Slovy: "mnoho Francouzů si to myslí dodnes" se autor snaží vzbudit dojem, že značná část Francouzů vždycky měla a do dnes má vůči Americe odpor vyvolaný bezpředmětnými předsudky. Ale to přeci není pravda. Justin Webb jaksi opomíjí historické události a názory mnoha dalších francouzských a jiných intelektuálů.

Počátky francouzsko-amerického přátelství

Francouzští daňoví poplatníci a armádní leadrové výrazně napomohli k nezávislosti toho "zatuchlého světa". Někteří Francouzi a jiní Evropané dokonce narukovali do americké armády. Těmito a dalšími skutečnostmi z historie francouzsko-amerických vztahů se zabývají např. autoři Rice a Brown (The American Campaigns of Rochambeau's Army), Marcel Villanueva (The French Contribution to the Founding of the United States), Gilbert Bodinier (Les officiers de l'armée royale), Jean Marie Colombani a Walter Wells (Dangerous De-liaisons - What's Really Behind the War Between France and the U.S.. Franck Costigliola (France and the United States - The Cold Alliance Since World War II). Velice zajímavě, s mnoha statistickými údaji a průzkumy veřejného mínění charakterizuje vztah nejen mezi Francouzi a Američany, ale mezi Evropou a Amerikou Timothy Garton Ash (One World). Komplexním vývojem vztahů mezi Francouzi a Amerikou se pak zabývá Philippe Roger (L'ennemi Américain - Généalogie de l'anti-américanisme), který připomíná příčiny ztráty původně převládajících sympatií, které Francouzi k Američanům chovali. Tyto sympatie nechovala jen nějaká malá skupinka Francouzů, ale drtivá většina francouzského národa. Důkaz o tom dodnes stojí nad hladinou Hudsonovy řeky. Čtyřicetišestimetrovou sochu Svobody vytvořil francouzský sochař Auguste Bartholdi na základě sbírky, kterou uspořádal francouzský národ jako výraz zmíněných sympatií. Štěstí, že se toho nedožil "evropský biolog", asi by ho toto "monstrózní" gesto dosti zklamalo.

Když byl pan Webb v Paříži, tak asi viděl a slyšel jen to, co chtěl. Jinak by si nutně musel všimnout sice menší, ale nepřehlédnutelné repliky sochy Svobody na Seině, kterou 4. července 1889 Francouzům na oplátku věnovala americká komunita v Paříži.

Pohoda nad rodinným krbem, nebo práce až do skonání a očekávaný respekt z vojenské síly

V originálním článku, z něhož autor na BL, čerpal se dále uvádí:

Tak za prvé, tato charakteristika platí možná pro několik poetických farmářů na jihu Spojených států, ale i tam dnes spíše převládá úsilí jít do hrobu co nejbohatší. To neva, že tam půjdete rovnou z práce, ale ten pocit Self-Made Man (vypracováni se od píky), či výkonného článku společnosti je prostě k nezaplacení, a to doslova.

Příklad: Robbi, otec v rodině, ve které jsem v Severní Karolíně žila, je po druhém infarktu, ale odmítá přestat pracovat. Mají rodinný business, takže by to bylo klidně možné. Ve firmě již pracují dva synové. Mé vysvětlení, není to pohoda nad rodinným krbem, ale práce, která je smyslem života většiny Američanů. Ano, práce šlechtí, ale kdybyste si měli vybrat mezi prací a životem, co byste si vybrali? Robbi si koupil jachtu, kterou teď splácí.

Za druhé, příčinou protiamerických nálad není údajné holubičí úsilí řadových Američanů o pohodu nad rodinným krbem, ale názory většiny pravicově smýšlejících Američanů, kteří by nejraději všechny problémy v mezinárodních vztazích řešili bombardováním. A v neposlední řadě je to samotný pan prezident a jeho továrna na lži. Uvědomělejším se nelíbí historicky početné odbočky demokracie, kterými se vlády Spojených států vydaly na dlouhé obcházení jejích principů. Ale ani Američané ani my nemusíme jen čekat se založenýma rukama a nechat se překvapit, zda všechny cesty nakonec povedou do Washingtonu.

