Mně skutečně není jasné, jaké spojení může být navázáno mezi tímto autorem a pojmy revoluce nebo revolta. Snad se někde objevily v jeho obrázcích...Je to jako přirovnávat "drsné" chlapecké skupiny k undergroundu.

Petr Šafařík dobře vystihl, že se jedná o velmi plochou osobnost s konformním vnímáním a bez trvalého zdroje autentické invence. Nic, o co by se dalo "zakopnout". Rozpoznatelné je to na dvou seriálech, které Štěpán Mareš kreslí. V případě Zeleného Raoula mohu říct, že během let pravidelného sledování Reflexu, někdy na přelomu století, se vyskytlo několik dílů, které přesáhly úroveň konzumního humoru pro každý den, tedy týden. "Dlouhý nos" v Lidových novinách je sice náročnější, protože musí denně dospět k pointě na daleko menší ploše, ale na této planetě prostě není patrný žádný "život" a už vůbec ne "inteligence". Je to jen kousek plochy dotvářející image celoplošného deníku. Tento očividný rozdíl může být způsoben jedině změnou v autorském kolektivu. Na Zeleném Raoulovi pracuje někdo, kdo je schopen ze sebe občas vymáčknout nějakou lepší omáčku, v závislosti na ingrediencích. V Dlouhém nosu tento element chybí.

Kreslíř se podílí na obou seriálových stripech, takže v něm chyba není. Není v něm ale ani ta občasně probleskující oduševnělost ze Zeleného Raoula. Autor je profesionální řemeslník závislý na námětu a scénáři, které mu někdo předloží. Zpracovává přitom všechno, co mu přijde pod ruku. Nic nehledá, netají, nesymbolizuje. V horších případech ani nic nekarikuje, ale jen banalizuje pomocí kreslířské techniky. Důl, ze kterého těží, je povrchový a ukazuje jen to, co je lehce dosažitelné. Jeho dojem je stejný jako dojem z povrchového dolu v krajině.

Autor je jako fotbalista s punkovým účesem. Avantgardní forma nacpaná obyčejným těstem. Proto mě ani nějaká trilogie o totalitních vládcích, kterou ilustroval, nijak nezajímá. Pochybuji, že by v ní malíř kreslil nějaké větší duševno, než je u něj běžné. Kreslíř Štěpán Mareš nemá schopnost nabídnout víc než kreslené figurky. To už si raději koupím encyklopedii s kačerem Donaldem.

V jednom hip hopovém batle, který je v současnosti k slyšení na dobrých frekvencích, se praví: "Seš jumbo jet, jenže bez pilota a bez lidí". Nechám to někdy Štěpánu Marešovi zahrát. A co poradit tomu lítostivému redaktorovi Filmových listů? Není lepší vizitky pro konformní společnost, než když si dvacetiletý člověk spojuje revoltu s kreslířem Štěpánem Marešem. Sebelítostí zatím trpět nemusí, v jeho věku je to dost běžná šíře rozhledu. Zatím si jenom hraje.