Diskutovaná problematika je opravdu příliš složitá, než aby se nechala snadno vtěsnat do jednoduchého schématu dialektických protikladů. Možná, že každá argumentace tohoto druhu by měla začínat od definic - a už při snaze o jejich srozumitelné formulace narážím na komplikace.

Pojmu "etika" jsem v daném kontextu (a asi do nějaké míry odlišně od obvyklého chápání etiky jako "nauky o morálce") použil jako synonyma pro určitou výchozí soustavu hodnot, kterými se řídí společnost jako celek při svém fungování. Navíc, spíše než hodnoty stojící za chováním jednotlivců mám na mysli hodnoty v pozadí vztahu společnost -- jednotlivec. Uvedeným pořadím účastníků tohoto vztahu vyjadřuji i jeho směr, tj. jde o to, co si různé struktury společnosti mohou vůči jednotlivci dovolit, ať už je to sankcionováno formou právních systémů nebo prostě trpěno - buď z důvodu nezájmu většiny společnosti o dopady takového chování na jednotlivce nebo menšiny ("mě se to přece netýká") nebo z důvodu asymetrického postavení a z něho odvozené bezmocnosti jednotlivce vůči jednání různých subsystémů společnosti, které s jednotlivcem nějak zacházejí ("co já s tím nadělám...").

Bez ohledu na všechny ty postmoderní řeči o relativní povaze (a z ní vyplývající rovnocennosti) všech hodnot nelze přehlédnout nějaké - často nevyslovené - všeobecně lidské výchozí hodnoty stojící v pozadí fungování společnosti a každodenního provozu jejích struktur. (Nechme teď stranou takové otázky jako jsou vztahy morálky, etiky a práva, konkrétněji: jak ty hodnoty vznikají a kdo a jak je promítá do použitelných pravidel či dohlíží na jejich respektování, nebo zda vůbec nějaké obecnější hodnoty zodpovídající za chování společnosti jako celku lze poznat a popsat. Doufám, že z mého dosavadního psaní vyplývá, že z předpokladu - ač explicitně nevyřčeného - jejich existence a poznatelnosti vycházím.)

Snad lze dojít ke shodě i s případnými oponenty na významu pojmu "ekonomie" jako teorie "ekonomiky" - možná by bylo lépe místo "ekonomika" napsat "hospodářství". Pod pojem "ekonomie" v diskutované souvislosti si však dovoluji zahrnout i všechny ty "teorie", které často nejsou ničím jiným než určitou - často nepříliš objektivní, protože zjevně sloužící určitým partikulárním zájmům - formou diskursu o ekonomice.

Stojím si za názorem, že - měřeno úspěšností v řešení globálních civilizačních problémů naší doby - současné respektované ekonomické teorie i "teorie" propadají na celé čáře. Bohužel už nevím, kdo použil to přirovnání, že současná neoliberální ekonomická teorie je pro řízení ekonomiky v epoše globalizace použitelná podobně jako Ptolemaiova geocentrická soustava pro řízení provozu meziplanetárních sond.

Chce se k tomu ještě trochu jedovatě dodat, že správný neoliberální ekonom se přece nic řídit nepokouší - nanejvýš ex post v médiích dokazuje, že on přece vždycky říkal, že věci proběhnou tak, jak skutečně samospádem proběhly, přičemž většinou spoléhá na krátkou paměť svého publika.

Otázkou k obsažnější diskusi však je, a to bez veškeré ironie, zda ekonomie má řešit obecné civilizační problémy a zda vůbec je schopna sloužit k jejich řešení. V tom je vlastně jádro sporu. Jestliže jsem napsal, že ekonomie zabrala pozice etiky, měl jsem na mysli to, že ona se nejen o taková řešení snaží (bez ohledu na to, že často tvrdí pravý opak), ale dokonce si i osobuje právo obecné hodnoty stanovovat a problémy vyhledávat a popisovat, přičemž má sklon za hodnoty a problémy považovat to, co je konsekventní s jejími pojmy a zákonitostmi, aby pak mohla vítězoslavně hlásit, že má řešení.