Vliv Hollywoodu

Stejně jako filosof a novinář Bernarda-Henri Lévy, jehož názory z cesty po Spojených státech autor později zmiňuje, jsem měla možnost tuto zemi procestovat. Pan Lévy měl soukromého řidiče a spal v nejlepších hotelích. Já jsem se také vezla, ale s řidičem tiráku. Spali jsme v motelech u dálnic, v Arizoně u Indiánů, imigrantů v Las Vegas a na březích Velkých jezer. V Las Vegas si Lévy všímá puritánské odměřenosti striptérek, ZDE mě spíše překvapilo, jak je možné na takovém místě žít a nezbláznit se. Je to matějská pouť v americkém stylu, uprostřed pouště. Člověk musí mít úplně otupělý, nebo spíše nevyvinutý smysl pro estetiku, aby tam přežil. Ale i totální kýč patří k mnoha podobám jinak bohaté americké kultury. Bohužel tento kýč se často projevuje v podání nejvlivnějšího kulturního artiklu, který Spojené státy mají a tím je hollywoodský film. Koupit si kolu, popcorn a jít na americký film mnohdy patří k nejčastějším kulturním zážitkům v životě nejen americké, ale dnes už i evropské mládeže. Nevím jestli francouzští intelektuálové mají větší obavy z politiky "chlebu a her", nebo z kulturního úpadku, ale vím jistě, že americký zábavní průmysl představuje trn v jejich oku.

Mdlý rozum, ale silné řeči. Nicméně kapky naděje tu jsou.

Zmiňovala jsem názor řady Američanů, že bombardování představuje řešení mnoha problémů mezinárodních vztahů. A nemám na mysli jen nekonzervativce. O tomto postoji k mezinárodním otázkám jsem měla možnost se několikrát přesvědčit jak na jihu, tak na severu Spojených států. Na jihu to bylo na střední škole v roce 99, kdy se mě místní učitel v uniformě americké armády ptal odkud jsem. Poté co se mi podařilo mu vysvětlit, že už nejsme "Czechoslovakia", ale "Czech Republic" a "Slovak Republic", tak se mě zeptal, jestli myslím, že nás taky budou muset zbombardovat jako Jugoslávii. Bylo mi sedmnáct, politika tehdy nepatřila do sféry mého zájmu a válka v Jugoslávii ke mně doléhala jen z amerických médií, takže jsem na něj zůstala zírat s otevřenou pusou a nechápala, proč by nás šest let po rozdělení, které nezpůsobilo žádný rozruch, měli Američané teď bombardovat.

Další případ se mi stal letos během mého čtyřměsíčního dobrodružství v New Yorku. Vlastně se mi jich stalo mnohem víc, což je jeden z důvodů, proč mám tak vyhraněný názor na militantní postupy americké vládní politiky na poli mezinárodních vztahů. Můj kamarád Russell Dale učí politickou filosofii na předměstské vysoké škole na Long Islandu. Vzal mě do svých hodin a já mohu říci, že jeho úsilí a trpělivost nesmírně obdivuji. Každý semestr bojuje s tím, co z Američanů dělá televize. Dezinformované, avšak pyšné občany. Bylo zajímavé pozorovat reakce afroamerických studentů a bílých studentů, když se zeptal, kdo ví kolik lidí již zemřelo ve válce v Iráku. Bílí studenti opakovali jen číslo počtu amerických obětí, zatímco černí studenti přibližně věděli kolik lidí, tedy nejen amerických vojáků, válka již stála. Ve stejné hodině Russell připomenul více než půl milionu převážně dětských obětí, které měly na svědomí sankce uvalené na Irák v devadesátých létech, a názor Madeleine Albrightové, že zmíněné sankce za to stály.

