Mapa názorů jako východisko pro tvorbu modelu

Navzdory všem, kteří věří v konce dějin, je aktuálním cílem socialistů přejít od pouhé vize socialismu k zpracování určitého modelu ve smyslu obecnějšího vymezování určitých systémových rysů toho, co si pod pojmem socialismus představujeme. Jde o proces poznání, který je pluralitně otevřený a zdola společně s lidmi spoluutvářený. Nemůže jít o nějaký metafyzicky strnulý, shora vnucovaný projekt. Vodítkem nám může být aktuální mapa široké škály názorů na socialismus i na vývoj socialistických tradic. Pro KSČM je určující tradice marxistického myšlení otevřená i novým inspiracím, které jdou za úroveň historického poznání z doby klasiků a vycházejí z nového poznání z epochy vědeckotechnické revoluce (informatizace, globalizace). K pozvednutí úrovně myšlení radikální levice mohou přispět i ti, kteří se definují prostřednictvím tradičních principů marxismu-leninismu. Patří sem ale i antiautoritářské a liberatiránské koncepty, které jsou silné ve své transcedenci a důrazem na hodnotu lidské svobody.

Používán je pojem demokratického socialismu, např. v německé SPD a to již od Godesbergu (1959). Jak se vztahuje k socialistické tradici zejména radikální křídlo sociálních demokratů ? Lze připomenou německou cestu osamostatnění subjektu Wahlalternative -- die Linke, který se spojil ve volbách s východoněmeckou PDS či ve Francii např. hnutí "Pour la republique sociale" -- vzešlé z frakce Socialistické strany Le gauche socialiste. Tezi o tom, že si nemůžeme "zadat" s jinou vládou, než s antikapitalistickou, lze v této souvislosti považovat za velmi zavádějící. Strategií radikální levice je mít dvě dimenze -- jak onu antikapitalistickou, stavějící na lidovém odporu, tak i onu gramsciovskou dlouhou cestu institucemi. Míněno kapitalistickými institucemi, včetně EU. Nemůžeme totiž nevidět, že kapitalismus je stále schopen modernizace: Neplatí totiž vulgárně zjednodušené koncepce o všeobecné krizi kapitalismu, kdy proletáři už očekávají jen jeho poslední soud.

Programový kvas v jiných, nemarxistických směrech může být pro nás cennou zkušeností. Jaký vliv mají v této chvíli v sociálních demokraciích debaty kolem reforem veřejných služeb, odborů ale i ekologie? Jde jen o ústupek sklerotického sociálního státu pružnějšímu sociálnímu liberalismu? V globálním tlaku také taje koncept Neue Mitte, o který se opíral novodobý stát blahobytu a probíhá spor o keynesiánskou politiku. Dosud poměrně homogenní sociální skupiny se fragmentizují, politika musí zvládat skutečnost polymorfie sociální moci. V tom všem jsou pro nás sociální demokraté a sociální liberálové důležitou laboratoří. Samozřejmě nesmí chybět ani barva zelená, zejména v případě, když ekologicky orientovaná hnutí spojují snahy o zlepšení životního prostředí se změnami společenského systému - s ekosocialismem. Naopak bychom se měli mít na pozoru před barvou hnědou, tradičně spojovanou s národním socialismem. Některé druhy populismu jsou prudce virulentní a je třeba se před nimi bránit. Universalismus lidských práv podle mne vede k tomu, že pro stoupence socialismu je vždy termín občanský více než termín národní. I když se sociálním hnutím často nedostává univerzální dimenze, nemohou na obecnou platnost lidské podstaty rezignovat a nechat si vnutit barbarství nacionalismu a xenofobie.

Zobecnění historické zkušenosti ze socialismem.