Máme tu ještě další pojem, kolem něhož se na těchto stránkách už několikrát strhla mohutná diskuse plná emocí, totiž "(neo)liberalismus". Asi by bylo záhodno nějak odlišovat "liberalismus" (jako neutrální pojem používaný sociologií, politickou ekonomií či politologií a v tomto smyslu souřadný s pojmy "socialismus" a "konzervativismus") od všech jeho dogmatických a demagogických karikatur, které na nás vykukují z publikačních kanálů různých těch CEPů či Liberálních institutů - navrhuji používat v této souvislosti právě pojmu "neoliberalismus" a zahrnovat do něj i všechny negativní hodnotící soudy na jeho adresu.

Nabízí se sice možnost vzít si příklad z prof. ing. V. Klause, CSc., dr. h. c. atd. a vytvořit za tímto účelem několik vtipných novotvarů podle jeho vzoru, např. "CEPismus" nebo "CEVRismus", ale další vývoj diskusí o významu takových nosných pojmů jako je třeba "NGOismus" ukazuje, že výdej energie na jejich následné hájení a vysvětlování je neefektivní, takže dávám tyto mnou navržené pojmy veřejnosti k volné dispozici, a to bez nároku na uplatnění svých autorských práv.

Právě při pokusech o dehonestaci zmíněných karikatur liberalismu (a ještě častěji jejich nositelů) pravidelně dochází k poměrně libovolnému žonglování s pojmy, kdy se na úkor přesnosti zaměňují pojmy "liberalismus", "neoliberalismus", "(neo)liberální ekonomie" a občas se do téhož pytle hodí ještě i "neokonzervativismus" (ve skutečnosti mediálně oblíbený pojem vyjadřující nejčastěji světový názor současných vůdců USA a jejich tuzemských apologetů). Někdy to zatemňují i sami nositelé těchto názorů, např. CEVRO samo sebe charakterizuje jako "liberálně-konzervativní institut", i když to není nic jiného než raně kapitalistická analogie VUMLu organizovaná ODS (vida, k čemu je některým členům ODS užitečná jejich zkušenost z předpřevratových dob...).

Tady jsem sice zpochybnil účelnost a užitečnost všelijakého nálepkování pojmů i lidí v případech, kdy "normální člověk", tj. řadový občan, chce veřejně vyjádřit svůj názor, ale nezbývá mi než připustit, že i opačný extrém, tj. pojmový "guláš", vede ke zmatku a někdy zbytečně zatemňuje argumentaci, zejména dává-li pisatel či jeho oponent zároveň neregulovaný průchod svým emocím.

Svůj názor na to, CO by vlastně taková soustava obecně lidských hodnot měla zahrnovat, jsem se vlastně už na těchto stránkách pokusil - byť poněkud nesystematicky -- vyjádřit, a to třeba ZDE nebo ZDE. Mám-li sám sobě resp. svému světovému názoru a z něj odvozeným návrhům přidělit (v rozporu se svým přesvědčením o neužitečnosti takového konání) nějakou nálepku, pak půjde nejspíš o silně eklektickou směsku:

Z těchto východisek bych odvodil (na tomto místě zatím bez nároku na úplnost, systematičnost a důkladnost dokazování či argumentace) třeba toto:

Hodnotami samými o sobě, bez nutnosti nějak je zdůvodňovat, dokazovat nebo vyčíslovat, jsou lidský život, existence a rozumné fungování společnosti ("lidstva").

Podmínkou života lidí a fungování společnosti je existence biosféry ("přírody") a oboustranně (dynamicky) rovnovážná interakce mezi lidstvem a přírodou. Taková interakce se obvykle nazývá ekonomikou. (Záměrně používám pojmu "ekonomika" k popisu vztahu lidstva a přírody před obvyklým pojetím ve smyslu výrobních vztahů. Redukce chápání ekonomiky na společenský vztah vede k tomu, že se ekonomie zabývá jen rozdělováním a nezajímá ji omezenost zdrojů.) Úkolem ekonomie jako teorie ekonomiky není nic jiného a nic více než zajistit, aby ekonomika svou funkci plnila při současné odpovědnosti za maximální ochranu a šetrné používání neobnovitelných zdrojů.

Aktuálně se ekonomika musí soustředit především na primární sektor, tj. musí odpovídat přednostně za zajištění energií, pitné vody a potravin pro celé lidstvo, a to v míře umožňující důstojný život všem lidem. Tyto primární zdroje by neměly být předmětem volnotržní soutěže, naopak by jako nenahraditelné podmínky života měly podléhat všem myslitelným způsobům ochrany ve prospěch komunit žijících v místech jejich výskytu, což platí ve zvýšené míře pro neobnovitelné formy těchto zdrojů. Jestliže hovořím o decentralizaci ekonomiky, mám tím na mysli snahu o co největší míru lokálního získávání a užití těchto zdrojů -- podmínek života, bez závislosti na globalizovaných řetězcích jejich distribuce a spotřeby.