Dále se studentů zeptal, jak by reagovali, kdyby osmdesát procent amerického zemědělství vlastnila jiná země a využívala Američany jako vysoce podhodnocenou pracovní sílu na svých plantážích. Hned se ozvali bílí studenti s návrhy na válku. Russell jim pak oznámil, že to byla situace Guatemaly a tím většinovým vlastníkem jejich půdy, který zotročoval guatemalský lid byla americká společnost United Fruit Company, dnešní Chiquita Banana. Měli jste vidět jejich výraz. Skupince válečných nadšenců spadla čelist a černoši se smáli. Proč vám to ale vykládám. Během výuky samozřejmě došlo i na noční můru terorismu a Russell se některé studenty marně snažil přesvědčit, že bombardováním civilního obyvatelstva jiných zemí se tento problém nevyřeší. Nicméně jeden student opět světlé pleti si vzal slovo bez přihlášení a rázným tónem prohlásil, že by vybombardoval každé město se všemi jeho obyvateli, kdyby existoval jen náznak možnosti, že z něj hrozí nebezpečí nějakému městu ve Spojených státech.

Vedle zkreslování denních zpráv je nutné přestat zkreslovat historii Spojených států v americkém školství

To byl jeden z momentů, kdy jsem si uvědomila, že jedna věc je lidi informovat a doufat, že tak rozeznají, co je správné a co špatné, a druhá doufat, že se změní i oni sami. V případě většiny Američanů jde totiž o radikální změnu vnímání světa kolem. Amerika se dnes nachází ve stádiu, kdy už klíčem ke změně není "jen" (a to jsou velké uvozovky) informovanost, ale snaha menšiny levicových intelektuálů přemoci v Američanech narcistický nacionalismus, který v nich spolu s kultem individualismu vypěstoval dojem nadřazenosti jejich národa, kultury, ekonomiky a způsobu života. Studenoválečná propaganda vtiskla americkému nacionalismu militantní tvář. Je to politika železné pěsti, které se obávají nejen Francouzi. Silně levicová Francie také nemůže chovat sympatie k ekonomickému systému korporátního zotročování pracovní síly jak v samotných Spojených státech, tak celém globalizovaném světě. Respektive hlavně latinské Americe a jihovýchodní Asii.

Po druhé světové válce, Suezské krizi a alžírské nezávislosti Francii nezbylo než od intervenční zahraniční politiky upustit. Američané však z obou světových válek vyšli nejen jako vítězové, ale i jako hrdinové a podle měřítek síly vyhráli i studenou válku. Proto nemají dojem, že by snad někde udělali závažnější chybu, nebo že by se ve svých koloniálních ambicích měli mírnit. Nepoučili se na Filipínách, ani v Koreji, ani ve Vietnamu, ani v Nikaragui a jinde v latinské Americe a zřejmě se nepoučí ani v Iráku.

Russell a další intelektuálové, kteří se tvář Ameriky snaží změnit, však nemají prostředky jako vládní propaganda. V mainstreamových médiích se ke slovu dostanou jen minimálně. Svědčí o tom např. průzkum Media Watch, který zmínila Amy Goodman na cambridgeské univerzitě během přednášky ke knize Exception to the Rulers (Výjimka z pravidel pro vládce). Průzkum Media Watch analyzoval vysílání čtyř nejsledovanějších večerních zpráv na CBS, ABC, PBS News Hour a CNBC v nejkritičtějším období, tedy týden před vystoupením Colina Powela v Radě bezpečnosti 5. února 2003 a po něm. Výsledek je alarmující. Z 393 interview týkajících se otázky jít, či nejít do války s Irákem, jen 3 byly s odpůrci válečného tažení. Amy to komentovala slovy: " Tomu už se nedá říkat ani mainstreamová media, ale extrémistická media."