Bez teoretického zobecnění - objektivní reflexe - režimu, který zde byl před rokem 1989, se budou se bude těžko hledat shoda na dalším kroku vpřed. K pochopení příčin jeho selhání je třeba si uvědomit význam otevřené demokracie zdola. Sociálně spravedlivá společnost nemůže být rájem, do kterého jsou lidé hnáni klackem. Socialisté musí ctít zásadu pluralitní společnosti, včetně plurality vlastnických forem a rozvoje ekonomické demokracie. Nedokonalý pokus o socialismus v minulém století byl poznamenán nekritickým etatismem. Proto je třeba posunout pojetí státu od jeho autoritářské podoby se silnou apologetickou funkcí, k jeho úkolům. Těmi jsou organizace, podpora motivace a garantování práv, doplňování a překrývání protikladů, soužití různosti. Zkušenost s pastí konzumerismu ukazuje, jak citlivá je otázka nemateriálních hodnot a prostoru k vyšší seberealizaci člověka. Nestačí sociální pohodlí. Socialismus bez svobodného prostoru pro individuum nemůže existovat. Filozof Egon Bondy to vyjádřil tím, že označil svobodu dokonce za jeden z výrobních prostředků. S tím souvisí, jak léta opomíjený osvobozovací potenciál diskurzu o lidských právech. Levicový disent zdůrazňoval osobní práva jako nástroj proti expanzi byrokratické moci), tak i praktické rozvinutí myšlenky společenské samosprávy.

Zejména od zemí bývalého sovětského bloku očekává socialistické hnutí syntézu zkušenosti s tím, co se velmi nepřesně nazývalo "reálným socialismem". Tento systém socialismu tzv. sovětského typu byl poznamenán především nezralým formačním obsahem VŘSR (tj. vliv civilizačního stupně v Rusku). Lze ho charakterizovát dominancí nedokonale společenského státního vlastnictví s byrokratickou koordinací. Rosa Luxemburgová hovoří o stranické diktatuře nad proletariátem, J. Kornay o paternalitním hospodářském systému. Přiznejme a hlouběji analyzujme objektivnost systémových vad celého tohoto režimu až do jeho konce. S tím souvisí i debata o stalinismu. Bez toho hrozí renesance jeho deformací, které by ještě více poškodily socialistické myšlenky a dál by se jeho zastánci posunuli od vědy k mýtu. Klíčovou je zejména otázka neefektivní praxe centrálně plánované ekonomiky. Ta prokazatelně zaostávala za schopnostmi "západního" kapitalismu, což umocnily dlouholeté neúspěchy o hospodářské reformy. To u nás potvrzují např. pokusy reforem hospodářského mechanismu jako Dolanský, Rozsypal v 50. letech; Šik, Kouba v 60. letech; Leopold Lér a další se Souborem opatření počátkem 80. let.

Volné debaty o "nových socialismech" mají svá úskalí

Na debatu o socialismu má významný vliv jak nízká připravenost intelektuálních elit, tak i masové rozšíření vulgarizovaných a mnohdy velmi zdeformovaných představ o tom, co je podstatou socialismu mezi jeho řadovými příznivci.

Chaos vyvolaný různými apoštoly "socialistického náboženství" se někdy zobecňuje ve volání po návratu k Hegelovi a jeho objektivním duchu dějin. Strukturální přístup neznamená, že "pravda" zmizela, ale to, že dostala hlubší a reálnější obsah. Kdyby nebyly různé utopické projekty vystaveny sžíravému pohledu kritického rozumu, pronikaly by do socialistického hnutí silné divergentní tendence. A je lhostejno, zda by šlo tzv. "idealistické marxisty" anebo různé odnože "revolučních dogmatiků". Vznikaly by pak mesianismy, které by šlo zarámovat heslem "zpět k budoucnosti".

Povrchní odraz nových jevů, které přináší civilizace ve svém postindustriálním a informačním stadiu, vytváří vize, kolem kterých se utváří skupiny připomínající spíše scientistické věřící. Řadil bych sem i takové intelektuální abstrakce, jako např. moneyless economics, global civic society nebo přeceňování formačního vlivu postkapitalistických prvků atp. Metazfyzické a omezeně moralistní pojetí osvícení a avantgardy k tomu neodmyslitelně patří. Nic proti např. pikhartům a adamitům, ale bratr Žižka dobře věděl, proč si je ohlídal, než s nimi "šel na křižáky". S tím souvisí určitá nedočkavost těch, kteří nevnímají etapovitost a heterogenitu vývoje. Na křižovatkách pak chybí kompas pro to rozhodnout se, co znamená nebezpečí chaosu, a co je reálným příslibem.

