Dohoda o snížení počtu jaderných zbraní s Moskvou byla, navzdory jejímu vynášení do nebes, asi méně významná než jednání 19 členských zemí NATO a Ruska v Římě. Spojené státy i Rusko měly vždycky zájem o to omezit své strategické zbraně a ani jedna strana nemusela činit příliš velké ústupky, aby mohlo být dosaženo dohody. A ve smlouvě zůstává mnoho nezodpovězených otázek, jako například co se stane z odstraněnými jadernými hlavicemi a co se bude dělat s taktickými zbraněmi.

Skutečně velký význam má však nový rámec vztahů mezi organizací NATO a Ruskem a Bushova vláda si za to zaslouží podstatnou pochvalu.

Zůstávají však dvě větší pochybnosti - širší vztahy mezi Spojenými státy a Evropou a to, zda je Bushova zahraniční politika unilateralistická či multilateralistická.

I když Bush znovu zdůraznil, že Spojené státy podporují NATO a transatlantickou alianci, jeho návrh, aby se NATO podrobilo reformě a mohlo tak efektivněji bojovat proti terorismu, odmítají skeptikové v Evropě i ve Spojených státech. A vážnější je, že nedošlo k žádnému pokroku v řadě trvajících evropsko-amerických neshod.

Propast mezi Evropou a Amerikou zůstává v případě Iráku a ostatních členů tzv. "osy zla". Bylo pozoruhodné, že i nový Bushův přítel Vladimír Putin v této věci stál pevně v západoevropském táboře a odmítl splnit požadavky Američanů, kteří chtěli, aby Rusko nedodávalo Íránu jadernou technologii.

Co se týče životního prostředí, mezinárodního trestního soudního dvora a sociálněkulturních otázek, jako je dopad globalizace a trest smrti, v těchto otázkách bylo dosaženo dokonce ještě méně dohody, pokud to lze posuzovat podle 75 minutové Bushovy schůzky s francouzským prezidentem Chiracem. Přetrvávají pochybnosti, že je Bush ochoten vážně jednat se spojenci o důležitých otázkách státní politiky.

To, že má Amerika nyní dobré styky s Ruskem, slouží Bushovi a jeho poradcům jako argument, že Spojené státy nejednají unilaterálně. A američtí činitelé také poukazují na pokračující americké angažmá v NATO a zdůrazňují, že i to prý znamená, že se chovají Spojené státy multilaterálně.

Jenže dobré styky Ameriky s Ruskem jsou především důsledkem amerického úsilí přesvědčit Moskvu, aby zrušila dohodu zakazující balistické střely. A kritikové také argumentují, že Spojené státy dále spolupracují s organizací NATO jen proto, že tam jsou dobře schopni prosadit své vlastní zájmy.

Avšak portrét prezidenta Bushe, jak ho nastínili demonstranté po celé Evropě - že je to americký prezident, vnucující svou vůli celému světu - je portrétem extremním, míní FT. Colin Powell na to tento týden odpověděl: "Kdykoliv zastáváme zásadní postoj, budeme se pokoušet ho vysvětlovat svým přátelům a hledat kompromisní řešení. Tam, kde nenalezneme konsensus, zůstanou Spojené státy u svého zásadního postoje."

Takže je to multilateralismus podle toho, jak se Bush rozhodne.