Podle bývalého ministra došlo k nedorozumění proto, že vedoucí parlamentní většiny pan Tayyip Erdogan naznačil panu Bushovi, že je všechno v nejlepším pořádku, co se americké žádosti týká. Vládní politici podobně ujišťovali své naléhající návštěvníky - vedoucí politiky washingtonské vlády.

Následkem toho se americká vláda domnívala, že dostala od Turecka bezpodmínečnou podporu pro svou válku a tedy začala pracovat na svých plánech, jak Turecka využít. Jenže turecká skutečnost nebyla v souladu se sliby politiků. Prostě si myslela americká vláda, že je Turecko absolutně na její straně a turecká vláda si myslela totéž o svém obyvatelstvu. V politických i v akademických kruzích v Turecku převládá názor, že je zapotřebí nové rezoluce OSN, která by případně jasně vyzvala k válce, jinak by se mělo Turecko zdržet účasti na ní.

Pro řadového tureckého občana, kterého jeho vláda přehlíží, neznamená válka s Irákem nic jiného než řadu hospodářských potíží, ztrátu bezpečí a terorismus. Poslední válka v Zálivu měla na Turecko zhoubný vliv. Hospodářské a osobní strádání připravilo živnou půdu pro teroristicko-separatistické skupiny. Rostoucí terorismus přinášela aktivita militatních lidí, kteří překračovali hranice při útěku z Iráku. Miliardy dolarů byly ztraceny jak snížením příjmů tak i dodatečným vydáním na armádu, aby ta mohla terorismu čelit.

Turecká vláda také přecenila americkou hospodářskou pomoc jakožto náhradu za vzniklé ztráty. Za této situace nebylo příliš užitečné, že obvinila americká strana Turecko "z koňského handlování". Toto obvinění rozpoutalo protitureckou kampaň v amerických sdělovacích prostředcích. Turecké obyvatelstvo, které považovalo tradičně Američany za svoje přátele, si uvědomilo, že se může nálada americké veřejnosti velice rychle obrátit do nepřátelské, jestliže Turci nevyhoví americkým požadavkům. Podle pana Cema tento americký přístup k situaci pravděpodobně zavinil stejně velkou škodu jako všechny ostatní faktory dohromady.

Turecké nálady vyvrcholily zápornou volbou v parlamentu k překvapení všech zúčastněných. "Proč to ale bylo překvapující?" zeptal se pan Cem. "Vždyť tureční zákonodárci jednali úplně stejně jako jejich americké protějšky a to tím, že naslouchali svému vlastnímu svědomí a názorům lidí ve svých volebních obvodech!"

V zahraniční politice se dá napáchat největší škoda tím, jestliže mylně informujeme stranu, s níž jednáme. Zejména ve vojenských záležitostech je lepší slibovat méně než co by mohlo být prakticky možné a v žádném případě neslibovat více. Turecko to mělo dát najevo od samého začátku a ještě stále by to mělo dávat najevo, že v případě, že by nebyla vydána žádná další rezoluce OSN, bude jeho účast spočívat v humanitární pomoci a v pomoci existující a vysoce účinné "Severní hlídce". Jedná se o tureckou leteckou základnu, která je už dlouho k dispozici americkému a britskému válečnému letectvu, které střeží severní neletovou zónu v Iráku a intervenuje kdykoliv to považuje za nutné.

Kdyby si tyto skutečnosti ujasnila turecká vláda od samého začátku, americko-turecké vztahy mohly být dnes mnohem méně napjaté. Je jasné, že si nepřejeme, aby měly jiné státy zbraně hromadného ničení, zejména jsou-li našimi sousedy, ale nevěříme, že je válka tím nejlepším způsobem, jak situaci napravit, aspoň ne za dnešní situace.