Pomiňme, že se autor na několika místech dopouští osobní insinuace. Mezi řádky například tvrdí, že se nevyznám v humanitních vědách, ačkoli si v mém osobním medailonku mohl snadno ověřit, že o nich snad přece jen něco málo vím. Podsouvá mi, že jsem pravičák, aniž by se obtěžoval vysvětlit, co tímto termínem v postideologické době vlastně rozumí. Nejdřív mne onálepkuje za stoupence vlády korporací, aby mne o několik řádků níže bez uzardění přirovnával k marxistům bolševického typu a ještě níže ze mne pro změnu zase udělal "tmavomodrého dogmatika".

poznámka k tomu ZDE

Škabraha mi tedy vyčítá scientismus (ideologii, podle níž je přírodovědecké poznání nadřazeno jiným způsobům vědění), aniž by ovšem tušil, že jsem v minulosti se scientismem silně polemizoval.

Faktem ovšem zůstává, že ve sporu o stav životního prostředí nemáme spolehlivějšího soudce, než jsou ?tvrdá? odborná data přírodovědecké ekologie. Pro ekologisty (tedy nikoli vědce, ale laické ideology) je typický názor, že je nepotřebujeme. Jejich vulgárně-aktivistická odrůda je vám dokonce schopna spiklenecky tvrdit, že "tvrdá" ekologická data manipulují průmyslové koncerny, politici, podplacení vědci a další kazisvěti.

V bouřlivém sporu o Lomborga, který proběhl na obou stranách Atlantiku, toto bizarní tvrzení zaznělo mnohokrát. Samozřejmě: pokud nemáte věcné argumenty a pokud nedokážete vyvrátit fakta podložená ekologickými studiemi, nezbývá vám, než se pokusit zpochybnit autorův kredit osobním útokem.

Škabraha je poněkud sofistikovanější. Nejprve se zmíní o marxistickém falešném vědomí (kdyby se chtěl intelektuálně blýsknout, mohl přidat odstavec o neomarxistické frankfurské škole a společenské nadstavbě, která zlotřile zmanipulovala ekonomickou základnu). Z tohoto odrazového můstku nás pak předvědčuje, že "tvrdá data" vždy někomu slouží. To je velmi objevné a pravdivé konstatování! Když teď například mačkám čudlíky na klávesnici, slouží mi hned několik "tvrdých" fyzikálních zákonů najednou.

S lidmi, kteří spolu se Škabrahou považují "objektivní fakta" jen za nepřehlednou "kouřovou clonu" jakýchsi "fanatických věřících" a dalších tajemných a blíže nepopsaných gnostických spiklenců vlastně ani nelze polemizovat. Nechme je při tom. Kdyby se ale jen letmo seznámili s Popperem, Kuhnem a dalšími teoretiky vědy, věděli by, že žádný soudný přírodovědec nepovažuje výsledky svého bádání za jednou provždy danou, neměnnou a kumulativní Pravdu, které lze "věřit".

Stejně ani já Lomborgovu knihu nepokládám za žádný neomylný katechismus. Skeptický ekolog není nic míň a nic víc než jen hodnověrný souhrn současného stavu poznání o stavu životního prostředí. Jako člověk s jistým ekologickým vzděláním Lomborgovi nepotřebuji fanaticky věřit už proto, že jsem schopen jeho závěry konfrontovat s jinými prameny informací. Žádný z kritiků mne ale zatím nepřesvědčil, že by se Lomborg s výjimkou několika drobných chyb mýlil. Pokud se tak stane, prostě změním názor. Nebylo by to ostatně poprvé ani naposledy.

Schopnost kriticky korigovat své mínění podle aktuálního vývoje poznání je jedním z hlavních atributů, které odlišují vědu od víry. A přesně k tomuto skepticismu vyzývá i sám Lomborg, když ve své knize nabízí přesné prameny a citace pro všechna svá tvrzení. Čtenář tak má možnost krok za krokem si jeho závěry ověřit.

S Martinem Škabrahou ale nijak nepolemizuji v jeho názoru, že ekologismus jako laická ideologie je především sociálně-politickou kritikou stávajícího systému. Často proto bývá spolu s feminismem, multikulturalismem a dalšími podobnými ideologiemi řazen do agendy tzv. Nové levice.

Bylo by to úplně v pořádku - kdyby se ovšem ekologisté neschovávali za ekologii a nezaměňovali tak snahu o objektivní poznání reality snahou o její přetvoření. Ekologismus lže už v tom, že se vydává za vědu. Ve skutečnosti je to ale ideologie, která obsahuje skrytou agendu a má nepřiznané totalitní nároky.

"Ekolog" Jakub Patočka například prohlásil: "Naši planetu postihla hluboká ekologická krize, která zvolna přerůstá v katastrofu nepředstavitelných rozměrů. Proto jsme se zasazovali za radikální změny v našich životních způsobech i ve společenském uspořádání?" To není věcné konstatování faktu, ale ideologická výzva k rozpoutání revoluce.

"Ekolog" Jan Keller v knize Až na dno blahobytu požadoval znovuzavedení "života v lokálních zemědělských komunách za podmínek fyzicky náročného zahradničení". To není příspěvěk k poznání stavu životního prostředí, ale polpotovské volání po zopakování kambodžského sociálního experimentu.

Po dvou zločinných režimech 20. století, které vycházely z velmi podobných myšlenkových kořenů, tak z ekologistů mluví buď naivní neznalost, nebo promyšlená zrůdnost.

Petr Fidelius v eseji Jazyk a moc (1983) popsal, jak komunistická propaganda zneužíváním jazyka korumpovala myšlení. Nedbalost v zacházení se slovy, zamlžující veřejnou diskusi, bylo podle něj jedním z nástrojů totalitní moci. Do nepřesným používáním vyprázdněných "nádob" pojmů typu "demokracie" či "lid" totiž režim nalil přesně ten obsah, který potřeboval k našemu ovládání. Propaganda pak jejich vytrvalým zneužíváním změnila společenské povědomí, takže někteří z nás uvěřili, že opravdu žijí v demokracii, řízené lidem.

Podobně falešně se dnes ekologisté vydávají za ekology. Pokoušejí se nás přesvědčit, že pokud neposlechneme jejich geniální recept na změnu společnosti, čeká nás ekologická krize. Těm, kteří tomuto apokalyptickému mileniálnímu kultu uvěřili, může Skeptický ekolog otevřít oči. Lomborgova kniha na mnoha příkladech jasně dokazuje, že ekologismus lže - žádná ekologická krize nepřijde. Právě proto je tak důležitá a právě proto se proti ní také zvedla tak obrovská bouře odporu. Včetně Škabrahova článku.