Exception to the Rulers: Media in Democracy ZDE

Proto velice záleží na každé kapce úspěchu lidí, jako je Russell. On a mnoho dalších svým způsobem vedou "válku s mloky" dnešní doby. Odklon od americkocentrického vidění světa skupinky studentů v průběhu čtyř měsíců je výsledek opravdu mravenčí práce. Nicméně tvoří součást mozaiky úsilí o svět, ve kterém by bylo možno naplňovat původní, nepoupravené principy demokracie. Pod internetovou adresou s názvem: "The face of war" (Tvář války) se třpytí jeden z Russellových úspěchů. T.J. Zikos, autor videoklipu, který si všímá pravých příčin a hrůz války, je jeho bývalým studentem.

Z historie francouzsko-amerických vztahů

Další řádky článku patří názoru zmiňovaného francouzského filosofa novináře, který si říká BHL.

Jestli nějací Francouzi šíří tento názor, tak rozhodně nepůjde o intelektuály v pravém slova smyslu. Pan Lévy jaksi opomíjí práci Nicole Bacharan, Denise Lacorne, Julien Vaisse z Institutu politických studií (Institut d'Etudes Politiques), André Kaspi ze Sorbonny a dalších.

Navíc editor na BL přeskakuje celkem podstatnou část originálního článku, kde se píše:

V původním článku dále BHL vyjadřuje své nepochopení nad slovy Huberta Beuve Mery, zakladatele deníku Le Monde, který několik týdnů před vyloděním amerických vojsk v Normandii napsal:

Pan BHV si zároveň zřejmě neuvědomuje řadu historických událostí, kterými americko-francouzské vztahy prošly.

1792 byla nově vzniklá francouzská republika napadena evropskými panovníky. Marně však hledala pomoc u Spojených států, kterým v předešlých letech výrazně pomohla při jejich boji za nezávislost a svobodu. Američané totiž s Anglií uzavřeli tajnou dohodu.

Po dobu dvou let (1940 až 1942) USA udržovaly diplomatické styky s kolaborantskou vládou ve Vichy, čímž házely klacky pod nohy de Gaullovi, který 18. června 1940 vyzval okupovanou Francii, aby se přidala k Alianci. De Gaulle stejně jako Edvard Beneš věděl, že základní podmínkou rovnoprávné pozice státu pří válečném plánování a poválečném vyjednávání bude uznání exilové vlády, opozice kolaborantského zřízení v dané zemi.

24. prosince 1941 se malé souostroví Saint Pierre a Miquelon chtělo přidat k de Gaullově armádě Svobodné Francie, ale americký ministr zahraničí Cordell Hull ve formě ultimáta požadoval návrat správce z Vichy. A samotný Roosevelt podporoval de Gaulovskou opozici. De Gaulle politicky přežil jen díky podpoře Churchilla.

1944 Spojené státy měly plán vojenské okupace Francie (AMGOT - Allied Military Government Occupied Territories) Američané měli dokonce vytištěné a připravené protektorátní peníze. De Gaulle se o tom dozvěděl až v Den D, jeho reakce však byla okamžitá. Jmenoval první prefekty a legitimní vládu, která byla záhy podpořena ve svobodných volbách. Nicméně tento americký pokus o získání si Francie pod svoji správu asi nejvážněji poškodil francouzsko-americké vztahy.

1956 Suezská krize - Amerika se výjimečně shodla se SSSR v neprospěch Francie, Izraele a Británie v případě invaze do Egypta.

1954-1962 USA otevřeně podpořily Alžírsko v jejich boji za nezávislost, což je stejně jako postoj během Suezské krize šlechtí, ale dále rozkládá zbytky francouzsko-amerického přátelství.

1960 Spojené státy odmítají Francii pomoci při jejich jaderném výzkumu. Napříč tomu tradiční odpůrce Spojených států Charles de Gaulle projevuje nebývalou solidaritu s administrativou Johna F. Kennedyho během kubánské krize.

