"Není tam feudalismus, nejsou tam žádné svaté tradice. Samozřejmě, spousta nesmyslů a náboženství. Ale nějak se jim daří vyjít z každé další krize kapitalismu silnější. Amerika je opravdu jedinou dělnickou zemí na světě. Jejich hry, jejich kultura, jejich zvyklosti, jejich jídlo - všechno v Americe je dělnické. Samozřejmě, Evropa se vůči Americe staví hodně snobsky, je to pro ni ovšem jen cena útěchy, když přišla o moc."

Démotická "amerikanizovaná" kultura a vliv sdělovacích prostředků, včetně zpravodajství, které si vytvářejí svou vlastní, dominantní virtuální ikonografii a mýty, pronikají dnes i do tak exkluzivních uměleckých žánrů, jako je opera. Viz tato pozoruhodná drobnost: V Mozartově Kouzelné flétně se hrdinové Tamino a Papageno podle libreta podrobují několika zkouškám se zavázanýma očima. V jedné současné britské inscenaci hrdinové před zkouškami nedostanou pásku na oči: jsou jim namísto toho nasazeny na hlavu kápě, jako to dělají Američané zajatcům v Iráku a v Afghánistánu. I v jiné operní britské inscenaci, Verdiho Aidy, měl průvod válečných zajatců na hlavě kápě. Kápě na hlavě se stala, zdá se, v důsledku medializované americké praxe, v naší době znakem vězně.

Česká televize oznámila, že ruší celou řadu známých kulturních pořadů. Interní důvody pro to mohou být různé. Jedny české noviny k tomu napsaly, že "Kultura a umění budou mít na obrazovkách ČT stále menší zastoupení, což jistě reflektuje i celkové preference ve společnosti." Je skutečně pravda, že o kulturu už není v české společnosti zájem? Nejde spíš o to, že je kulturní hodnoty možná dnes v médiích zapotřebí prezentovat jinak?

Značně kontroverzním, avšak ve svém důsledku velmi úspěšným, byl v Británii na terestrickém televizním okruhu BBC 2 (zhruba tematicky odpovídajícímu stanici ČT 2) od října do prosince loňského roku pořad The Big Read, Velké čtení. Televize BBC dodnes vysílá množství elitářských kulturních programů, avšak je v poslední době obviňována, že je přesunuje do "ghetta" nového kulturního digitálního okruhu BBC 4, jehož vysílání sledují maximálně statisíce diváků a jehož týdenní divácký dosah málokdy přesáhne tři miliony osob. Seriál The Big Read byl však něco úplně jiného. Byl to bezostyšně bulvární pokus veřejnoprávní televize zvýšit u britských občanů zájem o knihy a o literaturu. Šlo o zábavná chat shows, v nichž "celebrity" hovořily o tom, jaké knihy mají rády. Diváci také v několika kolech hlasovali o tom, co je podle nich "nejlepší knihou v Británii". Pořad si svým lidovým zaměřením vysloužil nesmírně sžíravé, ironické kritiky v seriózním britském tisku.

Avšak svůj účel, zdá se, splnil. Navštívíte-li libovolný britský supermarket s potravinami , nabízejí vám tam dnes hned u vchodu se slevou deset nejpopulárnějších knih ze žebříčku tohoto pořadu. Co na tom, že se na prvním místě na televizním žebříčku "nejlepších" knih umístil -- zjevně pod vlivem filmu - Pán prstenů. Pořad The Big Read stimuloval po celé Británii vznik místních skupin, diskutujících o literatuře a vedl k dramatickému vzrůstu zájmu o knihy ve veřejných knihovnách. Podstatně se zvýšil prodej mnoha titulů v knihkupectvích. Televizního hlasování o nejpopulárnější knihu v Británii se celkem účastnilo tři čtvrtě milionu lidí. "To, zda dosáhne nějaký pořad vysoké sledovanosti, není dáno jeho tématem, ale je to dáno tím, jak kvalitně a jak tvůrčím způsobem je ten pořad natočen," argumentuje Jane Rootová, ředitelka programu BBC 2, která se stala terčem útoků, že pořadem The Big Read svou stanici bulvarizuje.

Nevím, zda je britská zkušenost přenosná. Vyvstává však skutečně otázka, zda se tradiční způsoby prezentace kultury v médiích nepřežily a zda není třeba vymýšlet způsoby nové, ne nutně prostřednictvím bulvarizace. Asi nestačí jen kulturní pořady zrušit.