Otázku, co s komunitami závislými momentálně zcela na globálním charakteru distribučních řetězců neobnovitelných zdrojů, lze řešit jednoduše -- okamžitým a co nejúplnějším přechodem na zdroje obnovitelné. Úkolem ekonomiky v tomto smyslu musí být zajištění rovnocennosti těchto zdrojů v soutěži se zdroji neobnovitelnými. Realizace tohoto úkolu může spočívat např. v reálném ocenění skutečné hodnoty zdrojů nebo skutečných nákladů na jejich získání, distribuci a užití.

(K tomu snad trochu triviální příklad: Mám-li ve spořitelně milion v jakékoli měně a pojedu si ho vybrat tramvají s jízdenkou za 12 Kč, má můj milion hodnotu těch 12 Kč. Samozřejmě že to je nesmysl, ale k neobnovitelným zdrojům se chováme přesně takhle -- oceňujeme je náklady na jejich získání a vůbec se ani nepokoušíme stanovit jejich skutečnou hodnotu. Získají-li nějakou hodnotu jako předmět tržních vztahů, jde vždy jen o určitou dohodu mezi lidmi, kterou lze nahradit dohodami jinými -- třeba o tom, že je ze systému tržních vztahů vyjmeme a budeme s nimi zacházet jako s něčím, hodnotu čehož nelze vyčíslit.)

Ekonomiku je nutno osvobodit od produkce peněz jako jejího primárního nebo převažujícího cíle a smyslu -- penězům se musí vrátit jejich výhradní role směnného ekvivalentu a musí přestat být zbožím ("spekulativním kapitálem"). To, že ekonomika musí vytvářet stále nové a nové peníze, zakládá nutnost jejího růstu a z něj odvozené nestability. Přitom jediný udržitelný charakter interakce mezi lidstvem a přírodou jako věčného procesu může být stagnace resp. dynamická rovnováha.

Země je konečný systém a exponenciální proces, jakým je ekonomika, musí svůj charakter nutně změnit, nechceme-li si Zemi rozebrat pod nohama. (Všechny potenciální oponenty předem upozorňuji, že jinou Zemi k dispozici dosud nemáme a ani mi není známo, že by oni nebo kdokoli jiný měli manuál k jejímu vytvoření.)

Ze všech přírodních procesů je dnešní ekonomika svou povahou nejspíše podobná řetězové reakci nebo rakovinnému bujení. Snad není potřeba rozebírat, k jakým koncům tyto procesy vedou, ponechá-li se jim volný průběh. Produkce peněz formou vytváření úroků není nic než výsledek dohody mezi lidmi. Že to jde i bez ní, dokazují nejen historické zkušenosti středověké Evropy, ale i současná praxe některých bank v arabských zemích, které stále dodržují zásadu, že půjčovat na úrok je hřích. Svůj zisk z půjčování peněz pak (zjednodušeně řečeno) realizují formou účasti na majetku a zisku svých dlužníků.

A tak dále, snad těchto pár poznámek stačilo k objasnění toho, co si představuji, když řeknu "ekonomika a etika". Jak je snad vidět, mám daleko k jejich pojetí jako vzájemně se vylučujících protikladů. Jde "jen" o to, vrátit ekonomiku na místo, které jí ve společnosti náleží, a především jí nedovolit, aby se podílela na systému vytváření hodnot, jimž se vše ostatní ve společnosti musí podřizovat.

Ani já však nemám patent na rozum a tento příspěvek nemůže být ničím jiným než kamínkem do mozaiky. Pojďme se proto všichni podílet na jejím vytváření, ať si zachováme naději.

K přemýšlení na dané téma mě inspirovaly zejména tyto dvě knihy:

• P. Hawken, A. Lovins, L. H. Lovinsová - Přírodní kapitalismus: Jak se rodí další průmyslová revoluce, Mladá fronta, Praha 2003
• H. Scheer -- Světové sluneční hospodářství: Obnovitelná energie pro udržitelnou globální budoucnost, eurosolar.cz, Praha 2004