Později však odmítá setrvání Francie v pozici rukojmí americké diplomacie ve vztahu k SSSR a v roce 1966 de Gaulle Američanům oznamuje, že Francie vystupuje z vojenských struktur NATO. Ne však z Aliance, jak si mnoho Američanů dodnes myslí. De Gaulle jen potřeboval volné ruce pro samostatná diplomatická jednání se Sovětským svazem. Sídlo NATO se muselo přestěhovat do Bruselu.

1967 de Gaulle vystupuje v Phnompenhu s proslovem proti válce ve Vietnamu.

2003 Jacques Chirac se postavil proti americké invazi do Iráku.

2003 Na základě Chiracova odmítnutí vláda Spojených států a americká média zahajují hystericky nenávistnou protifrancouzskou kampaň. http://www.brookings.edu/articles/2003/07france_vaisse.aspx

Aktivisté

Ve výše zmiňovaném článku se také uvádí.

Žádná jiná země během studené války i po ní vojensky neintervenovala v takové míře a s takovými oběťmi na straně civilistů jako Spojené státy. Je tedy logické, že se nejvíce protestů konalo proti jimi vedeným válkám. Autor se tu však snaží vytvořit dojem, že si svět nevšiml sovětské okupace Maďarska, Československa, Afghánistánu, apartheidu v Jižní Africe (kniha s názvem No Easy Victories - Nelehká vítězství mapuje osvobozenecký boj Afričanů a americký aktivismus od roku 1950 do roku 2000), izraelské okupace Palestiny (Rachel Corrie (23), americká aktivistka byla 27. března 2003 dokonce zabita izraelským vojenským buldozerem v pásmu Gazy, protože si "všimla" jak se s Palestinci zachází), čínské okupace Tibetu, že neproběhly protesty proti francouzským jaderným zkouškám, že 19. července 2006 neproběhly v Chicagu a dalších více než dvaceti městech po celém světě protesty proti popravám homosexuálů v Íránu, Iráku a Saudské Arábii, že 19. prosince téhož roku italští studenti neprotestovali před íránským velvyslanectvím na podporu íránského studentského disentu, že 14. července 2004 nevznikla na newyorkské universitě CUNY aktivistická organizace s názvem "Save Darfur Coalition" (Koalice na záchranu Darfůru), která se rozrostla v alianci více než 180 organizací s více než milionem aktivistů, kteří se angažují v boji za zastavení genocidy v Darfůru.

Autoři jako pan Webb by se měli podívat na stránky mnoha aktivistických organizací, aby se dozvěděli, proč a za co bojují. Bojují za Ameriku a svět takový, jaký by si ho, doufám, přál i on. Problém je v tom, že drtivá většina lidí jako je pan Webb a jeho čeští kolegové a kolegyně nevidí alternativu ke stávajícímu systému, tak boj aktivistů vnímají jako boj s větrnými mlýny, ale stejně tak bylo například vnímáno úsilí Charty 77. Ne, že by oni změnili svět, byl to svět, který se změnil a přiblížil jejich představám. Aktivisté však nejsou malou skupinkou salónních intelektuálů. Nemusí čekat na "novou dobu", po celém světě jsou jich miliony. Proto není bláhové doufat, že se svět bude měnit dál.

Hlasy, které v člověku zanechají silný dojem

Pan Čulík mé názory označil za "aktivisticky jednostranné" a radí mi, abych objektivně analyzovala a zhodnotila situaci. Chtěla bych tedy říci, že jsem četla a slyšela mnoho názorů, zkušeností a kritiky a proto mám názor jaký mám. Přičemž neposlouchám jen Noama Chomského a Amy Goodman, jak si zřejmě myslí. Mezi autory a hlasy, které uznávám patří např. Thomas Paine (1737 - 1809), Arthur M. Schlesinger (1917 - 2007), William Leggett (1802 - 1839), Smedley D. Butler (1881 - 1940) nejvýše dekorovaný generál v historii USA, který ve svém projevu v roce 1933 prohlásil: