rodinami již večer 28. března. Hrad vydal o této šťastné události tiskovou zprávu až 29. března v druhé polovině dne.

Prezidentův zásah je elegantním řešením. V každém případě pan prezident předešel škodám, které by vznikly, kdyby se rozhodnutí soudkyně Jurečkové o nezbytnosti pokračování výkonu trestu dodatečně ukázalo jako chybné. Při tom ale není vázán milost udělit v případě, že by další řízení probíhalo v naprostém souladu s pravidly spravedlivě vedeného procesu, a to bez ohledu na výsledek. Není rovněž omezen žádnou lhůtou, takže může odsouzené ponechat na svobodě až do úplného ukončení obnoveného procesu. Nezasáhl při tom do svobodného rozhodování soudu, protože ten bude pokračovat v objasňování věci stejným způsobem, jaký si předsevzal, s tím rozdílem, že odsouzení budou po dobu řízení na svobodě a nebude jim způsobena žádná zbytečná škoda. Prezidentův zásah nebude mít vliv ani na konečné rozhodnutí soudu o vině.

Prezidentův krok je pravděpodobně průlomový. Právo na odklad nástupu nebo přerušení výkonu trestu v souvislosti s posuzováním žádosti o milost je dáno ústavou i trestním řádem. Nevím ale o jiném případu, kdy by je některý z prezidentů využil. Tímto způsobem je možno poskytnout ochranu odsouzeným, ohroženým pochybně vedeným trestním řízením, aniž by trpěla nezávislost moci soudní a bez plýtvání milostmi. Věřím, že osvobození Jaroslava Černého a Tomáše Dunaje-Jurči nebylo prvním, ale současně posledním případem využití tohoto práva panem prezidentem.

Nicméně věc má vadu krásy: případů, jako je tento, je zcela jistě mnohem více; zahrneme-li do nich neoprávněné uvalení vazby, asi bychom dospěli k děsivým číslům, kdyby ovšem někdo vedl odpovídající statistiku. Není však možné, aby prezident nahodile zachraňoval neoprávněně vězněné občany před neodpovědností soudců. Tento případ je proto vážným znamením, že jeho opakování je třeba čelit legislativními úpravami. Je na místě přehodnocení právní úpravy odpovědnosti a neodvolatelnosti soudců a státních zástupců. Ministerstvo spravedlnosti by mělo připravit odpovídající změny zákona o soudech a soudcích a zákona o státních zastupitelstvích, nejvyšší státní zástupkyně by měla přehodnotit pověstný "Pokyn obecné povahy" č.12 z 19.prosince 2003, který v podstatě znemožňuje trestní stíhání státních zástupců a soudců za zneužití pravomoci. Policisté, státní zástupci a soudci, kteří způsobí neoprávněné odnětí svobody občana, musí být voláni k odpovědnosti; při nejmenším musí být vyhodnoceny příčiny chybného rozhodnutí a uvážena míra zavinění a případný postih.

Připomínám, že případ nyní již osvobozených odsouzených v minulosti znepokojil i ministra spravedlnosti, který v jejich prospěch podal dvakrát stížnost pro porušení zákona a povolil jim odklad nástupu trestu. Nejvyšší soud ČR obě stížnosti zamítl.Pana ministra pak kvůli nim napadl věci neznalý redaktor Českého rozhlasu-Radiožurnálu. Jeho filipiku proti ministru Němcovi služebníčkovsky převzaly všechny hlavní deníky. Reakce všech vykonavatelů kampaně proti Pavlu Němcovi na prezidentův zásah budou zajímavé, budou-li jaké.

( Věnováno Michaele K.)