Politicko-ekonomické jádro debaty o modelu socialismu

Předem říkám, že mi nejde o tradiční téma vlastnictví. Platí-li princip plurality i v této oblasti, tak můžeme po etapách pouze hledat cestu, jak vytvořit podmínky pro různé formy určité zespolečenštující tendece. Nejde mi o žádné post property society, ale dodávám, že státní vlastnictví je jen formálně společenské a bylo za minula naplňováno jen velmi nedokonale.

Mám na mysli spíše oblast řízení ekonomiky, tedy tvorby a využívání ekonomických informací. A tady se dostáváme k letité potřebě překonat v modelu socialismu antinomii plánu a trhu. Nejde mi o to se strefovat do stokrát zanalyzovaných a překonaných přístupů (s oblibou bývá citováno zejména dílo J. V. Stalina "Ekonomické problémy socialismu", 1952). Mám na mysli spíše nové zkušenosti - teoretické i praktické - a s tím související otázky konkurence, trhu práce. Tedy otázky, které dosud se socialismem v jeho tradičním chápání nebyly příliš spojovány. Trh není specifikem kapitalismu a má své vývojové fáze. To, jestli je rozvinutý trh pro socialismus systémotvorným faktorem, nebo je pouze jeho nezbytnou zpětnou vazbou, je pak věcí další diskuse.

Zde je třeba říci, že se nám na nové úrovni, dané procesem informatizace, vrací debata o socialistické kalkulaci v netržní ekonomice. U základů tohoto v podstatě meritokratického konceptu stáli již takoví autoři jako O. Lange či Leontieff. Na podnikové úrovni a v oblasti některých národohospodářských bilancí byla využita teorie o optimálním plánování (Novožilov, Kantorovič). Tady už se přímo přechází do představy, že v jakémsi kyberentickém socialismu je možné suplovat tržní informace řešením miliónů simultáních rovnic (z poslední doby např. Cockshott, Cottrel, 1993). Osobně jsme skeptický k tomu, že tento systém může vyřešit heuristický charakter poznání v rozhodovacích situacích nebo eliminovat kumulaci informačních deviací po řídící vertikále směrem k plánovacímu centru. V každém případě považuji za klíčové poznání neplatnosti antinomie trhu a socialismu.

Dominantní proud socialistického ekonomického myšlení je tvořen debatou o variantách tržního socialismu. U nás je nepochybně i určitou teoretickou reakcí na selhání centrálně direktivního systému před rokem 1989, ale je tu také nekonvenční experiment čínských ekonomů v rámci reformního tengismu. Pokud jde o základní varianty tržně socialistického teoretického mainstreamu u nás, tak lze zjednodušeně hovořit o určité neoklasické symbióze s "ekonomickou demokracií" (např. lze nalézt u Čechoameričana J. Vaneka či v některých pozdějších pracech O. Šika). Jiní vycházejí spíše z schumpeterovské tradice a rakouské subjektivní školy a spojují ji s "participativním plánováním" (negotiated coordination), která má nahradit tržní i byrokratickou koordinaci. Praxe přitom potvrzuje nestabilitu nekoncepčně hybridizovaných forem mezi tržním a netržním socialismem (srv. např. jugoslávský model).

Z výše řečeného přinejmenším vyplývá, že pro debaty o novém modelu socialismu nestačí jen naše víra v pokrok a spravedlnost. Seattle nebo Cancún mohou být šancí, ale i ohrožením. Nový start vyžaduje jasnější teorii a pružnější taktiku, vnímání globálního kontextu, ale opřeného o regionální odpovědnost.