Registruji, že po dálnici se pohybuje něco černého, co tam nepatří. Instinktivně přibrzďuji, vyhazuji výstražné blinkry a vypínám CD. Jde to teď vteřinu po vteřině, to černé je nádherný velký pejsek, dlouhá černá srst jako mají ruští teriéři, na krku se mu něco kovově blýská, asi známka.

Kouknu do zrcátka, šlapu na brzdu, stavím v pravém odstavném pruhu a teprve teď začínám mít čas na přemýšlení. Automaticky registruji další detaily: pejsek je čistý a zjevně v dobrém stavu a buď je v šoku nebo se z jakéhosi důvodu vůbec nebojí, protože běží mezi proudy jedoucích aut.

Zdá se mi, že jde o vteřiny a nevím, zda budu mít sílu dívat se na to, pokud ho nějaké auto napálí. K pejskovi nemůžu, je o pruh blíž ke středu dálnice, nicméně někteří řidiči, když mě vidí, tak zastavují, jiní aspoň přibrzďují. Obcházím auto, bohužel, jako idiot, z té strany bližší k dálnici a profrčí těsně kolem kamion. HOVADO!!!

Sedíš o metr a půl výš než my ostatní řidiči, co se děje, jsi musel tedy vidět dříve než my ostatní a nemůžeš, ty prase, ani přibrzdit.

Některá auta stojí, jiná ne.

Rozhoduji se, zda dokážu pro pejska dojít, pejsek to ale vyřešil za mne. Za těch pár sekund stihl odběhnout přes další pruh a navíc dozadu za několik řad aut. I ti slušní řidiči, kteří zastavili, mají teď pejska za sebou a nemají důvod stát dál a rozjíždějí se.

Zkouším poslední možnost, otevírám naplno zadní dveře auta, pokud by pejsek byl zvyklý takto nasedat do auta svého pána a ohlédl se, možná by mi ze zvyku mohl do auto skočit. Nevyšlo to, ani se neohlédl, kličkuje mezi nyní přece jen o něco pomaleji jedoucími auty několik desítek metrů za mými zády.

Zbývá snad jen otočit se na několik set metrů vzdáleném sjezdu, vrátit se do Průhonic, zase se otočit a projet trasu znova a doufat, že pejsek nebude ještě přejetý.

Jedno z těch aut, které zastavily, neodjelo, objíždí mne a zastavuje přede mnou. Posádka pootevírá dveře, asi čeká, že je požádám o pomoc.

PROMIŇTE, ŽE JSEM NASEDL A ODJEL, CHTĚL JSEM TEN OKRUH STIHNOUT CO NEJDŘÍVE, NEBYL ČAS VYSVĚTLOVAT, ŽE ODTUD JE TO PROTI PROUDU ZNOVU ROZJETÝCH AUT BEZNADĚJNÉ, nicméně ozvěte se mi, jste jedni z lidí, se kterými bych se chtěl aspoň dodatečně a aspoň přes internet pozdravit. Jsem ten v modré košili, černých kalhotách a s vlasy na ježka z toho v odstavném pruhu stojícího auta.

Prošlapávám plyn na podlahu a jedu, co to jde, až na hranici toho, co považuji ještě za bezpečné. Může být tak 18.40 a tímto stylem jízdy (i když věřím, že ještě v mezích toho, co je bezpečné) jsem objel nakonec celý okruh mezi sjezdy na Jižním městě v Průhonicích. Pokud jsem někoho z Vás, ostatních řidičů, omezil, dodatečně se omlouvám.

Otáčím tedy na sjezdu na Jižním městě a vyjíždím směrem na Brno. Po několika stech metrech vidím ve směru na Prahu stále ještě shluk pomaleji jedoucích aut a pejsek tam mezi nimi ještě je, ať už je v pořádku nebo ne. Toto je poslední moment, kdy ho vidím.

Nyní teprve nastávají události, které vyprovokovaly napsání tohoto článku. Zvedám mobil, vytáčím tísňovou linku 112 (univerzální tísňová linka 112 na mobilech nahrazuje tísňové linky 150, 155 a 158).

... hovor bere automat a ozývá se hlášení, něco jako "nezavěšujte, jste v pořadí" a dlouhé vteřiny ubíhají. Tohle není náhoda, na tísňovou linku jsem volal v životě už vícekrát (většinou jsem hlásil dopravní nehodu) a často jsem musel čekat.

HERGOT, TOHLE SI PLATÍME ZE SVÝCH DANÍ, co už může být důležitějšího, než aby tato linka měla dost operátorů. Co kdybych volal kvůli něčemu, co je extrémně důležité a závisely by na tom životy lidí, KAM UŽ BY SE MĚL ČLOVĚK DOVOLAT NAPOPRVÉ, KDYŽ NE NA TÍSŇOVOU LINKU!!!

