Hodnoty, které je možné uznávat za nepřekročitelné, existují pouze ve společnosti, která je monokulturní a ovládaná jednou ideologií. Pouze ve společnosti, jejíž homogenita je založena na jedné civilizační, kulturní či náboženské zkušenosti. Ne tak ale v třídně, kulturně a nábožensky heterogení Evropě. Karikatura se nemůže zastavit před "neosobní" katastrofou, stejně jako se nemůže zastavit před "osobní" tragédií. Nepřemožitelnost Titanicu je stejného druhu, jako heslo budovatelů, kteří poroučeli větru i dešti. Husova otázka na hranici "Nemohl by mi někdo připálit?" může v kampani proti kouření sehrát větší úlohu, než stávající varování ministryně zdravotnictví...

Karikatura není vyhrazena jen "malým", "neškodným" problémům. Umění nemůže být svázáno pouze mravným a celospolečensky sdíleným tématem. Karikatura je cesta stejně iracionální a stejně emocionálně působivá jako verš. Je uměleckou zkratkou, která nám dává pochopit relativitu. Relativitu přítomnosti, relativitu masové katstrofy stejně jako individuální bolest či radost. Nebo snad z pohledu "věčnosti" je bolest přeživších "nekonečná"? Pieta a úcta je jedna část tragické reality, zlehčení, zkomičnění i persifláž tragédie věc druhá. Nesmíme se navzájem brát tak příliš vážně, nebo na to chcípneme. Každý majestát, i majestát smrti potřebuje nastavit zrcadlo. Každý král potřebuje slyšet, že je nahý. I kdyby byl v pohřebním rubáši.

Jakákoliv informace o realitě je vždy nutně informace stylizovaná. Ale kritériem žurnalistiky není v předklonu existující, ohleduplná a politicky korektní stylizace, ale maximálně věrná snaha o pravdivost. Politická korektnost je náplast na naše shnilé svědomí. Pravdivost by měla být cílem. I kdyby ty mrtvoly u My Lai, které vyfotografovány v časopisu Life zavinily pozdní prozření USA z vietnamského mesiášského snu, vyvolaly na tvářích přeživších příbuzných i po těch desítkách let slzy.