Loni, či předloni, šmejdil jsem v kterémsi antikvariátu až jsem objevil maličkou knížečku s verši Miroslava Floriana. S jeho verši konce šedesátých let. Byl to úlovek! Skvostné básně.

S povděkem jsem knížečku zařadil do knihovny k ostatním básníkům šedesátých let. Jsou tam holky (knížky) dost napěchované, stěsnané jak sardinky, tedy si nemohou moc vyskakovat ani se žďuchat. Musejí si to nějak překousat.

Posteskl si mi tuhle jeden redaktorskej, jak dostal vyčiněno od jistého přispěvovatele, básníka, který se rozhořčoval nad tím, že v poetickém časopise redaktor zveřejnil básně jiného autora s neblahou angažovanou komunistickou minulostí. Vyhledal jsem příslušný časopis a v něm básně a hle: byly dobré.

Všestnácti letech jsem se dost válel v poezii. Tehdy obzvlášť v Kainarovi. Okouzlení z krásy jeho básní ve mně zůstává podnes. V pozdějších letech jsem nemohl uvěřit tomu, že TAKOVÝ básník dokázal psát TAKOVÉ hanlivé dopisy na jiné a ještě k tomu je podepisovat pseudonymem Kain. Honem jsem vyhrabal jednu z Kainarových sbírek a oddechl si. Moje nové poznatky o člověku Kainarovi s verši básníka Kainara nic neprovedly, nijak je nesnížily.

Jedním z mých oblíbených básníků současnosti je Jakub Grombíř. Nedovedu si představit, že by jeho básně vyšly v ženském časopisu, třeba ve Š'tastném Jimovi. Pokud ano, ihned bych s výtiskem běžel za panem Knížákem a poprosil ho, jestli by mi ten výtisk nedovolil instalovat hned vedle Ladových kreseb s doplněnými ženskými ňadry. Na penis si nějak nevzpomínám. Mimochodem: diskuse o doplněných Ladových kresbách byla mohutná. Přesto faktem zůstává, že nic nevadilo Ladovým potomkům, jaké zprzněniny tvořila samopokračovatelka Ladova díla, paní Alena Ladová. Třeba by ten časopis vystavený v galerii také musel být zakrytý hadrem. A když už rouška, tak co takhle rovnou roubík?

Říkal mi Zouplna, jak byli tuhle na výletě. Podívat se na hrad jakýsi. Sedli si ke stolku v zahradní podhradní restauraci a těšili se na vystoupení šermířského souboru. Šermíři seděli hned u vedlejšího stolu a bohatýrsky popíjeli. Zouplnovi lehce znervózněli při pohledu na rychle rostoucí komín z pivních kelímků, ale malý synek se těšil, takže víra tvá. Herci se motali po scéně a museli se opírat o šavle a meče, aby neupadli. Všem divákům i Japoncům vraceli vstupné. Jen Zouplnovi seděli osamělí v hledišti. Když jsme si zaplatili, tak chceme svoje! Museli si ti herci takto vypít svůj pohár až do dna. Za plentou se dívali ti, kterým vrátili vstupné. I ti pacholci Japonci.

Mám kritiky rád. Dokonce mám mezi nimi i své oblíbené. Ztotožňuji se s jejich názorem. Jednou jsem se ztotožnil dokonce natolik, nadšen podmanivou kladnou recenzí, že jsem hnedle metelil si knížku koupit. Po dvaceti stranách letěla do koše. Větší p......u jsem tedy v životě nečetl. Pořád mám kritiky rád.

Pane Černíku, Váš článek je podle mého gusta, byť některé věci vidím jinak.

Pošlete do B.L. nějaké své básně ať je vidno, zač je toho loket.

S pozdravem

Petr Štengl