I když, životy lidí, pokud v tom protisměru nenabourá pouze auto do pejska, ale kvůli celé nebezpečné situaci dojde třeba k havárii více aut, může i tady o životy lidí jít, provoz na dálnici není žádná sranda. Tak až budete někdo třeba v nebezpečí, budete třeba doma sám a někdo se na Vás bude dobývat, nespoléhejte se na to, že Vám to na tísňové lince vezmou hned, VŽDYŤ SI TO PLATÍME Z NAŠICH DANÍ.

... na tísňové lince to operátorka konečně zvedá

následující rozhovor popisuji po paměti a tedy jen přibližně, nicméně organizace provozující tísňovou linku ho má nahraný a já jí tímto prohlašuji, že nemám námitek proti zveřejnění obsahu celého hovoru, pokud bych dle jejich názoru zde věc nějak zkreslil.

Kahoun:

dobrý den, hlásím nebezpečnou situaci na dálnici D1, třetí kilometr, směr na Prahu, velký černý pes ve vozovce brání provozu na dálnici

operátorka:

... velký černý pes ve vozovce (... že byl její hlas udivený nebo nevěřícný se mi také mohlo jen zdát...), moment

Kahoun:

čekám na lince. To, že to trvá hrozně dlouho se mi také v tom stresu může jen zdát. To, že za tuto dobu dojedu až k Průhonicím, se mi už zdát nemůže.

operátorka: Oni mi to NECHTĚJÍ VZÍT. Mohl byste si SÁM ZAVOLAT na městskou policii a zkusit jim to sám vysvětlit

Kahoun:

přestal jsem se ovládat, začínám řvát něco jako tohle (za přesné znění neručím): nesnažte se mě nasrat, já Vás varuju, vím, že na toho psa třeba serete, ale jestli se tam něco stane lidem, já občas píšu do internetových novin a já Vám udělám takové dusno, že se z toho poserete, tak ať se tím raději někdo začne hned zabývat a zavěšuji.

... Opakuji, že neručím za přesné znění, vím, že jsem nadával, nicméně jaké konkrétní nadávky si už nepamatuji, zde jsem proto napsal nadávky, které používám nejčastěji. Také bych zde chtěl říci, že pokud nejsem v silném stresu, obvykle mluvím mnohem slušněji...

Proč jsem řekl lince 112, že píšu pro internetové noviny? Ano, bylo to proto, že jsem je chtěl vyhrožováním negativní publicitou donutit, aby něco dělali...

... za několik minut nebo jen desítek sekund projíždím znovu místem, kde pejsek pobíhal. Nikde ho nevidím ani živého ani mrtvého, zdá se mi, že auta jsou ještě trochu nakupená v koloně, ale už se mi to nezdá nebezpečné. V odstavném pruhu stojí Škodovka, zastavuji a ptám se osádky, zda neviděli velkého černého psa. Pán se se mnou ochotně baví, rád by pomohl, ale psa neviděl. Rozhoduji se, že udělám ještě jeden okruh a pak se rozmyslím, jestli mám nebo nemám znovu zavolat na 112 a říci jim, že je to už OK.

... znovu se, tentokrát už pomalu, otáčím na sjezdu na Jižním městě a míjím třetí kilometr v protisměru. A víte co, JE TAM POLICEJNÍ AUTO SE ZAPLÝM MAJÁČKEM, takže buď:

A -- na lince 112 zpytováním svědomí dospěli k tomu, že situaci budou řešit a nebudou riskovat havárii

B -- linka 112 zareagovala na moje výhrůžky, "že jim udělám takový dusno, že se z toho poserou".

Pokud věříte variantě A, nemusíte dělat nic. Pokud věříte variantě B, zkuste si zapamatovat, že po zlém to jde přece nakonec vyřešit vždycky...

PROSBY, VZKAZY: událost, kterou popisuji vidělo několik set lidí, osádek projíždějících aut. Pokud jste tam byli a víte, jak to s pejskem dopadlo, prosím napište mi.

Mám výčitky svědomí, že jsem pro pejska mezi ty auta přece jen nešel. Pokud to s ním dopadlo dobře, bude se mi líp spát.

Pokud znáte někoho, kdo tam v té době mohl jet, prosím zkuste se ho zeptat, zda neví jak to dopadlo, celá událost trvala poměrně dlouho a bylo ji vidět i z protisměru, lidí, kteří to viděli je opravdu hodně, pokud by toto nikdo z nich nečetl, určitě to čte někdo, kdo zná někoho, kdo tam byl.

PRO PROVOZOVATELE LINKY 112: Tímto Vám dávám své plné svolení ke zveřejnění přesného obsahu našeho rozhovoru, který se uskutečnil cca mezi 18,30 a 18,45 16.9.2003 (během rozhovoru jsem se Vám představil), pokud byste snad celou událost chtěli nějak vysvětlit. Pokud toto mé svolení potřebujete písemně, rád Vám ho poskytnu.