Zůstanme však ještě u té houby. Zda se, ze je obtížné zjistit, co houba vlastně je, kde začíná, kde končí a kde má své hranice. Součástí houby je i rozsáhlé podhoubí, které mikroskopicky jemnými vlákny vrůstá do substrátu, takže je třeba zmobilizovat analyticky rozum, abychom rozlišili, co je houba a co hlína. Z teze hlíny však vyrůstá vegetace, na které je houba závislá (a naopak vegetace zas na ni). Houba samotná tak, nejenže nemůže existovat, ale dokonce ji bez onoho "pozadí" tvořeného substrátem a vegetaci ani nelze definovat.

Odpoledne jsem shodou okolnosti byl na houbách a byl jsem uspěšný - úlovek činil asi 20 suchohřibů a dva krásné hřiby - žel se ukázalo, ze jsou poněkud červivé. Mel jsem při houbaření pocit, jako by se skutečnost vysmála mému dopolednímu hloubání. Když jsem se zadíval na prvního z dvojice oněch hřibů, bylo mi hned nad slunce jasné co pojem houba obnáší i bez nějakých definic. Podobně i milenci vědí lépe, co je polibek, než třeba vědec studující reakce parasympatického a sympatického nervstva při teto formě pohlavního styku. Ale vraťme se k dopolednímu rozjímání.

Člověk, který však není vědcem a jen tak jde lesem, má podvědomý pocit, jako by houby byly novotvarem vyrůstajícím ze dna lesa, podobně jako bradavice z kůže. Zdá se mu, jako by doslova les rostl své houby.

Čím jdeme do tohoto problému hlouběji, tím je zřejmější, ze houby patří k lesu tak neodmyslitelně, ze definice lesa bez hub a hub bez lesa je dost povrchní. Hodí se asi jen houbařům. Spíše se zdá, ze les se vším, co v něm roste, pobíhá či létá, je jeden organismus, který jsme si analyticky rozdělili na jednotlivé části, ve klamné snaze mu lepe porozumět.

Les nejsou stromy, houby, mech, borůvčí, hmyz, zvěř, atd. Není to jejich prostý součet. Je něčím, co je mnohem víc. Každá z těchto částí je jen obdobou střípku holografického obrazu - v každé jeho části je obsažen celek. Řeknu-li slovo "mravenec", či "houba", či třeba "jezevec", každému se podvědomě vybaví les se vším všudy.

Kde začíná a kde končí les ? I toto rozlišení se při hlubším pohledu jeví poněkud umělým. Všechny různé typy životního prostředí, vyčleněné analytickým myšlením, lze integrovat pod pojem příroda.

A tato příroda (kterou si opět v iluzorní snaze ji porozumět dělíme na "živou" a "neživou") "roste" své lesy, oceány, stepi, atd., se vším, co v nich dýchá a raší.

A konečně, nedílnou součástí této přírody, jsme i my, kteří jsme se z ni vyč- lenili myšlením. Příroda, nebo "Bůh", či jak to nazveme, nás "roste" stejným způsobem, jako z hlavy vyrůstá vlas, či z dásně zub.

Význam řeči tkví v komunikaci. Pojmy v ni vystupující slouží jen a pouze k orientaci. Nelze je proto zevšeobecňovat ad absurdum, poněvadž jsou to jen pouhé pracovní koncepty, které si právě za účelem komunikace ze skutečnosti odštěpila mysl. Každý "ví" co je to houba. Pro účely, ke kterým houbu používáme, či pro drtivou většinu situací, při kterých s ni přicházíme do styku, tato vědomost o fenoménu "houba" bohatě postačuje.

Řeknu-li však slovo mysl, vzniká zvláštní pocit, jako by byla něčím zcela mimo tělo.

Praktické využití pojmu mysl či tělo vede jen k zavádějícím zmatkům; ke vzniku theosofie, astrologie a dalších pavěd vrhajících zdánlivé světlo na cosi, co osvětlovat ve skutečnosti vůbec nepotřebuje, poněvadž je nad slunce jasné, ze mysl i tělo jedno jsou.

Když Ježíš nabádal své učedníky, aby okusili jeho těla a napili se jeho krve, určitě je tím nevybízel ke kanibalské hostině, ale zřejmě jim chtěl vyjevit podobenství, že všechno a všichni jsou jedno tělo - tj. i chléb, který jíme, či víno, které pijeme. A víno skutečně zvláštní stávou je, protože pije-li se střídmě, může zostřovat vnímání a zbavovat tak to, čemu říkáme "mysl", zakořeněných předsudků.