Pak ale přišla puberta a já jsem najednou zjistila, že v existenci Boha nevěřím.

Od té doby uplynulo už dost času a mnohokrát jsem se nad věcmi mezi nebem a zemí zamýšlela. Teď jsem dospěla k pracovní hypotéze, že schopnost víry je něco jako genetická záležitost. Znám lidi, kteří VĚDÍ, že Bůh existuje, ale já sama ten pocit nemám. Já jsem se musela celý život obejít bez Boha. Uvědomuji si, že v důsledku toho jsem měla někdy ten život těžší (to, když jsem se v nějaké nelehké životní situaci potřebovala o něco nebo někoho opřít, mít pocit, že mi někdo pomůže a že existuje NĚKDO, komu není můj úděl lhostejný) a někdy pravděpodobně lehčí. Ze svých činů jsem se totiž zodpovídala sama sobě (a pro koho jiného by člověk měl mít větší pochopení než pro sebe, že?).

Na druhé straně jsem se setkala s mnoha věřícími i nevěřícími lidmi a nemohu říci, že by se prvá anebo druhá skupina od sebe v praktickém životě a ve svých skutcích v průměru nějak výrazně statisticky odlišovaly.

Nesouhlasím s I. Chaunem, že si "ten Bohoměr musíme vyrobit každý ve svém srdci". To prostě nejde. Zrovna tak, jako se člověk těžko může přinutit k tomu, aby nevěřil, nemůže se přinutit k tomu, aby věřil (pravda, mluvím ze své vlastní zkušenosti).

Možná, že je to tak, že věřící lidé mají jakýsi dar (vlastnosti?) navíc, který jim umožňuje věřit, na rozdíl od lidí, kteří tento dar (vlastnosti?) postrádají a musí si tedy vystačit sami.

Nevím, odkud ale čerpá I. Chaun své vědomosti o tom, jak se cítí nevěřící člověk. (viz:"Nevěřící člověk se vnímá jako osamocené individuum, cítí se vydělený ze souvislostí a domnívá se, že může žít na úkor druhých i vesmíru. A většinou je na to ještě hrdý.")

Já nevím, jestli jsem hrdá nato, že jsem nevěřící, ale vidím, že I. Chaun je hrdý na to, že je věřící, protože vzápětí hned píše, že věřící je o krok výš. A já si dokonce ani nemyslím, že mohu žít na úkor druhých či vesmíru -- dokonce se obávám, spolu s jinými, že se nám naše expanzivní chování vůči přirodě může v budoucnu hodně vymstít.

Otázka víry je niternou věcí člověka samého a že takové výzvy, jakou nám adresoval I.Chaun jsou ve své podstatě nesmyslné. Určitě tedy nepovedou k tomu, že se pár nevěřících nad sebou hluboce zamyslí a přejde do opačného tábora. Podle mně je nejdůležitější vzájemné pochopení a vzájemná tolerance, ke které ale má článek I. Chauna dost daleko......